literární západ

Je to už pár týdnů, co jsem tam byl naposledy. Tam někde v lesích kolem Úhlavy. Kdo by si tehdy v tom chladném březnu pomyslel, že za několik týdnů bude duben trhat teplotní rekordy, že budu ležet na trávníku, jíst zmrzlinu a plavat v řece…

V rukou se mi rozpadl zrezlý zámek vrátek, na obličej se přilepila pavučina a nohy se pomalu brodily hnědým listím, na které bylo na podzim „času dost“. Prošel jsem kolem pobořené zídky,  prázdných záhonů a holých stromů až k naší chatě. Lehce odsunul stůl, který měl celou zimu chránit chatu před zloději, a po několika pokusech odemkl dveře. Za dveřmi bylo ticho. Jen těžký zavlhlý vzduch plný chladu a prázdnoty, malá předsíňka a za dalšími dveřmi obývací pokoj. Zavřel jsem dveře, dýchl si do dlaní, prohrábl vlhký popel v kamnech a zapálil oheň. Posadil jsem se do křesla a bloumal očima po malé místnosti.

Peřiňák s duchnami, skříň s košíky na houby, babiččinými hůlkami a piškoty pro Tomáška, skříňka s dědovým kapesním atlasem světa a kompasem, gauč, otřesná socha psa, svícen se svíčkami, které se nesmí zapálit a které jsou za těch dvacet pět let, co je pamatuji, všechny polámané, stěna se znameními zvěrokruhu a vysoké kyvadlové hodiny…

Chvilku jsem se na ně jen tak díval, pak mi to ale nedalo, vstal jsem, otevřel skleněná dvířka, uchopil závaží a klidně s ním vyjel odkudsi ze dna, až nahoru k ciferníku. Pomaličku, obřadně, abych slyšel každé cvaknutí ozubených koleček, po kterých přejíždí řetízek závaží… až mne zamrazilo. Lehce jsem strčil do kyvadla a místnost naplnilo pomalé t i k – t a k, t i k – t a k. Usedl jsem zpátky do křesla a poslouchal tu souhru zvuků – hučení kamen a tikot starých hodin. Od úst šla ještě pořád pára, ale pokojem se už začalo rozlévat příjemné teplo. Sálalo z kamen a pomalu zahřívalo starou prokřehlou chatu. Vyhánělo vlhkost ze zdí a peřin, smývalo rosu z oken a obláčky páry s každým mým výdechem bledly a bledly… jak jsem tam ale seděl, poslouchal to ticho a ten hluk a díval se na kyvadlo hodin, začalo se mi zdát, že teplo nepřichází jen z kamen. Že je tu ještě něco, co teple dýchá – hodiny.

Dívám se na ně a poslouchám tiché t i k – t a k, t i k – t a k a hučení kamen, oči tikají po místnosti a dívají se na známé předměty a najednou jsou tu jen ty hodiny. Úplné ticho a hned na to pomalé, ale hlasité T I K – T A K, T I K – T A K. Teplo, které vychází z hodin, je ale jiné. Před malou chvilkou tu určitě ještě nebylo a najednou je všude. Zaplavilo celou místnost a rozpálená kamna se najednou jeví jen jako řeřavé uhlíky. Bylo to teplo prázdnin. Teplo koupání v řece, lesních pěšin, paprsků slunce mezi listy, třešní, ohňů a jahodových knedlíků. Bylo to teplo léta. Pronikalo do místnosti zamrzlými okny a lechtalo na víčkách malého kluka, co včera večer až moc dlouho opékal buřtíky.

