literární západ

Podzimní lidéNěkterá umělecká díla je dobré dodávat i s návodem k použití. Někdy je to nápad přímo autora, jako v případě mého oblíbeného spisovatele Ivo Fencla. Ten neúnavně plní sekci Komentáře pod všemi svými na internetu vydanými články detailním popisem okolností vzniku toho kterého díla. Jindy může jít o snahu fanoušků pomoci ostatním pochopit umělecký počin jejich oblíbence. Tady musím vzpomenout geniální úvahu na téma významu houpajících se semaforů v nočních ulicích městečka Twin Peaks z pera příznivce amerického režiséra Davida Lynche. A malý manuál se hodí i k prozaické prvotině plzeňského básníka Jana Sojky Podzimní lidé.

Tak tedy: rozevřete knihu zhruba v polovině a několikrát jí silně zatřeste. To by mělo stačit k tomu, aby vazba povolila. Nyní rozdělte stránky na tři přibližně stejně silné díly. První a poslední díl odtrhněte a schovejte na nějakém nepřístupném místě. S prostřední částí, kterou byste teď měli držet v ruce, se pohodlně usaďte a pusťte se do čtení.

Pokud zrovna teď o žádném nepřístupném místě nevíte nebo máte zvláštní zvyk číst knihy od začátku, pak vězte, že Podzimní lidé nezačínají vůbec špatně. Hlavní hrdina Štěpán je typem věčného studenta, který veškerý svůj čas tráví se svou přítelkyní, popř. partou  pivních přátel. Štěpánova bohémská rozevlátost naráží na z jeho pohledu přízemní zodpovědnost přítelkyně Anežky a vztah těch dvou neodvratně spěje k rozchodu. Nebo že by za to mohla jejich vzájemná nevěra?

Štěpán je „podzimní člověk“. Je to jeho oblíbená část roku, v to období výrazně ožívá a také všechny důležité věci se podle něj dějí na podzim. Škoda jen, že tímto konstatováním Sojkův zájem o motiv podzimu končí. Jako by se bál, že kdyby rozvedl paralelu mezi sychravým počasím a stavem Štěpánovy mysli, působil by příliš lacině.

Čeho se ale autor nebojí je pouštět se spolu se Štěpánem do filozofických úvah o nesmrtelnosti brouka a jiných globálních problémech. Perly, které v těchto stavech Štěpán pronáší, by se daly ihned tesat do růžového mramoru a tvůrci všech rodinných pout a křehkých vztahů v ordinaci u letiště by za ně Sojkovi ruce utrhali. Z vděčnosti, ne aby už nemohl nic jiného napsat. Po několika stránkách v podobném duchu budete chtít udělat to samé, jen z toho druhého důvodu.

A nesmím zapomenout na formální kudrlinku spočívající v přechodu od Štěpána – vypravěče k er-formě. O hlubším smyslu těchto vložených pasáží se ale dá s úspěchem pochybovat.

Druhá část knihy jako by vůbec nepatřila k té první. Mizí Anežka, stejně jako chuť k formálnímu experimentování a Sojka se zaměřuje na Štěpánovy pivní přátele Malíře, Tichýho a Julka. Poutavý děj, svižné dialogy prokládané jemnou ironií, repliky, které by se s trochou štěstí mohly stát kultovními. Proč to takhle nešlo už od začátku, napadne vás. A zákonitě se musíte dostat i k druhé otázce: Vydrží autorovi tento styl až do konce?

Nevydrží. Závěrečná třetina se opět rozplývá v nudné šedi. Na okamžik se vrací Anežka a do života jednoho ze Štěpánových přátel zasahuje tragická událost. Těmito impulzy, slabými svou nedotažeností, se Sojka pokouší oživit svůj skomírající příběh. Nepříliš úspěšně, nutno dodat, navíc si ho ještě více zpomaluje zcela zbytečným opětovným přidáním vypravěče v er-formě.

Zdá se, že Sojka – prozaik se svou snahou napsat působivou love story v prostředí bezstarostné bohémy okořeněnou hledáním smyslu vlastní existence narazil na hranice vlastních možností. Ne zcela, jen si vybral špatný způsob podání. Širokoúhlý formát, křečovitá snaha o bombastičnost, efekt… a přitom síla Sojkova  vyprávění tkví právě v jeho zdánlivé „obyčejnosti“.

Psáno pro Dr. No a jeho Plž.