literární západ

K dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby – o tom se nás snažili přesvědčit už Šimek s Grossmannem. Staroplzeneckého spisovatele Ivo Fencla si zase nedovedeme představit bez jeho věčné múzy Ivany. Pro ty, kteří snad onen příběh ještě neznají – pan Fencl kdysi zahořel láskou ke krásné, leč zadané poštovní úřednici Ivaně. Ta ho duchapřítomně odmítla, čímž si zajistila doživotní účinkování ve většině spisovatelových próz. A ani poslední kniha Ivo Fencla Američan zemře v Brdech není výjimkou.

Dnes nebudu rýpat do grafické sekce nakladatelství, obálka totiž vykazuje mnohem menší míru obludnosti než obvykle. Co mě ale přivádí v úžas, a bohužel pro Navu ne němý, je fakt, že soubor povídek vychází v edici Krimi příběhy.  Na této knize je totiž „krimi“ maximálně její titul. Chápu, že Fenclův smysl pro výběr vhodného názvu může člověku poněkud zamotat hlavu – nad významem Smí zůstat, Kynžvart přemýšlím dodnes a Zabiju Putina v Karlových Varech jsem měla možnost pohanět na stránkách Plže už před časem.  V textu se to sice hemží mrtvolami, ale dovolím si tvrdit, že o krimi příběhy v tomto případě rozhodně nejde. Bolelo by přesunout knihu například do rubriky Česká beletrie? Ekonomicky určitě. V této honosně znějící edici by si totiž Nava nemohla účtovat sympatických 79,- za kus a určitě by přišla i o nemalé procento kupujících, kterým nejde ani tak o kvalitní literaturu jako o ukrácení dlouhé chvíle četbou levných detektivek.

Ale k jednotlivým povídkám – z prvních řádků titulní Američan zemře v Brdech se zdá, že půjde o špionážní kousek plný tajných agentů a vládních spiknutí. Chyba lávky. Po nadějné první stránce totiž autor sklouzává z osvědčeným, byť tisíckrát omletým motivům. Láska k Ivaně („Kolik let jsem ji už vídal lítaje z práce do práce, jak dlouho s ní měnil nezávazné pozdravy a věty, jak dlouho jí nosil drobné dárky, ani už nevím, ale od jednoho slunného dne se mi už jenom nelíbila, začalo to být víc, zamiloval jsem se nebo co, a protože byla vdaná, představoval jsem si naivně, že s nimi budu moci kamarádit…“), Ivanino odmítnutí, snaha sblížit se s jiným párem („…toho slunného odpoledne jsem tam S NIMI stál a pošetile věřil, že pocity přetrvají navždy. Viktorie, Richard, zrovna jako Ivana, Ivan, a nezáleželo na tom, že přicházeli až z druhého konce světa.“), a to vše v kulisách kynžvartské přírody. Je až s podivem, že se Fenclovi s hlavní myšlenkou podaří nejen prokličkovat tímto balastem, ale navíc stvořit i něco alespoň trochu smysluplného.

Američan v BrdechAni v druhé povídce Sešla jsem se s Lorencem si od Ivany neodpočineme. Jako reportérka Záhrobního posla pátrá po spisovateli a ve volném čase psychopatickém vrahovi bez motorové pily Lorencovi. Autor zde už poněkolikáté recykluje téma muzea voskových figurín. S výsledkem však ještě není spokojen, takže v příští knize se pravděpodobně dočkáme i nové verze.

Hvízdající chatrč je poněkud uměle natahovaná povídka, které se celkem se ctí zúčastnila jedné nejmenované literární soutěže. Tentokrát vám budou povědomá jména hned dvou hlavních hrdinů – jsou jimi Ivana a Ellery (postava ze Světla na konci jeskyně z výboru Zabiju Putina…). A jaké hrozné tajemství se tedy skrývá v oné chatrči uprostřed zahrady?

Dojem z vcelku dobře napsané povídky Sedm korun kazí skutečnost, že ji autor ukradl E. A. Poeovi. A sám se udal, když nechal Lorence, aby s knihou Dobrodružství Arthura Gordona Pyma mával čtenáři před nosem.

Zločinný život Ellery Harkinse je typicky fenclovská taškařice, parodie na spiritistické seance v hlavních rolích s Lorencem, Ivanou a duchem Elleryho.

