opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-3
-4
hodiny
-2
-1
minuty
-1
-8
sekundy
-2
-9

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Pomalu jsme se blížili ke Carlově kanclu, kde už na židli seděla nějaká mužská postava. Neviděla jsem ho moc dobře, jen siluetu jeho postavy a z ní mi bylo jasný, že je to muž. Carl mi otevřel dveře a pustil mě jako první. Osoba se otočila a podala Carlovi ruku. ,,Dobrý den.“

Já tam stála, jak přimrznutá. Nemohla jsem uvěřit svým očím, kdo že to tam vlastně stojí.

,,A  my se známe, co tu děláš?“ Bobi Tayler, můj bože co tu dělá? Hlavou se mi honilo miliony otázek.

,,Na to bych se spíš měla ptát já tebe, já tu totiž pracuji.“ Šla jsem ke stolu a opřela se o něj rukou. ,,Carle, co tu dělá zrovna on?“ zeptala jsem se přímo šéfa.

,,Salivenová, Kate, říkal jsem ti, že mám pro tebe nového parťáka a to je on.“

Kdybych v tu dobu nemyslela na dobré vychování, oběma bych nejspíše ukopala hlavy. ,,Tenhle  že má být můj parťák, tohle je ta tvoje náhrada za Mareovou?“ Pořád jsem byla mimo sebe a čím dál tím víc naštvaná.

,,Ano, přesně tak . A vy dva se znáte?“

Jestli jsem do teď měla záluslk na jeho hezkej zadek, tak teď bych ho do něj nejradši nakopala.

,,Ano, dneska ráno jsme se seznámili v parku, když jsme byli oba dva běhat,“o dpověděl místo mě Bobi.

,,Děkuju, že jsi mu to vysvětlil,“ ironicky jsem mu odpověděla.

,,Kate, bylo mi jasný, že budeš vyvádět, ale laskavě se s tím smiř a tady panu Taylorovi ukaž jeho kancelář a seznam ho s novým případem.“ Carl se posadil na svůj snobskej zadek a svým pohledem mi naznačil, že bych měla co nejdřív vypadnout, nebo mě vynese v zubech.

Naštvaně jsem sebou škubla a rukou jsem naznačila Bobimu, ať jde za mnou. Mlčky jsem ho vedla přes půlku chodby, až jsme došli na konec, kde byla jeho kancelář, hned vedle moji. Otevřela jsem dveře a Bobimu se v očích objevil úžas. ,,Ty bláho, tohle jsem neměl ani v New Yorku.“

Slyšela jsem dobře. ,,Ty jsi pracoval v New Yorku?“

,,Ano, pracoval jsem jako tajný agent.“

Tss. ,,A proč jsi odešel sem.“ Nechápala jsem, když tam měl tak skvělou kariéru, přešel sem.

,,Zabili mi parťáka v akci, a když jsem si srovnával priority, došlo mi, že už nechci žít jako tajný agent s utajenou identitou.“ Smutně se posadil za stůl na svoji černou koženou židli a díval se z okna. Celou stěnu jsme měli prosklenou, takže jsme měli krásný výhled na celou Californii.

,,To je mi líto. No asi bych tě měla seznámit s tím, na čem teď pracujeme.“ Odběhla jsem k sobě do kanceláře a přinesla si složku. ,,Takže dneska ráno se objevilo tělo ženy dosti zohyzděné. Zatím nemáme vůbec nic a za chvíli jdu na patologii, takže jdeš semnou.“

Bobi se odhodlaně postavil a měl se k odchodu. ,,Jen tě upozorňuju, že jsi tu novej a odpovědnost tu mám já za tebe, takže budeš poslouchat, co ti já řeknu a nebudeš mi skákat do řeči. U doktora Sharmanena budu mluvit já a ty jen poslouchat, jasný?“  Dále jsem se k tomu nevyjadřovala, Bobi jen souhlasně přikývl.

Venku už na nás čekalo služební auto a my mohli jet za doktorem.  Samozřejmě jsem řídila já a Bobi seděl vedle mě. Nechtěla jsem ho nechat řídit a hlavně ráda řídím auto. Z Bobiho výrazu jsem poznala nejistotu a úzkost, asi jsem mu naháněla hrůzu, pravda, nebyla jsem moc zdvořilá, ale Carl mě naštval tím, že po půl roce, co zemřela Mareová, mi sem hned nasadil novýho. I když furt lepší než nějakej tlustej maník, kterej, když uvidí mrtvolu ,se skácí. Bobi byl fakt moc pěknej chlap a dost sexy, nejspíš už měl přítelkyni nebo tak něco, ale to by mě ráno neoslovil. Musela jsem se hodně přemáhat, aby na mně nepoznal, že o něm přemýšlím, ale teď už ani nesmím, je to můj parťák a parťáci by neměli mít mezi sebou žádné pletky a to jsem ráno myslela na naši svatbu. Měla bych přestat s těmi předčasnými  závěry, aspoň mě potom nic nevyděsí ani nepřekvapí.

,,Promiň, že jsem na začátku byla tak hnusná, ale byla jsem naštvaná, parťačka mi umřela nedávno a už jsem měla přijmout dalšího.“ Malinko jsem se na něj usmála.

,,To je v pohodě, čekal jsem, že to nebude nic extra, ale dost si mě vylekala, nečekal jsem tam zrovna tebe. U nás mi neřekli, koho mi dají a potom, co jsme se ráno poznali…“ Najednou ztichl a nic neříkal.

,,No?“ Pokusila jsem se ho nahodit.

,,Asi ti došlo, že to nebylo jen tak.“

Teď udeřil hřebíček na hlavičku. ,,Jo, bylo mi to jasný, to byl taky jeden z mála důvodů, proč jsem byla naštvaná, dělala jsem si zálusk na tvůj zadek a teď tohle.“ Dala jsem do toho trochu ironie a úsměvu, aby to nebral moc vážně, nechtěla jsem v něm probudit nějaké naděje.

,,No jasně, ty máš taky dost pěknej zadek a kvůli němu jsem tě taky oslovil.“ Oba jsme se začali hrozně smát, ale mě smích rychle přešel, když jsem se podívala na fotku, kterou mám nalepenou na zrcádku u svý hlavy.

,,Co se jí stalo?“ Bobi poznal, že jsem posmutněla, a raději se přestal smát a nasadil vážnou tvář.

,,Stalo se to při jedné akci, kdy šla sama do budovy, netušila jsem, kde je, až když jsem zaslechla bouchnout mříže. Když jsem  ale doběhla na místo, bylo už pozdě. Mareová ležela na zemi a krvácela, nemohla jsem se k ní dostat, stála jsem za těma mřížema a kříčela jsem o pomoc, volala jsem záchranku a přivolávala pomoc, když ale přiběhli a odstranili mříž, Mareová už byla bez šance. Vzala jsem ji do náručí a hladila ji po tváři. Mareová se na mě podívala, usmála se a řekla mi, hlavně neumuč svého parťáka. Stihla mi ještě do dlaně položit svůj odznak a zavřela oči. Záchranářům se už nepovedlo ji vrátit zpátky.“ Neudžela jsem slzy a vypustila jsem je. Snažila jsem se dávat pozor na cestu, ale moc se mi to nevedlo, raději jsem zastavila na okraji cesty a vystoupila jsem z auta. Sesunula jsem se na zem a jen jsem se dívala do dáli.

Bobi se ke mně posadil a chytl mě kolem ramen. ,,To je mi líto. Stalo se mi něco podobného. Měl jsem ho krýt. Byl jsem na střeše a poslouchal jsem, co se děje tam dole v budově. Marcus tam zrovna vyjednával dost důležitej obchod, kvůli kterýmu bychom mohli dostat dost důležitýho dealera, ale on ho asi poznal a bez milosti ho odstřelil a já všechno slyšel. Snažil jsem se mu pomoc, ale už jsem to nedokázal, umřel mi v náručí.“

Smutně jsem se na něj podívala a v hlavě jsem si říkala: ,,Máme to podobný.“ Oba jsme se objali a mně bylo líp. ,,No radši toho necháme, než si tady vylejeme srdce úplně a jedem, nebo bude doktor naštvanej.“

Nastoupili jsme zpátky do auta.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červen 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
    
< kvě čer >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody