opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-1
hodiny
-1
-9
minuty
-1
0
sekundy
-2
-5

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Byl večer a pouliční lampy se začínaly rozsvěcovat. Spolu s nocí ožívalo i město. Lidé vyráželi za zábavou, lákáni neonovými poutači, blikajícími na zdech vysokých domů, jako bludičky co šálí neopatrné poutníky. Z několika kanálů stoupaly proudy bílé mlhy, halící ulice do tajemného oparu, snažíc se zakrýt všechny vrásky hříšné společnosti. V korunách stromů byl slyšet vítr. Bledý půlměsíc jen vzácně schoval zbloudilý mrak, ale hvězdy dosud zůstávaly neviděné. Stejně jako se ztrácelo teplo z ovzduší, ztrácela se i lidská morálka, a naše kroky neomylně mířily k baru, kam jsme s Johnem už nějakou dobu plánovali zajít.

Ani jeden z nás úplně netušil, co může uvnitř čekat, přestože já už jsem tam kdysi byl. Ta vzpomínka je ale zahalena zvláštním tajemstvím a nejsem si zcela jist, jestli je opravdová nebo jen vysněná. Navzájem jsme si s Johnem sdělovali svoje divoké myšlenky a tajně doufali, že se alespoň z části vyplní. Někdo by nás mohl přirovnat k malým dětem jdoucím poprvé do školy. Myslím, že by nebyl daleko od pravdy. Tenkrát jsme já i John prožívali docela těžké období způsobené dusivou nehybností věcí okolo nás a vlastní neschopností s věcmi pohnout. Dnešní večer měl však celou tuhle šedivou lepkavou hmotu odsunout někam do pozadí a umožnit nám pokračovat vpřed. Je bláhové věřit, že jediná návštěva pochybného podniku dokáže změnit proud událostí, ale oba jsme cítili podivnou atmosféru obepínající tuto noc a nehodlali jsme si nechat nic ujít.

Zanedlouho se ze tmy před námi, jako nějaký zhýralý anděl, vynořila zářící silueta obří tanečnice. Hnáni sílícím napětím jsme přidali do kroku a naše hlasy pomalu utichaly v nejistém očekávání. Krátce jsem se podíval na Johnovu tvář, jejíž ztvrdlé rysy byly znakem hlubokého zamyšlení. Nemělo cenu hádat, na co asi přítel myslí, věřím, že jeho představy byly stejně komplikované a neuchopitelné, jako ty mé. Podobnost našich názorů a schopnost pochopit toho druhého z nás činila dobré přátele. Nikdo jiný by nebral dnešní noční výpravu tak vážně jako John, pro ostatní by návštěva klubu byla jen další z řady nic neříkajících rozptýlení po dlouhém, promarněném dni.

Konečně jsme dorazili ke vstupu. Skrz zamřížované, temné sklo k nám pronikalo slabé červené světlo. Kdesi v chodbě šlo vidět siluety nějakých lidí, nespíše vyhazovačů, čekajících na příkaz k vyvedení problémových hostů. Protože chladný vzduch, ani vítr přinášející pachy bludiště ulic nebyly nic příjemného, rychle jsem vzal za špinavé madlo dveří a s úsměvem otevřel. Krátká chodba nás dovedla k jakési recepci s několika svalnatými muži, se kterými bych se rozhodně nerad dostal do konfliktu. Naštěstí si nás moc nevšímali, nevypadali jsme jako lidé, co chtějí dělat problémy. Nedokážu si vybavit mnoho dalších detailů. Sladká vůně a tlumená barevná světla jako by odváděla mou pozornost jinam, žádajíc, abych se zbytečně nezdržoval a okusil všechna potěšení klubu. Ještě než jsem zavedl Johna do místnosti s barem, upozornil jsem ho na těžkou železnou mříž, která chránila schodiště vedoucí do vyšších pater.

Po několika odbočkách se před námi objevila velká, spoře osvětlená místnost s vyvýšeným pódiem uprostřed. Mezi hlasy výlučně mužského osazenstva byla slyšet nenáročná hudba dodávající celému místu přátelský nádech. Pomyslel jsem si, že podmanivější, cizokrajné melodie by se sem hodily možná více. John ale vypadal nadšený. Všechny jeho představy se zatím zřejmě naplňovaly. Stejně jako u recepce, i tady bylo těžké soustředit se na okolní prostředí. Vzduch mi připadal měkký a těžký, jako za horkého letního dne. Mou hlavu obalil hedvábný šátek, co zkresloval skutečnost, co toužil skrýt veškeré nedokonalosti nočního podniku a zmást nepřipraveného hosta.

