opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-4
hodiny
-1
-9
minuty
-1
-7
sekundy
-4
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Tramvají jezdím co možná nejméně. Ale tuhle listopadovou sobotu jsem po letech zavítal z venkovské Plzně do Prahy a kavárny Symbióza II, kterou jsme po dlouhém a prokláboseném odpoledni s kamarádem Jirkou opustili v doprovodu hlavní tamní servírky Kláry.

Šli jsme ve třech Vodičkovou, do odjezdu mého expresu z hlavního zbývalo tři čtvrtě hodiny. Toužil jsem dojíti k vlaku poctivě a po svých čtyřech jako Juraj Puci a nevím proč, ale Jirka navrhl, abych jel s nimi tramvají.

„Půjdu raději pěšky,“ navrhoval jsem. „Aspoň mi neunikne žádná historická pa…“

Dobře míněná slova zanikla v hukotu přijíždějícího vozu. Neodhodlal bych se nikdy nastoupit, ale stála vedle mile zakřivená Klára. DU DO TOHO! I BEZ LÍSTKU! Jirkovi jsem horlivě sliboval: NEBOJ! „Kdyby šel revizor, pokutu, co zaplatím, nebudu po tvé mamince vymáhat.“ „Počkej, vole, a když revizor půjde?“

„Kluci, zrovna přemýšlím, kolik taková pokuta letos už dělá v EURO,“ zazvonil Klářin jinak nepatrně chraplavý hlas. Byla krapet společensky unavená. Už uvnitř kavárny kladla občas osaměle hlavu na pult anebo na náš stůl.

„Jedu, aspoň se kdyžtak zasmějem,“ povídám a kvůli jistotě se ptám: „Jirko, stačí mi k nádraží dvě zastávky?“

„Klidně tři,“ odvětil bohorovně a ta tramvaj sebou divně trhla. Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat! A já si vzpomněl na legendu. „Tuhle jsem, vy dva, slyšel novou neznámou povídku a jmenovala se Moje jízda tramvají.“

Měl to být fór, ale Klára usínala na Jirkovi a Jirka řekl: „Moje jízda tramvají? Ta je přece od Šimka a od Grossmanna!“

„Od Šimka a Gross…?“

„Od Grossmanna,“ vybuchla Klára už totálně otráveně. „Od Pražana Jirky Grossmanna.“ Klářina domněnka, že jsem idiot, nabyla vrchu. I proto asi kladla už tam v kavárně hlavu na barpult a spěchala i se zavřením, namlouval jsem si. Vymíst ven pavouky, zapečetit kavárnu a já jsem podle Kláry potřeboval zavřít do vězení. První tramvajová zastávka!

Skřípot oceli kol. Znovu jsme se rozjeli. Lidu okolo naváto a já prý: „Gross… Gross… Jak že to bylo?“ Rád dělám blba, mám to i vrozené, je to bezpečné, i když ne vždycky, a Jirka pojednou vybafl: „Na splašený krávě jsi jel?“

„Ne.“

„Škoda.“

„Protože to je stejný, jen se míň mačkáš,“ dodala Klára a OBA povídku znali a právě uvěřili, že já ne a jsem ignorant mimo české kultury i popu.

„Mátě vraj tuná v Praze vela kapsářů,“ změnil jsem inteligentně téma. „Copak já, pořád čumím okolo, stihomam… Ale nějaká stará babička, té vytrhnou kabelku jedna dvě.“

Klára na to řekla: „Ať mi někdo zkusí vytrhnout kabelku!“ A dívala se na mne urputně jako na vraha. Druhá zastávka.

Tramvaj sebou zase tak divně trhla, když se rozjížděla, a já sebevědomě pokračoval: „Na kradení je totiž bezva finta. Někdo vystřelí, chápete, tak třeba z poplašňáku, ale jinde, a zatímco lidi kouknou kde, fiškus kapsář už zapracuje tady,“ dotkl jsem se nemravně Kláry!

„Nech si to, jo?“ sykl Jiří.

„Počkej… Vy spolu chodíte?“

„Revize jízdenek!“

Okamžitě začal čas běžet jinak a ještě teď jinak běží. Šok. Šátrám v portmonce, Jirka a Klára zírají a ona se po chvíli distingovaně odvrací. Konečně! Podávám vyššímu muži flegmaticky občanku. „Člověče,“ říkám mu. „To je ale náhoda, zrovna jsme se o vás bavili! Nemám lístek!“ A to je konečná! Tramvaj zastavuje potřetí. Do odjezdu mého vlaku z hlavního nádraží zbývá čtyřicet minut, ach, proč jenom nejsem jeptiška a proč jsem nešel pěšky jako Juraj Puci a proč jsem neputoval krásami Prahy bez Kláry a Jiřího? Anebo proč to TI DVA nešli se mnou pěšky. V ten pochmurný den jsem navíc v kavárně pošetile utrácel a dokola chlastal koly střídané to s vídeňskými kávami a debatoval s Jirkou o nesmrtelnosti chrousta i Edgaru Allanu Poeovi a pokukoval po Kláře. Ale pokukování neudělalo dojem a Klára vždycky jen odnesla dopitou láhev, dodala novou a zůstávala jinak na povrchu lhostejná a chodila pro ty charakteristické láhve v džínsách už starších, protože to byla specifická kavárna, chvílemi si i četla, byla to i literární kavárna, a sem tam přišel za ní nějaký mladý kluk, seděl pak proti jejím vlasům na stoličce s čírem a mluvili spolu o nesmrtelnosti chroustů, ale když Jirka dopil vídeň, tak mu ji šla Klára okamžitě vyměnit, ach jo. Ale nežárlil jsem. Vyměnila a vrátila se za barpult, vypadala stále trochu smutně. Hezká žena.

„Jéžíši, revizor, no, aspoň se tomu opravdu můžeme zasmát, ne?“ povídám. „Jirko, už je to tady ta třetí stanice nejblíž k nádraží?“

„Jasně, vole!“ odpověděli celkem jednohlasně a pobaveně, ale i krapet zkoprněle. „A dáš si ještě kolu?“

„Dík.“

Stanice nejblíž nádraží a perfektně to tedy vyšlo, i časově, i místně, i lidsky. A revizor? Vraj: „Tuná si vystoupíte!“ A já: „Tak čau, vy dva, mějte se.“

„Tak čau, Lorenci.“

A ocitl jsem se venku a s revizorem a beze zbraně, ale dělal jsem, že tu zbraň hledám, a revizor vraj: „Zaplatíte?“

„Ne.“

„Odmítáte zaplatit?“

„Ano.“

„Proč? Jste snad Sagvan Tofi, nebo co?“

A tak jsem mu to podepsal. Spolupráci. Do čtrnácti dnů se ale budu muset dostavit, víte kam. Zaplatit, protože jinak se ke mně nedostaví osobně Pavel Bém, ten má prý jiné starosti, ale rovnou exekutoři, anžto částka v EURECH prý hrozně rychle pučí, až bude jako Everest, což jsem aspoň čítal na síti. A věděl z tisku, denního. A kavárenského. Klářina i Jirkova. Zatímco tramvaj s Jirkou a Klárou odjížděla k Jirkovi domů do Ďáblic a já marně vysvětloval, že vražda spáchaná na revizorovi před bohem není zločinem, revizor si zřejmě vzpomněl na školení a své instrukce a radši přede mnou uskočil do další tramvaje, už to měl stejně černé na bílém, i když ne krví, a já si sedl na chodník a hořce plakal a plakal jako v knize Williama Saroyana. Neměl jsem ale ani tygra a pojednou otevřel okuláry. Je to sen?

Stáli nade mnou Jirka a Klára, proč a jak to? Milenci asi museli nenápadně vyskočit druhými dveřmi tramvaje a teď mi říkali, abych se zvedl z prachu. „Hele, doprovodíme tě k nádraží, Lorenci.“ Přestal jsem plakat.

„A co za mne takhle i zacálovat pokutu?“

„Ukaž ten papír?“ řekl Jirka. „Hele, tak tohle je udělané Klářinou domácí tiskárničkou a tohle jsem prostě vygeneroval na počítači.“

„Cože? Padělek? A kdo byl ten vůl, který sehrál revizora?“ nechápal jsem.

„Můj spolužák Houžvička.“

„Kriste, a já skoro umřel na zástavu srdce.“

„Chceš říct neposral.“

„Ne, já se div nestal Sagvanem Tofim.“

„Pojď, blbe!“ a vedli mě k nádraží jako psa a dovedli i bez vodítka, koupili mi lístek a šli jsme na čtrnácté nástupiště. Expres přifištěl a jejich kamarád Lorenc nastoupil. Z uličky rychlíku jsem stáhl okýnko. „Tak ahoj!“ povídám, ale uviděl jsem jenom Jirku!!!

Tušení…

„Kde… je Klára?“

„Tady,“ zaznělo mi za zády.

Vlak byl celkem prázdný, jak to dnes chodí, a ona v kupé rozkládala úhledný spacák a rozpouštěla si vlasy jako Jiří Schelinger. „Lístek, mám, Lorenci, o to se neboj, a kdyby šel zase revizor…“

„Kláro! Klarisso! Ty tu necháš kavárnu? V Praze? Ty se mnou pojedeš?“

„Navždycky.“

„Ale to jsou kydy!!!“

„Kida zabili, jak říká Ivan Mládek. Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!“

Bál jsem se. Klára se mi hrozně líbila, ale co když bude nudná a možná bych si lépe pokecal s Františkem Ringo Čechem nebo s Vaculíkem. Ale byla tu jen Klára.

„Na Plzeň, Vávro, na Plzeň, a já změním i identitu a budu si tam na západě pro změnu říkat Bára, i když radši ne, aby mě nechtěli zpátky k báru, ale jestli chceš, můžeme i pěstovat užitečné zvíře. V klokotu velkoměsta člověk rychle ztrácí kontakt s přírodou a já nechci slevu zadarmo. Zůstanu, už s tebou Lorenci, a kdopak ví, jestli opravdu nepotřebuješ revizi.“

Stál jsem tam jako marná sláva a Jirka, tento pohodlný a podlý Pražan a kamarád v uvozovkách se klidně a vítězně a spokojeně a jistě i široce usmíval a zvolna se před mýma očima měnil v Jirku Grossmanna. A tu se mi náhle i vybavily jeho občasné řeči o redaktorce Blesku Sabině, o novinářce Aha Katce, o jakési Voršilce Karle z Výtoně. Ach, jak jen jsem mohl uvěřit, že by to táhli s Klárou ze Symbiózy? Jirka byl zkaženej! Na bohatší. Na ty povrchnější! Ó! Ale dostali mě. OBA. A vlak se hnul a Alfred Hitchcock končí jeden film vjezdem do tunelu a Jirka Grossmann se vracel ze čtrnáctého nástupiště do svého revíru. A co dál?

Jsem snad nějaký Slávek Šimek?

„A ob-jev-te-se oba někdy v Pra-zéé…“ volal Jirka Grossmann za expresem do tunelu. Čtrnácté nástupiště se vzdalovalo i se světly a rychlík obalila temnota. Obrátil jsem se k dívce.

„No…“ vyzvala mě Klára. „Tak se ukaž, ty Šimku!“

Myslíte, že jsem se svlékl? Nevím, ale určitě jsem okamžitě strhl masku ze tváře, tak jako Fantomas, aby Klára pochopila, kdo z českých agentů před ní opravdu stojí, a to se taky stalo a Klára vydechla a akorát ještě pořád netuším, jestli s úlevou.

„Tak je to přece pravda. Sagvan Tofi.“


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody