literární západ

Těsně před vánočními svátky nadělilo plzeňské nakladatelství Nava všem náročným čtenářům velmi zajímavý dárek. Po všech těch literárních výhružkách ruskému prezidentovi a mrtvých amerických vojácích kolem brdského radaru na trh uvedlo novinku Miloslavy Ledvinové Víření. A to vše ve velmi vkusném balení, nutno dodat. A uvážíme-li vstřícnost, s níž se nakladatelství ujalo rukopisu, který zpracovávající agentura dodala ve stavu mírně řečeno nepřipraveném, zaslouží si Nava celý jeden oslavný odstavec. Tak to je on. Ten odstavec.

VířeníDo povědomí čtenářů Miloslava Ledvinová vstoupila v roce 1995 steinbeckovsky laděnou novelou Bratři, po nich následoval autobiografický Otec a syn a celou „venkovskou trilogii“ uzavřela v roce 2000 próza Kateřina. V ní dovedla Ledvinová svůj styl téměř k dokonalosti. Po dalších čtyřech letech vychází poněkud rozpačitý Den bez lásky, který ovšem předznamenal odklon od pro Ledvinovou tradičního prostředí vesnice. Próza, která se čtenáři do ruky dostává nyní, představuje syntézu venkovského a městského, kdežto další díly trilogie Víření, které zatím existují jen v rukopisech, můžeme směle zařadit do tzv. městské série.

Trocha matematiky ke zmatení čtenáře – rukopis Víření, který vznikal v letech 1975 – 1980, se skládá ze tří na sobě naprosto nezávislých příběhů. Tato kniha je poslední částí trilogie a i ona sama je dále dělena do tří celků. V tom prvním se seznamujeme s hlavními i méně důležitými postavami. Autorčin styl „víření“ inspirovaný anglickými modernisty počátku minulého století je zde nejpatrnější – dochází tu k častému prolínání různých časových rovin a autorka často mění i osobu vypravěče. Hlavní hrdinkou je Kristýna Hanigová, která přichází o oba rodiče a posléze je odloučena i od svých bratrů.

V druhé části se vracíme do padesátých let minulého století a sledujeme příběh Kristýnina otce, kterého se snaží zničit jeho sok v lásce. Ledvinová zde opět oživuje téma násilné kolektivizace českého venkova, tedy události, které významně ovlivnily i autorčin osobní život.

Třetí díl se odehrává v osmdesátých letech a líčí Kristýnu jako ženu stojící před zásadním životním rozhodnutím.

Celou knihou, jako ostatně všemi prózami Miloslavy Ledvinové, se jako červená nit vine motiv hledání lásky. Kristýna velmi brzy ztrácí tu rodičovskou a snaha nahradit ji selhává. Její partnerské vztahy jsou založeny na manipulaci, závislosti a využívání toho druhého.  Bude-li Kristýna ve svém hledání nakonec úspěšná, to se čtenář, jak už bývá u Ledvinové zvykem, dozví teprve v samém závěru prózy.

A dostat se v této knize až na poslední stránku vám musím jen doporučit. Ledvinová své příběhy skládá z řady zdánlivě nesouvisejících prvků, které se spojí a vytvoří obraz právě až poslední větou. Byla by škoda nechat si tento čtenářský zážitek ujít, Víření se totiž dá směle srovnat s malými velkými knihami výše zmiňované „venkovské trilogie“.

Psáno pro Dr. No a jeho Plž.