Díky mé předešlé návštěvě jsem si pamatoval umístění baru, kam jsme bez odkladu zamířili. Barman nám podle objednávky natočil pivo, zatímco vyzývavě oděná slečna sedící opodál nás obdařila falešným úsměvem. Takových dívek zde bylo více. Procházely se kolem jako svůdné sukuby, sedaly si vedle mužů a ze všech sil se pomocí předstíraného zájmu snažily prodat své služby. Když byly úspěšné, odváděly si úlovky neznámo kam nebo jim předváděly své vnady v nepříliš krytých boxech s pohovkami, umístěnými podél oranžově natřených zdí. Napadlo mě, kolik mužů bylo asi ochotno zaplatit za pár minut lačného pohledu na ženu, která nejspíš nikdy nebude jejich. Dělali to ze zoufalství pramenícího z neschopností okouzlit osobu opačného pohlaví, nebo pohodlnosti a jistotě, že nebudou odmítnuti? Možná jim dělala dobře pozornost dívek a možná se prostě jen chtěli kochat krásným tělem. Konec konců, ani my s Johnem jsme si nevybrali tenhle podnik jen proto, že tu měli dobré pití.

Po cestě ke dvěma volným stoličkám, postaveným přímo u pódia tak, aby měli sedící co nejlepší výhled na tanečnice, jsem pozoroval ostatní návštěvníky klubu. Většina se ničím nelišila od běžně vypadajících lidí, jaké lze nalézt v ostatních barech. Bylo zde mnoho cizinců, hlavně asiatů. Všiml jsem si však i několika nevšednějších hostů, mezi nimiž mě zaujal zejména obtloustlý, starší muž s kulatými brýlemi, oblečený do černého roucha s vyobrazením zlatého kříže a davidovy hvězdy na hrudi. Na jeho rudém, kulatém obličeji, který lemovaly prořídlé šedivé vlasy, se snoubil výraz radosti a neskrývaného chtíče. S dívkou po každém boku trůnil u pódia, jako nějaký barbarský král, jako výsměch všem hodnotám víry, jejíž symboly mu zdobily oděv. Mrzí mě, že jsem nedokázal najít odvahu a oslovit ho, takže mi nezbývalo než hádat, zdali se jedná jen o opilého nevědomého hlupáka, nebo o padlého služebníka božího. Z čiré lásky k ironii jsem doufal ve druhou možnost.

Neznámý hlas oznámil jméno ženy přicházející na pódium a celá místnost k ní upřela svůj nenechavý zrak. Hlučné hovory utichaly, jak za doprovodu hudby začínala dívka svůj hadí tanec. Podobně jako se divoká lvice v zajetí prochází kolem mříží, bránících jí v útoku na nenáviděné věznitele, procházela se tanečnice po stranách pódia, jenž představovalo neviditelnou bariéru mezi ní a diváky, kteří lačnili po křehkém těle. Její pohyby byly dokonalé, svůdné, precizní. Přesně věděla, co zdejší muži chtějí, a přesně to jim dávala. Mrštná jako kobra a rychlá jako vlaštovka. S lehkostí cigaretového kouře, s jemností horského vánku přiváděla mysl všech přítomných k šílenství. Radostně se zbavovala cárů oblečení, jako by to byly boláky hyzdící její jinak perfektní vzhled. Diváci tanečnici povzbuzovali, pískali na ni a křičeli, toužili ji stáhnout dolů k sobě. Tlustý kněz se smál tak divoce, až mu proudy potu stékaly po odulém obličeji na šedivé vousy. Připomínal mi ďábla, co si brzy vezme do pekla všechny naše duše. Společnice po jeho boku ještě umocňovaly nadšení a běsnění zvířecích pudů bouřících v opilcově těle. Raději jsem si nepředstavoval, co všechno by dívce dokázal provést, kdyby se nějakou nešťastnou náhodou dostala do jeho rukou. Mrštná jako kobra a rychlá jako vlaštovka. Radostně se zbavovala cárů oblečení, a když už nemohla odhalit víc než svoji duši, tiše zasténala.

