opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-13
-1
hodiny
0
-9
minuty
-2
-9
sekundy
-2
-6

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



10. říjen 2009 (sobota, krátce po půlnoci)

Vypadá trochu vyžile, napadne mě, když sedím u stolu a poslouchám Editin monotematický monolog. Pohledem bloumám od jejího nevýrazného obličeje k místy odřené dubové desce a zpět. Není mi dobře. Ne fyzicky, ale uvnitř…

Edita je má vzdálená sestřenice, o dva roky starší než já. Tedy vzdálená – jak se to vezme. Její matka byla nevlastní sestra mého otce. Navzájem se však prakticky nestýkali. Do svých devětadvaceti jsem proto Editu znala jen z několika setkání. Svatby nebo pohřby – to byla místa, kde jsme se do té doby párkrát viděly. Pak se náš vztah zvláštní náhodou prohloubil…

Dnes v noci se ji snažím pozorovat nezúčastněnýma očima. Snad poprvé po těch deseti letech. Doteď jsem se většinou nechala vtáhnout do role poradce, psychoterapeuta a matky v jedné osobě. Nevím, proč právě nyní mi zvolna dochází, že každá z těch rolí mi byla předem určena. Že jsem do nich byla zkrátka vmanipulována. Proč jsem to nepoznala dřív? Zřejmě proto, že občas bývám až bláhově důvěřivá. Nebo jsem si jen nechtěla připustit, že má upřímnost naráží na stěnu přetvářky. Možná si i teď ještě leccos namlouvám.

Žena proti mně se nadechne a spustí další tirády o tom, co s Krysou v poslední době zažila. Už je to víc než dva roky, co je sexem s ním doslova posedlá − prý si nikdy dřív v posteli s nikým tak nerozuměla.

Jasně, pomyslím si, to je celá ona. Než ho poznala, tvrdila, že vlastně neví, co chce. Zda kariéru nebo muže nebo obojí. Zřejmě tedy vyhrál chlap. No, Krysa není prototyp chlapa, alespoň ne chlapa podle mého gusta. Ale o mě tu nejde. Jde o ni.

„Hmm, někdy je to na ostří nože, dyť víš, pořád se ho i trochu bojím… je takovej, no,“ zvedne Edita oči ke stropu a pak přizná, „ale nemůžu bez něj bejt…“

Pravdou je, že mě vždy znovu a znovu překvapuje, jak ji Krysa – i na dálku – ovlivňuje. Nechce se mi ani věřit, že dřív taková nebyla.

Editin sametově zbarvený hlas, jehož podmanivosti umí má sestřenice dokonale využít, právě popisuje účinky afrodiziaka, které uplynulý víkend s Krysou vyzkoušela. Vnímám ta slova jako přes imaginární skleněnou stěnu. Vzpomínám, proč jsem jejímu poslednímu objevu − o pět let mladšímu Davidovi − začala v duchu říkat Krysa. Nikdy dřív jsem žádného z jejích mužů nenazývala sama pro sebe přezdívkou. Jen s Davidem je všechno jinak.

Krysa − pro někoho možná chytrý, zvídavý živočich. Pro mě synonymum podlého zvířete, které je schopné zákeřně zaútočit zezadu… Poprvé jsem se s Krysou setkala na konci srpna minulého roku. Byla jsem v Praze na služební cestě a po jednání jsem se rozhodla vyčistit si hlavu krátkou procházkou Starým Městem. Pamatuji si, že jsem se tehdy v zamyšlení zastavila u výkladní skříně s luxusním prádlem. V davu zrcadlícím se v nablýskané výloze jsem si náhle všimla známé postavy. Ohlédla jsem se za sebe, zda mé oči nepodlehly zrakovému klamu. Ne, nebyl to přelud… byla to skutečně ona − Edita. Na rozdíl od dob, kdy jsem ji poznala, se nyní oblékala draze. Její nedostatek vkusu však přetrvával − značková plátěná košile s výrazným květinovým vzorem vůbec neladila s pruhovanými a místy ornamenty zdobenými džíny. Hladké plavé vlasy měla sčesané za uši.

Edita si mě nevšimla. Plně soustředěná na muže vedle sebe prošla kolem a zvolna se ode mě vzdalovala zalidněnou ulicí. Toho člověka, který si ji v chůzi přidržoval prsty zaklesnutými za poutko jejích kalhot, jsem neznala. Bez dlouhého přemýšlení jsem na ni nahlas zavolala. Zastavila se a přes rameno se otočila zpět. Její obličej nebyl – jako ostatně vždy – poznamenán ani stopou líčidla. Náhle se jí tvář rozjasnila překvapením. Něco chvíli vysvětlovala muži vedle sebe, pak se oba vydali proti proudu procházejících turistů i spěchajících Pražanů. V dalších vteřinách už stáli u mě. Obě jsme byly tak trochu překvapené z nenadálého setkání. Edita vyslovila jméno muže vedle ní: David… prostě Dejf, dodala vzápětí. Už jsem ti o něm přece říkala…

Ano, věděla jsem, že s někým žije. Že je jím nadšená… Dosud jsem ho však znala jen z jejího vyprávění. Nyní jsem mu pohlédla do tváře. Jeho obličej připomínal čumák krysy hned několika znaky. Hlavně rychlými pohyby malých pichlavých očí umístěných u kořene protáhlého nosu. Později jsem si všimla, že měly zvláštní barvu. Leskly se v nich odstíny jantarové, okraje duhovky však přecházely od tmavohnědé až k černé. Nad očima Davidovi trčely drobné chloupky světlého, téměř neznatelného obočí, mezi kterým se krabatily dvě ostře vyryté vrásky. Úzké, do tenké čáry semknuté rty a na ježka ostříhané blonďaté vlasy měly okolí signalizovat, že jejich majitel není žádná onuce.

Zatáhli mě do jedné restaurace poblíž, a že si s nimi musím dát panáka. Chvíli jsme s Editou klábosily o událostech, které se staly od doby, co jsme se viděly naposled, pak se do hovoru vložil David. Vše se rázem začalo točit kolem financí a hromadění majetku. Snažila jsem se překousnout divný pocit, který ve mně hovorem s ním sílil. Stačilo pár desítek minut, abych si uvědomila, že peníze toho muže skutečně lákají mocnou silou. Jako krysu špek, pomyslela jsem si, když jsem se s oběma po půldruhé hodině loučila.

Ano, už tehdy v létě − potom, co jsem se s ním setkala poprvé − jsem ho v duchu označila tím slovem. Krysa. Cestou domů jsem pak o Davidovi přemýšlela. Vzpomněla jsem si, jak mu Edita celou dobu zamilovaně visela na rtech, hltala každé jeho slovo. V duchu jsem tušila, čím ji tak okouzlil. Uvažovali stejně. Věděla jsem, že i ona snobsky měří důležitost lidí jejich majetkem a mocí. Znala jsem její touhu dostat se nahoru. Mezi elitu. Nemohla jsem však uvěřit, že by úplně ztratila soudnost.

Hajzl od pohledu, říkávala moje babička a já si pomyslela, že na Krysu by se tohle přirovnání hodilo beze zbytku. Následující setkání jsem se snažila být spravedlivá, nezaujatá prvním nepříznivým dojmem. Ale Krysa tu nepříjemnou pachuť, která ve mně po našem prvním setkání zůstala, svým chováním jen stupňoval.

„A proč bych neměla chtít všechno?“ vytrhuje mě Edita ze vzpomínek.

Promnu si čelo, váhám s odpovědí.

„Proč? Já nevím, většinou to nejde, ne… Aspoň já se musím vždycky krotit, pokaždý mám strach, že když budu chtít všechno, tak to rychle ztratím.“

„Hm, nejspíš se držíš moc při zdi.“

„Myslíš?“

„Jasně,“ zívne Edita.

Napadne mě, že obě patrně čekáme na vhodný okamžik, jak naše sezení ukončit. Vtom kolem nás projde můj muž do kuchyně. Jako obvykle se mu chce v noci pít. Mírně povytáhne obočí, když zabrousí pohledem na hodiny nad stolem a zjistí, že je půl druhé ráno. Sedíme s Editou nad nedopitou sedmičkou vína už víc než čtyři hodiny. Pravda, ona vypila jen jednu sklenku, do které si pak celý večer dolévala sodovku. Čeká ji ještě noční jízda po dálnici do Prahy, kde nyní žije s Krysou v nově zrekonstruovaném bytě v jedné z klidných ulic na Petřinách. Proto jsem jí také uvařila před půlnocí silnou kávu. Teď Edita využije Janova nenadálého příchodu a zvedne se od stolu. Prý je načase vydat se domů. Doprovázím ji do předsíně. Sebere z věšáku sportovní sako a unaveně řekne:

„Tak se měj.“

„Stavíš se tady po Vánocích?“ nadhodím.

Vím, že z ní kloudnou odpověď nejspíš vůbec nedostanu. Nemýlím se. Krčí rameny, možná chce dodat něco jako… ještě nevím nebo až co řekne Dejf… Jenže v tu chvíli se jí v kabelce rozezní mobil, přidušené tóny starého hitu švédské skupiny ABBA se nesou ztichlým bytem. Tyhle průmyslové šlágry jsem vždycky nesnášela, teď však víc než dřív. Edita naštěstí vytáhne telefon bleskurychle ven a s úsměvem, jako by ji mohl Krysa na druhé straně vidět, zašveholí:

„Ahoj, už jedu, zdržela jsem se ještě u Anny. Jasně… zastavím se někde u pumpy, jasně… to víš, že nezapomenu, pa… pa.“

Zaklapne mobil a se slovy: To byl Dejf, došly mu cigarety, víš…, otevře dveře do chodby starého činžáku.

„Aha,“ podotknu jen, protože z výrazu jejího obličeje usoudím, že na můj komentář není vůbec zvědavá. Všimnu si, že jí zase mírně pocukává levé horní víčko. Vím, že je to pozůstatek jejího totálního zhroucení, ke kterému se dopracovala někdy v polovině ledna. Podávám jí ruku na rozloučenou. Edita mě přitom sleduje přivřenýma očima. Cukání víčka na pár vteřin ustane. Náhle se ke mně nečekaně nakloní a políbí mě na tvář.

Nevýrazný dotyk jejích suchých rtů je pro tuto chvíli téměř symbolický. Nikdy dřív k tomu nedošlo. Pochopím, proč to teď udělala. Snaží se mě zase dostat na svou stranu. Hraje se mnou svou starou hru. Poznala, že začínám mít po dnešku konečně jasno. Že jsem odhalila onu – nyní již i pro mě čitelnou – přetvářku. Nejsem však tak razantní typ, který by ji navždy zatratil. Jen má důvěra k ní vzala za své… Ta zbytečná faleš…, pomyslím si, proč?

Pravděpodobně se mi leccos z mých úvah zračí v očích, protože se stane dříve nemožné − Edita vypustí z úst lichotku, týkající se mé osoby:

„Ty vlasy ti takhle fakt sednou, nenechávej si to znova ostříhat.“

Pár vteřin nato se už chodbou nese jen ozvěna jejích kroků, tlumená měkkou podrážkou značkových sportovních bot. Potichu zavírám dveře a cestou do koupelny si protahuju záda, zmožená dlouhým sezením u stolu. Osprchuju se a zalezu do postele. Jan se na druhé straně dvojlůžka ani nepohne. Většinou ze spaní výrazně odfukuje, někdy i zachrápe. Dnes je ticho. Chvíli hledám vhodnou polohu, nakonec se natáhnu napříč postele.

Když po půlhodině marné snahy zapomenout na emocemi nabitý rozhovor s Editou konečně upadám do jakéhosi polospánku, spustí se pod okny ložnice alarm jednoho ze zaparkovaných vozů. Mátožně se zavrtávám hlavou pod polštář, ale usnout už nedokážu. Vstanu, projdu ložnicí a ve vedlejším pokoji se usadím před přehrávačem. Vyberu své oblíbené cédéčko a vložím ho dovnitř. Nasadím si sluchátka a v hlubokém křesle se pohodlně opřu. První tóny Plainsong od The Cure jsou tiché. Pak se mi v uších rozburácí známá melodie. Snažím se vypudit všechny myšlenky, ale mozek mě neposlouchá. V hlavě se mi začíná samovolně odvíjet film − hlavní roli v něm hraje Edita.

Znám její životní příběh dobře, kolikrát jsme jen v minulosti narazily na úseky z jejího dětství nebo dospívání… Náhle se jednotlivými snímky začínají prolínat i útržky z Davidova života. Při našich posledních setkáních je do mě Edita doslova nahustila… Jistě, vše je zkresleno její snahou vylíčit Krysu v co možná nejlepším světle. Růžové brýle její zamilovanosti však můj mozek odmítá přijmout.

Stane se, že čas od času se mi za pevně semknutými víčky objeví také bílá místa. Mezi rychle se měnícími obrazy je najednou prázdno. Nevadí mi to. Některé úseky tak zůstanou, jiné se má fantazie pokusí vybarvit…

Tu noc ještě netuším, že za pár týdnů nastane v životě Edity zlom.

(Ukázka ze stejnojmenné knihy, Nava 2010)


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody