literární západ

Některé věci se prostě nepovedou...
Kdo je to cynik? Člověk, který zná cenu všeho, ale nezná hodnotu ničeho.

-Oskar Wilde

K přečtení následujícího textu autor výrazně doporučuje Le moulin od Yanna Tierse z OST Amélie z Montmartru.

„Nezlob se, některé věci se prostě nepovedou,“ řekla Laura a lehkým pohybem své berety mu zamířila na hlavu. On věděl, že musí zemřít, odhalil totiž její pravou tvář. Poznal, že váhá. Ruka s beretou opatřenou tlumičem se jí klepala a ona nevěděla. Když zabíjela lidi před tím, nikdy neměla s absolutnem toho rozhodnutí nejmenší problémy.

„Nezlob se, některé věci se prostě nepovedou.“ Ta věta mu rezonovala v hlavě jako ozvěna mezi skalami. V tu chvíli byl absurdně apatický, ale ta věta vypuštěná z jejích rudých rtů ho přinutila vykouzlit úsměv na těch jeho. Podíval se jí do očí jemně prosvítajících za temnými skly jejích brýlí. Všimnul si, že za obroučkou zlehka stýká slza. Pomalu překlenula tvář, odlepila se od brady a roztříštila se o podlahu koupelny. Možná vůbec nedopadla, nevěděl, představoval si to. Překvapila ho délka jejího rozhodování. Nepatřila k nerozhodným lidem. Byla cílevědomá, schopná a téměr vždy se rozhodovala s ledovým úsudkem. Představil si její srdce jako nejčistější, rukou mistra opracovaný ledový křišťál. Představil si, jak bije obalené živými plícemi, chráněné žebrovým skeletem.

„Promiň,“ omluvila se znovu. Její černé lodičky pluly podlahou koupelny jako koráby na otevřeném moři, sklopila ruku s beretou, přišla k němu a posadila se mu na klín. Přehodila své nohy přes ty jeho, tak jak to dělala vždy, když mu sedala na klíně. Příblížila ústa k jeho uším a zašeptala to, co v minulých letech už tolikrát: „Stejně tě zbožnuji, drahý.“ Opět lehkým úsměvem ocenil její smysl pro cynismus a přivoněl k jejím vlasům. Vstala, udělala od něj dva kroky a opět pozvedla ruku s beretou tak, aby její hlaveň mířila doprostřed jeho čela. Stiskla spoušť.

Zbraň cvakla naprázdno. Zkusila to ještě jednou. Pak ještě. Odezva zbraně byla pokaždé stejná. Měla pocit, že se proti ní spikl osud. Zmáčkla tlačítko na rukojeti pistole a do ruky jí vypadl prázdný zásobník. Vztekle mrštila obojím do kouta místnosti. On otevřel oči a pozvedl hlavu. Na projev takových emocí od ní nebyl zvyklý. Věděl, že dnes vydechne naposledy, ale jeho samotného překvapilo, jak moc byl vůči tomu lhostejný. Stejně tak předpokládal, že její prvotní neúspěch ji neodradí.

Měl pravdu, udělala dva kroky k poličce, na které měla položenou kabelku. Vytáhla z něj svůj oblíbený černý kapesní, zavírací nůž a vrátila se zpátky k němu. Věděla, že se jí nepodaří tímhle nožem a touhle klapající se rukou proniknout k aortě tak, aby ho hned zabila a zbavila bolesti. Třesoucí rukou navedla čepel skrz jeho tričko, kůži, přesně mezi žebra. Čepel nože netrefila o pár milimetrů srdce, ale projela plící.

Z rány začala lehce vytékat krev. Poškození plíce v ní způsobilo pokles tlaku a on nebyl schopen se najednou nadechnout. Vydal lehký, vyděšený vzdech ze zbytků posledního kyslíku v jeho plicích. Ona zazmatkovala, vytáhla čepel a ustopila o několik kroků zpátky. Pustila nůž na zem a ten lehce, s řinčením pokryl malý kousek podlahy teplou krví.

Vyděšeně si zakryla dlaněmi obě oči. Proud jeho krve a jejích slz dopadal střídavě na podlahu. Jeho tělo mimo zoufalé potřeby po nádechu zaplavovala bolest. Nedostatek okysličené krve připravoval jeho tělo o život a ona tam stála se zakrytýma očima, poprvé v životě zděšená tím, co provedla. Přemýšlela, jestli je vůbec lidská bytost. Je vůbec možné, aby lidská bytost záměrně zničila něco, co miluje kvůli vlastnímu prospěchu?

Když po chvilce, kdy utichly jeho poslední pokusy o nádech pohlédla na jeho nedostatkem kyslíku zmodralé rty, věděla, co udělá dál. Zvedla ze země zkravený nůž a pevně ho uchopila do dlaně. „Ty studená mrcho, “ řekla si Laura pro sebe a zabořila, tentokrát pevnou rukou, čepel nože do místa na paži, kde tušila žílu. Z kolmé rány na paži začala zlehka vytékat krev. Pohled na její vlastní krev a náhlá prudká bolest ji zbavily okamžitě vědomí. Jenom kapání jejich smíchané krve do odtoku rušilo klid právě umírajících.