Přesně věděla, co zdejší muži chtějí a přesně to jim dávala. V tom byl ten problém. Tanec postrádal jakoukoliv vnitřní vášeň, čišel z něj chlad. Chirurgická přesnost, vypočítavost jejích pohybů nedávala žádný prostor bližší komunikaci s publikem. Cítil jsem, jak se nám všem dívka tajně vysmívá, jak námi pohrdá. Ona byla králova a my spodina. Pohlédl jsem jí do očí, ona pohled opětovala. Usmála se. Možná si myslela že mě okouzlila, že jí snad podstrčím nějaké peníze, jako to dělávali ostatní hosté. Vždy, když dal někdo tanečnici peníze, sehla se a darujícícho políbila. Nezáleželo na tom, kolik jí kdo dal, vždy se jen sehla a muže políbila. Nestál jsem o její prázdný polibek ani o její přízeň. Smál jsem se jí stejně, jako se ona smála mně. V tu chvíli mi bylo jasné, že celé přízemí klubu je jen veliká laciná maškaráda, fraška pro lidi hledající bezúčelnou zábavu. Pokud jsme s Johnem měli hlouběji prozkoumat naše mysli, museli jsme vyšplhat na pomyslnou horu Sinaj, museli jsme opustit klamavé prostředí baru a vystoupit do vyšších pater. Z Johnova pohledu bylo snadné vyčíst, že dospěl ke stejnému závěru jako já. Měl jsem dokonce pocit, že už od samého začátku počítal s návštěvou tajemného světa za mřížemi. Možná že i já s ní kdesi hluboko v podvědomí počítal, ale jasné rozhodnutí vyplulo plně na povrch až nyní.

Než jsme dopili, vystřídalo se na pódiu ještě několik tanečnic, které byly bohužel naprosto stejné jako ta první, takže všechna vystoupení začala upadat do stereotypu. Nemělo smysl zde dále pobývat. Za několik okamžiků nás naše kroky dovedly zpět k recepci, kde jsme s Johnem zaplatili drobný obnos a za znepokojivého bzučení zámku jsme byli vpuštěni na schodiště. Atmosféra okolí se prudce měnila. Pocity získané v přízemí mě opouštěly, jako kdyby to byly rychle blednoucí vzpomínky. Musel jsem se přidržovat zábradlí, protože se mi několikrát náhle zatmělo před očima. Ve chvíli, když už to začínalo být opravdu nepříjemné, nás však obestoupil klid.  Možná se věci opravdu začaly dávat do pohybu, možná nás tam nahoře čekalo něco víc než jen několik místností a chodeb. Poté, co jsme vyšli prvních pár desítek schodů, se mříž s kovovým cvaknutím zavřela a my byli dobrovolně lapeni v cizím vesmíru.

Když jsme dorazili do prvního patra, padlo na mě snění. Celá realita se ponořila do pestrobarevného, mlžného oparu, který z mé hlavy vymazal všechny vzpomínky na minulost a který bránil myslet na budoucnost. Neexistovalo nic než jiného než přítomnost. Přítomnost zkreslená éterickými proudy nepoznaných pocitů si hrála s mým vědomím, dávajíc smyslům zcela nové možnosti. Očima jsem cítil exotické vůně linoucí se z lamp připevněných na zdi, které mé uši vnímaly jako malá slunce, žhnoucí ledovým chladem. Těžké ticho jemně hladilo chuťové pohárky, zatímco kůže se chvěla pod dotykem světelných paprsků. Plíživá kouzla objímala moje hrdlo a každým okamžikem se stávala silnějšími. Už jsem nedýchal vzduch, ale výpary bouřlivých emocí, co zklidňovaly mé napjaté tělo. Čas se zpomaloval a zase zrychloval podle toho, jak mi to bylo příjemné. Všechen prostor na světě byl najednou zmenšen do podoby vnitřku budovy. Neměl jsem potřebu odejít, protože každá věc i každý pocit, který jsem k životu potřeboval, byly zde. Tři patra, tři labyrinty chodeb a nespočet pokojů, skýtaly veškerá nadpozemská potěšení, jejichž cena se ve srovnání se získaným zbožím zdála býti nepodstatná.

Zmateně, ne však bezcílně, jsme se s Johnem procházeli a objevovali. Nesčetněkrát jsme navštívili všechna patra, nahlíželi do pokojů, poznávali jejich majitelky. Ženy zde nahoře si byly velmi podobné, skoro jako sestry. Ani jedna z nich na první pohled nijak zvlášť nevybočovala z řady. Vypadaly mladé, ačkoliv jejich opravdový věk jsem si netroufl odhadnout. Vyzývavě, občas ležérně postávaly v rámech dveří nebo jen tak polehávaly na velkých postelích, usmívajíce se na nově příchozí. Narozdíl od dívek v přízemí mi ale tyto usměvy nepřipadaly falešné, bylo v nich něco osobnějšího. Jejich téměř uhrančivé pohledy oplývaly vlídností a planoucí vášní. Byly si tak podobné. Přesto však nelze říci, že jsem měl z žen stejný pocit, nebo že bych si je pletl. Odlišovala je od sebe jakási hmatatelná aura slibující jedinečné zážitky.

Obdobně to bylo i s jejich pokoji. Každý pokoj jsem chápal jako cizí zemi, jako cizí svět, do něhož má noha nikdy předtím nevkročila. Přesto mi vše kolem bylo povědomé. V jednotlivých místnostech vesmíru za mříží jsem poznával různá zákoutí mé mysli. Jedna žena se svým pokojem vždy představovala jednu odpověď na nevyřešenou hádanku, bloudící uvnitř mojí hlavy. Představovala řešení jednoho životního problému, hojivou mast pro duši. Stačilo jen vstoupit a odevzdat se léčivé moci.

Toužil jsem zavítat do všech pokojů, najít osobní klid a dosáhnout nirvány. Byla tak blízko. Toužil jsem po osvobození, oproštění se od omezující reality, jejíž neúprosná pravidla již tolikrát zničila mé snahy. Bylo na dosah ruky. Toužil jsem znát Pravdu. Ale něco v mém nitru mi říkalo, že to není možné. Člověk má přece celý život na poznání sebe sama a zkrácení těch mnoha let na pouhých pár hodin by možná znamenalo ztrátu veškeré radosti, smyslu žití. Bylo mi proto dovoleno jít pouze za jedinou ženou. Navštívit jich více, zešílel bych. Jaká krutá hra. Nejdříve někomu ukažte věc, po které nejvíce prahne, ale dejte mu z ní jen jednu část. Řekněte matce, že máte lék pro její nemocné děti, ale že může uzdravit jen jedno z nich. Ať je výběr jakýkoliv, vždy bude strádat. Tak to bylo i se mnou. Strháván vírem pokušení jsem hledal tu nejméně bolestivou možnost. John byl ve svém vlastním světě, ve své vlastní verzi klubu, nemohl mi pomoci.

Zdálo se, že budu zničen svou rozpolceností. Čarovná moc podniku využívala mých slabostí, aby si ze mě udělala otroka, potravu pro nenasytné hrdlo, hodující na neštěstí druhých. Měl jsem se lapit do jeho sítí, stát se závislým na přetvářce, jež poskytovala tolika lidem nepravé uspokojení. Zpěv sirény si potají podmaňoval i mě, neprozrazuje skoro žádné známky své existence. Kdybych se líbezné písni nyní poddal, možná bych uvěřil zdejším lžím a stal bych se věčným milovníkem tohoto místa. Věci, co se na první pohled zdály zcela odlišné, nyní vypadaly naprosto totožně. Horní patra byla jen mocnějším obrazem přízemí klubu. Měl jsem se lapit do jeho sítí, stát se otrokem, co se rád vrací ke svému otrokáři, protože ho považuje za dobrého přítele, a protože nedokáže žít bez zboží, které nabízí.

Já ale nebyl jako ostatní hosté a pomalu jsem si začínal všechno uvědomovat. Procital jsem z magického opojení, vynořoval se nad hladinu moře snů. Vracely se mi vzpomínky i myšlenky na okolní svět, který byl ještě před chvílí absolutním tabu. Naléhavá potřeba upadnout do náručí žen mě opouštěla, zanechávajíc po sobě hořkou příchuť mísící se s odporem. Vše kolem mi připadalo jako divadlo, jehož pohádkové kulisy jsou postupně odnášeny, až je vidět jen staré, omšelé jeviště bez jediného místa hodného pohledu. Hercům spadly porcelánové masky a stejně jako celá tato iluze po nich zůstaly pouze střepy. Nezbylo už nic, kvůli čemu tu mělo cenu dále setrvávat. Věnoval jsem několik posledních krátkých pohledů tomuto šílenému cirkusu a odešel.

Cestou ven jsem potkával lidi jdoucí po schodech nahoru, usmívající se tváře prozrazující čirou spokojenost. Byli na klubu závislí, věděli o jeho klamavém ovzduší? Možná ano, možná ne. Možná že nic z toho nebyla pravda a já jen o věcech moc přemýšlel. Stále jsem však cítil cosi podivného, svůdného, co pletlo mou hlavu. Nebylo mi zcela jasné, zda dnešní večer něco v mém životě změní, to ukáže až čas, ale rozhodně nemohu říci, že bych si s sebou nic neodnesl. Třeba se sem jednoho dne vrátím, abych zjistil, jaký dopad na mě bude mít druhá návštěva.

Tentokrát již příjemné bzučení mi otevřelo bílou mříž, bránu vedoucí zpět do obyčejného světa. Bez otálení jsem zamířil k východu a vešel do zlatavě ozářených ulic. V tu dobu už se mnou John nebyl.


One Response to “Porcelánové masky”

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
listopad 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
 
< říj pro >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • šáš { Ani si netipnete? Já si totiž neskromně myslím, že vím. } – 23. 10. 17:45
  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody