literární západ

Jan Sojka Narodil se 13. září 1973 v Plzni, v níž po maturitě absolvoval Pedagogickou fakultu tamější Západočeské univerzity (obor čeština-dějepis).  Po civilní vojenské službě (péče o tělesně postižené) nastoupil jako středoškolský učitel na plzeňské střední průmyslové škole, kde učí dodnes.

Podílí se na literárním životě v Plzni (mj. jako člen redakční rady měsíčníku Plž) a patří ke spoluzakladatelům (mj. s Davidem Charvátem) nonkonformní literárně dramatické scény s názvem Antidivadlo, v němž vystupuje jako herec a pro něž připravuje divadelní texty, skeče aj. V roce 2007 získal za sbírku Směr spánku prestižní západočeskou Cenu Bohumila Polana.

Autorovy literární počátky (kromě intenzivní tvůrčí činnosti spjaté s Antidivadlem) probíhaly ve znamení poezie a ve znamení spolupráce s plzeňským Ason-klubem.  V rámci ediční iniciativy této líhně západočeských literárních seskupení (v klubové edici tzv. malých knížek) Sojka uveřejnil své první knížky veršů (mj. Jazyk nad vodou, zmínku si zaslouží i jeho podíl na autorském triptychu z roku 2004 s názvem Prostřihy, sepsaném spolu s D. Charvátem a Petrem Šimonem), za jeho skutečnou básnickou prvotinu však můžeme pokládat až výbor z jeho lyriky napsané po roce 2000 – totiž v prestižním brněnském nakladatelství Weles vydanou sbírku Směr spánku. Stejně jako v následující sbírce Oči krále Havrana tu Sojka na jedné straně přichází s lyrickým generačním svědectvím, zčásti jako by promlouval jménem určité části svých vrstevníků a souputníků. Na straně druhé se autor cílevědomě brání egidě generačního mluvčího, vyhýbá se „mimolyrické“ tematice a nelyrickým reflexím: jde mu o tradičně načrtnutý, netradičně, osobitě naplňovaný tvar lyrického až lyrizujícího poselství, v němž se prolínají polohy každodennosti s rovinami nadčasovosti. V žádném případě však umělcovo tvořivé obcování s poezií není možné interpretovat jako prapouhé skládání lyrických strof: tento zdánlivě konvenční naturel Sojka napořád umně překračuje, zřetelně ve svých zralých textech tíhne k svébytně přirozené krystaličnosti výrazu, někdy se blíží k žánrové variaci kratších útvarů jako básnická sentence nebo meditace. Své inklinování ke zvláštní univerzálnosti svého vidění se ale autor systematicky snaží vklenout do lyrického půdorysu svých básní. Usiluje v nich rovněž o sofistikovaný kontakt s čtenářskou obcí, vyhýbá se mnohdy tolik svůdným a lákavým experimentálním polohám, přičemž genetickou citovost svého básnického vidění opírá kupříkladu též (pro srovnání) o šiktancovsky střídmě i bujně laděnou imaginaci.

Vystříhá-li se Sojka ve své básnické tvorbě přímočarých generačních poloh, i když tuto tóninu nedovede zcela opustit ani ve svých lyrických textech, zcela jinak jsou temperovány jeho doposud vydané práce prozaické. Již v první z nich, v novele Podzimní lidé, se setkáváme s příkladnou generační výpovědí, střídavě prokládanou lyricky meditativními reflexemi a „zprávami“ o citovém a myšlenkovém světě autorových vrstevníků, snažících se žít svůj život, žít po svém, nezpronevěřovat se sami sobě, i kdyby se jejich životní počínání mělo octnout ve slepých uličkách. Sojkův protagonista je vypravěč se zkušenostmi vysokoškoláka. Dovede myšlení přátel ze svého okolí nejenom s jemnou nadsázkou přesvědčivě reprodukovat, ale nápaditě (a zároveň uměřeně) mu vtiskuje také charakter romantického, v mnoha případech však i neromantického hledačství: tito mladí lidé, byť již vzdáleni šrámkovským stříbrným větrům, paradoxně spatřují ve svém pozdním mládí již všudypřítomný podzim života – a pro další životní pouť se inspirují i působivě napsanými samostatnými historiemi dalších postav prózy. „Podobný charakter má i následující Sojkova generační próza, jejíž původní, již avizovaný název Tři tváře února posléze nakladatelství z veskrze infantilního redakčního rozmaru „vylepšilo“ na Rok bez února. Tuto knihu je možná považovat za volné pokračování Podzimních lidí: opět jde o citové a morální životní křižovatky (ale i pasti), na nichž a v nichž se ocitají další nebo titíž Sojkovi vrstevníci, hledající – starší o rok, o dva, o tři, nikoli však ještě vyzrálejší nebo vyhraněnější – v čase Kristových let jakousi zkušenostní existenciálu, která by jim pomohla žít – opět však po svém, v souladu se svým nejvlastnějším psychologickým založením.

(Převzato z www.czechlit.cz)

Antidivadlo

Poslední články autora na LZ:

• Vnitřní zrak mistra stavitele
• Paleolit
• Ze tmy do tmy