literární západ

Automobilem jezdím co možná nejméně.

Za volantem nelze číst, i když, uznávám, jde naslouchat audioknihám jako jsou Nápady laskavého čtenáře Michala Viewegha (načetl je spolu s Jiřím Lábusem), ale nikoho kromě komára tu obvykle nepotkáte. Uznejte sami, zda není lepší „žlutý autobus“ anebo alespoň vlak? Pověstně pomalý Západní expres na Prahu…

19. června jsem opět vyjel z Plzně, tentokrát na valnou hromadu české Obce spisovatelů vršenou až na pražském magistrátu, který důstojnou budovu na Mariánském náměstí propůjčil pro tu sobotu Obci zadarmo. Čekalo tedy už na mne křeslo radního Ptáčka, ale vraťme se ještě na Smíchov. Zde přistoupila do vlaku hezká studentka literární vědy krátící si cestu Prahou tím způsobem, který doporučuje už Borovičkův televizní seriál Dynastie Nováků („Proč to napadne tak málo lidí?“).

Dívka se jmenovala Katka Matoušová, což jsem si zapamatoval podle Žbirkovy písničky a filmu Šimon a Matouš, a stěžovala si, jak ji trýzní zlý profesor a básník Josef Peterka. Doprovázel jsem studentku skoro k Prašné bráně, i když leží Mariánské náměstí skoro opačným směrem, a své tlachání ukončil větou: „No, a napsal jsem i takovou delší povídku Styky s Jorikou aneb OBVYKLÝ případ doktora Jekylla a pana Hyda.“

A Katka prý: „Počkat, o tom já už něco slyšela…“

„Sotva. Napsal jsem to v květnu.“

„Ne, ne. Já slyšela… Toho Jekylla a Hyda.“

Příhodu jsem později vyprávěl u Magistrátu i místopředsedovi Obce Brožkovi a pokud ji chcete zobecnit, můžete, a pokud ne, nemusíte, ale včera jsem jel Západním expresem zase, protože Ondřej Neff slavil ve Štěpánské šedesáté páté narozeniny, a cestovali pro změnu mladíci…

První začal něco počítat v sešitě a vystříhával ze čtverečkovaného bloku. Druhý – později se představil jako ONDŘEJ Thoř – cestoval z Konstantinových Lázní do rodného Ústí, své město upřímně opěvoval, ale lamentoval, anžto Českým dráhám trvá jeho přeprava skoro šest hodin.

Ondřej nebyl valným čtenářem, jako dnes není hodně mladých, a tak se během těch hodin už začal nudit, ale byl i krajně zvídavý, jak jste ve dvaceti, a družný a nechal si vysvětlit, co ten druhý mladík svými čtverečky zamýšlí.

„Včera jsem dostal ten nápad,“ vykládal strojař a rozhovořil se nadšeně o představě jakýchsi do sebe zásuvných krychliček, přičemž nešlo o Rubikovi kostku, ale o sci-fi princip, jak – třeba – budovat jednou i domy. Rozhodně mi tím připomněl známou povídku Roberta Heinleina … postavil si domeček, v tom domečku… (1940), kterou od dětství naprosto miluji, ale tušil jsem, že ji nezná, a držel klapačku.

Šlo o zoufalého blouznivce (a očividně bez holky!). Možná, ale na tom nezáleží – a fandím mu. Potom… Vyměnili si -přede mnou – adresy a výstředník vystoupil ve Zdicích, aby pokračoval domů do Příbrami. Jeho jméno? Křestní bych si vybavil s kalendářem, ale příjmení mi uniklo.

A ještě potom… Nevydržel jsem… a začal se s Ondřejem Thořem bavit místo něj. A to je i věc, ke které jsou dobré vlaky a vlastně i zbytek Čech rozkládající se mimo Prahu…

Seznamování. Zrovna jako v případě studentky jsem ovšem dělal chytrolína (i když umírněně) a v jedné chvíli ukázal pozvánku na oslavu Neffových narozenin. A hle, zvláštní! Temn mladý Ondřej se narodil ve stejný den jako Ondřej Neff – a Ondřejův otec v Ústí – prý – taky. A neměl přece Ondřej důvod prášit, ne? A narozeninové gratulace, jak jsem si uvědomil, skutečně přijímal na mobilu minimálně už od Plzně.

A potom… Když jsme se na Hlavním rozcházeli, promluvil jsem opět jako kniha, i když trochu kýčovitá:

„Ten kluk z Příbrami byl zajímavej, co? A víš, kdyby platily zákony pohádky, jako že platí, můžeš v dalším vlaku do Ústí potkat konečně i nějakou holku, nebo tak… Do třetice. Kdyžtak mě zkrátka pozvěte na svatbu.“

Na což teď i čekám…

A co je na těch dvou historkách nejlepší?

Že je to pravda.