Text s krkolomným názvem Právě to, co se stát nemůže je nejen katastrofická, ale i naprosto katastrofální sci-fi o mimozemských žábách nepokrytě čerpající z Wellsovy Války světů, kterou Fencl napsal už ve svých devíti  letech. Ne že by vás to při čtení nenapadlo…

Další v pořadí je nejlepší povídka souboru a podle mého názoru i celé Fenclovy spisovatelské kariéry, 100 % autobiografické Pronásledování paní Ivany. Autor se nechal slyšet, že „pouze mé daleko hlubší emoce se mi nepodařilo úplně zachytit, natož pak ty Ivaniny a Luďkovy.“ Ještě že tak, jinak bychom byli svědky další uslzené lamentace, do níž se rozplizla už nejedna Fenclova snaha o sepsání jeho životní tragédie. Co se stane, když příliš zamilovaný snílek zjistí, že se jeho dříve nedostupná životní láska rozvedla, si prostě musíte přečíst.

Za mámou je pak mile naivní vyprávění dvanáctiletého chlapce o výletu na folkový festival.

Ivo Fencl není špatný spisovatel. Má nápady, a pokud zrovna ne, přečetl toho mnohem víc než běžný smrtelník, takže pro něj není problém nenápadně si něco od kolegů „vypůjčit“. Ovládá umění efektní tečky a umí být i vtipný, i když tím svým zvláštním způsobem. Píše hodně a s vynálezem internetu, který mu umožňuje předat článek čtenářům v rekordně krátké době, téměř není dne, aby se na síti nějaký nový Fencl neobjevil. A když už ne celý článek, přidá alespoň krátký komentář. Třeba takový Neviditelný pes (www.neviditelnypes.lidovky.cz) se pod tíhou jeho textů začíná pomalu, ale jistě materializovat. A to je problém, Fencl se totiž neustálým chrlením nových prací umělecky vyčerpal.

Spisovatel kdysi řekl, že své psaní bere jako terapii. Na místě je zamyslet se nad úspěšností takové léčby, uvážíme-li, že Fenclovo hlavní trauma odmítnutí Ivanou Č. z Macháčkovy ulice je záležitost třináct let stará. A bez ohledu na to, jak moc se autor snaží Ivanu ve svých textech ponížit („A co, stejně je hloupá…Měla letní šaty, vlastně dost laciné, a já si znova uvědomil, že už taky není nejštíhlejší – ani nejmladší.“ ), kolikrát ji nechá brutálně zavraždit, Ivanino téma zdá se být věčné. V tom mi pan Fencl připomíná pubertální dívenky, které sní o svém vyvoleném a vymýšlejí si stále nové a nové situace, jež v myšlenkách se svým milým prožívají. Rozdíl je jen v tom, že ony dívky z takového snění brzy vyrostou.

Jak je vidět, Fencl často vychází ze svých vlastních zážitků. Jednu příhodu ale zpracuje několikrát a použije ji v různých textech, takže čtenář nabude dojmu, že tohle už rozhodně někdy četl. Neustálé opakování motivů pak podporuje i fakt, že autor projevuje až zvláštní nechuť vymýšlet postavám jména. Většinou se tedy setkáváme jen s Lorencem, Ivanou a v poslední době i s Ellerym. Je Lorenc pracovník na poště, v tiskárně, Lorenc spisovatel, vrah, spisovatel a vrah, asistent světoznámého detektiva, Lorenc dobrodruh. A co má společného Lorenc spisovatel a vrah s Ellerym spisovatelem a vrahem? Nebo s Ellerym podivínským spisovatelem, s Ellerym dobrodruhem? Ještě že Ivana je obvykle líčena jen jako krásná blondýnka hodná zbožňování.

Není mi jasné, na co pan Fencl při sestavování této knihy myslel, i když si tipnu, že to začíná na I. Pokusil se nás nejen unudit k smrti svou špatně léčenou posedlostí, ale nakonec vybral takové povídky, z nichž většinu už publikoval na internetu. Pro příště by tuto práci měl nechat svým moudrým rádcům, určitě by našli spoustu vhodnějšího materiálu.

Psáno pro Dr. No a jeho Plž.