literární západ

Byl jsem tam jako loni s básníkem Josefem Hrubým.

Na květnový knižní veletrh v někdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka jezdím už tak dlouho, že si ani nepamatuji odkdy.

Zato si živě vzpomínám, jak jsem tam toužíval po podpisech, anebo vlastně ani ne tolik po autogramech, jako po oněch krátkých setkáních se spisovateli, pro které bývají podpisy záminkou. Tak jsem tam kvůli tomu (ale i nakupovat knížky) jezdil, ale nikdy jsem neužíval bílých tuhých kartiček, jaké mi později podstrkávali členové Klubu sběratelů autogramů, čímž však ani vzdáleně nechci naznačit, že bych snad „pouhopouhou“ kartičkou jakkoli pohrdal. Uznáte však, vážení, že si každý spisovatel i včetně mne může v takové kartičkové situaci plným právem a znepokojeně pomyslet: A četl ten chlap ode mne vůbec něco? Nekecá?

Takže jsem vozíval do metropole z Plzence knížky, i kdyby ještě nepřečtené, a to vyvrcholilo jednoho roku, kdy jsem přijel do bývalé Fučíkárny s ohromným ruksakem!

Zavazadlo bylo plno knih, a když jsem vylovil Vandrovali vandrovníci (1956) a šel ji dát podepsat po víc než čtyřiceti letech od jejího vydání Adolfu Branaldovi, musel mi ruksak hlídat spisovatel Jiří Navrátil, a uchopil ho pak žertovně do levice – a zapotácel se jako holčička. Je fakt, že Branaldovým podpisem ona pestrá kniha podepsaná už léta předtím i ilustrátorem Cyrilem Boudou neztěžkla víc, nicméně ruksak se „splněním úkolu“ lehčím taky nestal.

Letos jsem nevzal už knížku ani jedinou, a protože jsem na veletrhu samém koupil pouze knížku The Hunting of the Snark, nemohl jsem si nechat podepsat ani tu, anžto spisovatel Lewis Carroll už je léta na pravdě boží – a ilustrátor Adolf Born se na veletrhu vyskytuje opravdu málokdy.

Nevzal jsem tedy z Plzně ani jednu knížku, nicméně na náhodná setkání se spisovateli se těšívám pořád a hlavně na Martina Petišku.

Těšívám se samozřejmě i na ta plánovaná setkání a kupř. v neděli 16. května seděl ve stánku X taky spisovatel Ondřej Neff, který se právě vrátil z Nevady a dalších států USA a který mi teď vyprávěl o barvách tamních krajů, o červené, kterou nelze popsat, ale snad ani vyfotit, a o Las Vegas, kde si ani symbolicky nezahrál, což mu naprosto nechybí.

Další postřehy ale přenechám raději právě jemu a případným reportážím na Neviditelném psu, zatímco tady se radši zmíním o nejnovější Ondřejově adaptaci verneovky.

Jde o román Nový hrabě Monte Cristo alias Matyáš Sandorf, který je zřejmě ze všech Vernových románů nejtlustší. Má pět dílů. „Ale to jste ho nejspíš strašně zkrátil, Ondřeji. Ne?“

Ondřej Neff zavrtěl hlavou.

„Stejně jsem ale zvědavý, co tam bude všechno chybět,“ pokračoval jsem.

„Nic tam nebude chybět, Ivo. Verne ovšem, jak asi víte, nedokázal připustit, že by Matyáš Sandorf vlastní odpůrce osobně zabil, a tak je pouze uvěznil na ostrůvek ve Středozemním moři, a když se padouši procházeli po tom ostrůvku, jeden šlápl na minu a ostrůvek vyletěl do povětří.“

Tento „boží soud“ se doktoru Neffovi zrovna moc nelíbil a vyústění tudíž právem adaptátora změnil, jsem ale nejen zvědavcem, nýbrž i poměrně poctivým čtenářem, a tak se dobrovolně nechám překvapit, jak to asi v knížce dopadne „podle Ondřeje Neffa“ – a podotýkám, že Aston (jak si Neff říká na síti) už před Sandorfem adaptoval čtyři verneovky: Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balónu a Tajuplný ostrov, a následovat mají Dva roky prázdnin a nevím přesně, co pak, ale celkem by chtěli Ondřej s nakladatelstvím Albatros vytvořit sérii snad patnácti románů, poslední z nichž už chce Aston vytvořit úplně sám, přičemž v tomto příběhu plánuje propojit svět Nemův z Verna s Nemovým světem Čecha J. M. Trosky!

Což bude bomba! jak by vykřikl mnohý fanoušek dobrodružné literatury, ale je pravdou, že úsloví to je bomba užívá spíše starší generace, a tak jsem je užil i tady. Nejmladší totiž Julia občas už ani neznají. U stánku stála i Betty (13), jinak dcera jednoho mého známého. „Víš vůbec, kdo byl Verne?“ vyhrkl jsem.

„Vím,“ zavrtěla se, „že to byl taky jeden hrdý spisovatel a…“

„Hrdý?“ Podívali jsme se s Ondřejem na sebe. Ale proč vlastně ne?

Betty, která také píše, si letos zrovna oblíbila ono slovo hrdý, a tak ho prý co nejčastěji užívá, a dodala, že je ostatně hrdá i sama a v podstatě jsme se nakonec všichni shodli, že je lépe být hrdý než plný nějakých komplexů…

Navštívil jsem ale na veletrhu i vyprávění a čtení Jana Beneše alias Emila Hakla, což je spisovatel z absolutně odlišného soudku, a dalo se to taky vydržet.

Honzovým tématem je… v podstatě autobiografické psaní o vztahu otce a syna, kterýžto vztah se promítá do více i méně zaznamenání hodných rozhovorů. Dá se to číst a dá se to i poslouchat a člověk jako já si nad Haklovou knihou řekne, že to vlastně také mohl napsat (anebo podobně), jenže právě takové pocity možná můžeme mít nad dobrou knihou. A právě že jsme to nenapsali, že ano. Ale abyste něco takového dokázali, musíte umět nejen psát, musíte být i notně silná osobnost, a to sice taky jsem, ale jenom do jisté míry a nikoli asi ve vztahu k otci!!!

I tak ale mám, Honzo, nezlob se, pocit, že je Emil Hakl poněkud přeceněn. Postrádám příběh a něco víc než zhuštěné úryvky zaznamenané reality. Hitchcock lidem poskytoval kousky dortu a posílal je za realitou z kina, ale uznávám, nebylo by fér Honzu jakkoli přemlouvat, aby se stal Hitchcockem, když je Janem Benešem i Emilem Haklem a píše vcelku vzato z potřeby.

A co víc? Sám jsem měl na pražských veletrzích autogramiádu jedinkrát a letos to nebylo, měla ji tam letos ale má oblíbená autorka a kolegyně ze Střediska západočeských spisovatelů Jitka Prokšová. V Navě právě druhý román Cestou ven se neohlížej – a sice ho pokřtí až 14. června v Západočeském muzeu (a přijďte, prosím, na šestnáctou), nakladatelství nicméně vyžadovalo i Jitčinu přítomnost v Praze a já se díky tomu mohl s Jitkou zúčastnil i pořadu slovenských návštěvníků veletrhu Borise Filana a Jána Litváka, přičemž jsem si opět uvědomil, o co důstojnější mají Slováci vztah k humoru. A ne, to není obdiv, ale není to ani kritika. Je to konstatování. Toho pořadu se měl zúčastnil i Pavol Hammel a zřejmě mu do toho něco přišlo, ale Slováci měli přesto vystoupení (a na rozdíl právě od Honzy Beneše) připravené precizně. Možná si i tím spíš stěžovali, že je Češi po příjezdu ani nepohostili, ale na chlad ve střední hale Průmyslového paláce (daný i tím, že venku celý ten pátek lilo jako z konce) si jako tvrdí chlapi nepostěžovali ani náhodou. Ale dodám i, že to střední hala vlastně dávno není, protože jsem v levém křídle paláce před pár lety neprozřetelně pohodil cigaretu – a teď tam místo haly stojí stan.

Poslední věta mě vede k úvaze, že bych měl pro dnešek už reportáží nechat a začít fabulovat nějaký vysněný příběh, jenže to je právě to.

Příběhy nikdy nejsou úplně vysněné. Ani kdybychom se rozkrájeli ve snaze o vysněnost na nudličky z filmu Marečku, podejte mi pero, tak takové nikdy nebudou a protože jsme lidi a lidi jsou utkáni ze snů, jsou to sice pořád sny, ale současně i kusy života a jeden takový kus života jsem v pátek večer i předčítal v literární kavárně Symbióza za doprovodu kytary spisovatele Milana Čechury a jmenuje se Pražský playboy prchá na venkov. Fikcí alias mým snem je, ale až ke konci, a jinak se mi ta příhoda s revizorem v Praze doopravdy přihodila a nerad bych na ni vzpomínal, už ale vzpomínat dobře nemůžu, protože když o něčem napíšete, zapomenete. Anebo přesněji řečeno, pamatujete si něco jiného a zapomenete, jak to bylo doopravdy, a tak to chodí. A jestli je to dobře nebo špatně, lze se dohadovat až donekonečna, ale mne díky té povídce pozvali zase na další čtení a dokonce jsem ji nahrál na zvukový nosič. O čem vlastně dotyčná ptákovina pojednává, tady už opakovat nebudu, ale pokud se kdokoli zaraženě ptá, jaký je vlastně můj vztah k Sagvanu Tofi, říkám, že stejný jako k Bradu Pittovi.