t i k – t a k, t i k – t a k

Je léto, ráno. Sluníčko se rychle zvedá nad zahradou, vysouší rosu a prohání cvrčky a koníky. V jezírku se myje vrabčák a všude kolem je ticho. Děda štípe v háječku dřevo. Jde mu to pomalu, je mu totiž už šestasedmdesát. Dědovi to ale nevadí, už nikam nespěchá. Vezme ze země větev, co před chvílí dotáhl z lesa, položí ji na špalek a sekne. Jen tak lehce, v klidu… a že ji nepřesekne? Nevadí, přesekne ji napodruhé nebo napotřetí. Je to přece krása, moct ráno vstát a jít do lesa, přinést dřevo, vzít do ruky sekeru a štípat. Kolem lítají včely, voní stromy a vychází slunce. Babička mu mezitím uvaří meltu a namaže chleba s máslem, který on pak bude labužnicky máčet v meltě, a až ho babička okřikne: „Ladislave! To neumíš způsobně jíst?“ jen se na ni usměje a řekne: „ale Zdeničko, vždyť víš, že už mi neslouží zuby.“ Těší se na to, vždyť už to tak dělá padesát let. A pak? Pak by mohl jít okopat třeba ten záhon jahod u okurek, včera tam ještě nějaké jahody zahlédl, tak ať dozrají. Ať má Janička a Tomášek merendu a… třeba zbude i na něj… Pak si sedne na verandu a zakousne se do spadlé žitavky. Sice není ještě úplně zralá, ale nic není dokonalé… To já ale nevím. Spím. Vstanu až v půl desáté, až mi babička přinese do postele kakao a štrúdl a řekne: „Tomášku, přeci nechceš prospat celý den, podívej, jak je venku krásně. To je přeci hřích ležet v posteli.“

t i k – t a k, t i k – t a k

Je léto, poledne. Slunce stojí vysoko na obloze a snaží se všem ukázat, co dokáže. Děda leží na verandě na lavici. Děda má metr devadesát, lavice je o půl metru kratší. Děda má sto deset kilo, lavice čtyřicet centimetrů. Dědovi to ale nevadí, ostatně nic není dokonalé. Byla bramboračka a tu on rád. Byly jahodové knedlíky a ty on moc rád. O tom, že pak byl ještě salát, snad ani nemusím mluvit. Ten totiž děda ještě radši než ovocné knedlíky, a když se to tak vlastně vezme kolem a kolem, teď tu pěkně leží a přemítá: „Odpoledne bude kafíčko, a když to dobře dopadne, možná i zákuseček a večeře? Ta bude taky. Potom se kouknu na zprávy a půjdu se vykoupat do řeky…“

Děda dřímá. Babička zatím omývá v kuchyňce nádobí v lavoru a přemýšlí, co udělá k obědu zítra: „Dneska byly ovocné knedlíky… copak uděláme zítra? Co mají děti rádi? Co má rád Ladislav? Dobře, dobře uděláme ovocné knedlíky… jen jestli bude ještě dost jahod… udělala jsem totiž dneska ještě merendu a tu jsem schovala vychladit do sklípku, aby měli na odpoledne… no když tak udělám meruňkové… a k večeři? Propána, já tu přemýšlím o zejtřejším obědu a co jim dám vlastně dneska k večeři? Na co by měli chuť? Buřtíky… tak než se děda vyspí, vezmu kárku a dojdu na náves do konzumu, koupím buřty a cestou zpátky se stavím u paní Šikové pro vajíčka…“

Je to sice daleko, ale to nevadí. Mám přeci čas. To já ale nevím. Držím v ruce stéblo trávy a lechtám dědu na chodidle. Děda sebou škubne a poškrabe se nohou na noze. Obejdu stůl a polechtám ho ještě na nose. Ožene se po mouše. Legrace. Chvilku počkám a znovu ho pošimrám tentokrát v uchu. Děda se snaží převrátit na lavičce. Pak se přece jen trochu probere: „Jo to seš ty, holka? Teda chlapče? A kterej ty vlastně seš?“ „Dědooo!“ „No jooo já vím. Tomášku, co bys chtěl?“ „Pojď se koupat dědo!“ „Tak pojď, jdeme“

t i k – t a k, t i k – t a k

Je léto, odpoledne. Slunce se pomalu sklání nad lesem. Vracím se s dědou od řeky. Cestou jsme se stavili v lese. Postavili jsme malinký hrad a pak jsme ho dobývali. Napřed malými šiškami – pěchotou, pak malými kamínky – lehké dělostřelectvo a na závěr pořádné kameny (tak velké, aby je Tomášek dohodil) – těžké dělostřelectvo. Stoupáme po lesní cestě k chatě, všude voní léto. Babička sedí v rozkládacím křesle, před sebou ošatku jablek a loupá a krouhá – budou se zavařovat, aby byl štrúdl i v zimě. Na verandě stojí sklenice zavařených okurek a jablek z předchozí várky. Babička krouhá už tři hodiny, ruce se jí třesou a jde jí to pomalu. Ale to nevadí. Dělá to přeci pro vnoučata – pro Janičku a Tomáška. Co na tom, že za ty tři hodiny oloupala, nakrouhala a zavařila jablek tak na čtyři štrúdly a že je Tomášek, když se před ním neschovají, sní za jeden den a pak nebude chtít ani oběd ani večeři. Vždyť ho má ráda a dělá to pro něj.

To já ale nevím. U dřevníku jsem totiž narazil na rojící se mravence a rozhodl jsem se na ně zaútočit. Cítím se v převaze a tak se nebojím přímého útoku botou a klackem. Pak sedím a přemýšlím, co dělají mravenci vlastně tady… vždyť je to jen dřevník. Otevírám dvířka a tam, napravo o tři schůdky níž stojí kameninová mísa s merendou! Vezmu si ale jen jednu lžičku, ať se to nepozná. No možná se nepoznají ani dvě, nebo…

t i k – t a k, t i k – t a k

Je léto, večer. Ležím v posteli, pusu ještě mastnou od špekáčků. Babička sedí v křesle a při lampičce zašívá ponožky. Nůžkami poklepává starý hříbek. Jde jí to pomalu. Je málo světla, už nevidí tak jako za mlada a je po dnešním zavařování přeci jen unavená. Ale to nevadí. Jsou tu přeci pohromadě všichni, které má ráda. Děda sedí v křesle vedle ní. Sedí a vypráví. Vypráví o husitech a Napoleonovi, vypráví o chemických pokusech a o jiném malém klukovi, co pobíhá někde v Močeradech a otlouká káču spolu se Šilpochem a Dražským…

To já ale nevím. Pozoruji stíny za oknem, představuji si bubáky a poslouchám hodiny. Usínám.

t i k – t a k, t i k – t a k

Je zima, dopoledne. Sedím v křesle a poslouchám tikot hodin. Odkudsi z dálky sem doléhá hučení kamen. Koukám na hodiny a přemýšlím. Koupil je dědeček mého dědečka někdy v roce 1921,  mému dědečkovi byly tenkrát čtyři roky. Od té doby se u nich každý večer dědečkova rodina scházela a poslouchala jejich t i k – t a k, t i k – t a k. Hodiny se pak stěhovaly z místa na místo spolu s prapradědečkem, pak s dědečkem a nakonec zůstaly stát tady na chatě. Děda pak dlouhá léta sedával právě tam, co teď sedím já, a poslouchal. A když neposlouchal, tak vyprávěl. Abych řekl pravdu, nepamatuji si toho moc, vlastně ani nevím, jestli Šilpoch a Dražský otloukají káču, studují plzeňskou reálku, nebo dělají chemické pokusy ve výzkumáku a už to vlastně neví nikdo. Jediný, kdo by mohl vyprávět o všem, co bylo, jsou ty hodiny. Protože ony celou dobu poslouchaly každým svým t i k  a teď vypráví každým svým t a k.

Hodiny teď patří mé mamince a až jednou budou patřit mně, a až budu mít kam je postavit, budou zase stát v obývacím pokoji a dál poslouchat a vyprávět. Bude to trvat ještě dlouho, ale co na tom, vždyť mám čas. Jen doufám, že to mé sestře nebude vadit a že s nimi nemá podobné plány. Ale vždyť mne má ráda. Jeden den budou stát na chatě někde v lesích u Úhlavy a druhý den budou na druhém konci republiky, v jiném lese, nebo jen o patro výš. Ráno tady, v poledne tam a večer zas jinde.  Loni dědečka, letos maminky…  Jeden den u nich sedí člověk sám a potichu poslouchá jejich tikot a za pár dní u nich někdo další vříská tak, že není slyšet vlastního slova. Něco se dá prostě změnit rychle a něco potřebuje čas, něco dostaneme hned a něco za pár let. Něčeho je málo a něčeho je zase moc, takže něco můžeme dostat najednou a něco musíme dostávat postupně, abychom vše pobrali.

Myslím, že jsem všeho dostával dost – ať už merendy, buřtíků nebo toho ostatního… Je teda pravda, že zdaleka ne všechno jsem zvládl pobrat, ale jedno jsem stačil. Stačil jsem poznat, kde to leží, a pokaždé když mám sílu, si vezmu další kousek a odnesu si ho domů ke kamnům.