opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-1
-1
hodiny
0
-2
minuty
-1
-1
sekundy
-2
-7

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



zabiju_putina …málem posílal Ivo Fencl do redakce Plže. Vše zavinil lehce diskutabilní název jeho nové knihy Zabiju Putina v Karlových Varech, kvůli němuž se o něj začala zajímat ruská ambasáda. Pan Fencl ale není James Bond, takže se rozhodl dělat mrtvého brouka (čímž nemyslím bojovníka za lidská práva Lennona). Diplomatům naštěstí brzy došlo, že v případném duelu staroplzeneckého spisovatele a bývalého ruského agenta by vyhrál ten druhý jmenovaný, a tak poukaz na luxusní dovolenou na Sibiři zase rychle stornovali. Ale kdoví, pan Fencl je znám svou nepoučitelností a jeho další kniha by se měla jmenovat Američan zemře v Brdech, takže třeba si někdy v budoucnu udělá výlet na slunné Guantanamo.

Druhá věc, která na knize, kromě již zmiňovaného názvu, zaujme, je její naprosto příšerný přebal. Do ruky se mi dostal ještě před vydáním knihy s poznámkou přímo od pana spisovatele, že by na něm snad ještě mohla být moje fotografie. Pochybuji, že by moje příšernost… ehm, přítomnost nějakým způsobem dojem z této obálky vylepšila. Místo mě se z ní tedy usmívá mrtvolně černobílá letuška a za ní ční barevné karlovarské domy. Na druhou stranu od knihy, kterou prodávají na novinových stáncích za necelých 50,- korun, nikdo neočekává, že bude po boku Miloše Urbana a Kamasutry vázané v rudé kůži zdobit vaši knihovnu. Navíc kniha vyšla v edici Krimi příběhy a vylepšovat podobnými kolážemi obálky levných detektivek je zřejmě jakýmsi tajným pravidlem z Příručky malého grafika.

Již z názvu úvodní povídky Kill Bill II aneb jako ve filmu je jasné, jaký svůj velký idol se autor rozhodl zrecyklovat. Jádrem povídky je dialog mezi Marlenou a mužem, který se jeví jako její milenec. Klíčem k úspěchu bylo v tomto případě vybudování napětí mezi oběma postavami. V tom ale autor naprosto selhává. Čím více se totiž snaží vytvořit „Tomudruhému“ charisma Davida Carradina, tím tragičtěji výsledek působí. Není divu, když jediným výrazovým prostředkem hlavního hrdiny je slovník, kterým by se mohl pyšnit nejeden dlaždič. V záplavě vulgarit toho nejhrubšího zrna pak vyznívá poněkud komicky, když se autor snaží zamlčet čtenáři poslední místo, na něž Marlena v rámci poněkud pozměněné „Pai Meiovy techniky pěti kroků a puklého srdce“ zaútočí: „…ťukla ho do hrudi, pak ještě hbitěji do ramene – hned nad levou klíční kost – a ještě i na třetí místo dole. A pak to mělo i čtvrtý prvek, který… (cenzurováno).“ A což teprve když “Tendruhý“ začne Marlenu svádět vyprávěním, jak je mnoho mužů ochotno fyzicky milovat nejen svou partnerku, ale i její nedospělou dceru. Zapomeňte na Marlenino poklepávání na různá místa těla „Tohodruhého“, tuto povídku může zakončit jen usilovné ťukání čtenářova ukazováku do vlastního čela.

Byla by škoda teď Fenclovu knihu odložit, v pořadí druhých Čtyřicet hodin aneb penze krále galerky je skvěle vypointovaná povídka o zločinci, který se rozhodne pro změnu páchat osvětovou činnost.

Žena s velkou puškou o odvážné investigativní reportérce ukazuje, že se Fencl učil u mistra žánru E. A. Poa. Jde vlastně o přepracované Tajnosti Starého Plzence a nutno dodat, že změna hlavní postavy (hádáte-li Ivanu, máte bod) povídce jen prospěla.

Světlo na konci jeskyně aspiruje na nejlepší povídku celého souboru. Hlavní hrdina se vrací na místo, kde při horolezecké výpravě zemřela jeho žena. Ztrácí poslední zbytky zdravého rozumu, nebo mu skutečně někdo usiluje o život? Povídka vyniká výborně vytvořenou atmosférou a za zmínku stojí i autorova práce s motivy. Jen ty neustálé lacině senzační narážky na pedofilně incestní vztah mezi starým mužem a jeho vlastní vnučkou dojem poněkud kazí.

Dneska ráno výměna je podle autora „horor o chlapci a hluchém prozaiku Edvardu Valentovi“, já v povídce vidím duchařskou historku, jejíž čtení vás v kladném, ale ani záporném smyslu nijak zvlášť nepoznamená.

Zabiju Putina v Karlových Varech najdete na internetu pod stejně zvláštním jménem Zdenda-kolo-bum-bum-kanón. Nenechte se zmást tím, že jako autorka je uvedena Markéta Čekanová. Pan Fencl rád při psaní používá jména skutečných osob a stejně rád pod jmény jiných lidí i publikuje. Pro jednu povídku použil i mé jméno, jakkoli jsem mu to onehdy výslovně zakázala. Povídka je zajímavá i tím, že autor své já projektuje rovnou do tří postav. Je tu vypravěč Ivo, Fenclovo tradiční alter ego Lorenc, ale nejvíce autobiografických rysů autora tentokrát nese  postava Zdendy.

Pověstná Ivana aneb skutečný zločin je buď vtipnou tečkou za Fenclovou mnohaletou obsesí Ivanou Č. z Macháčkovy ulice, nebo jen dalším oslavným opusem, který se ale poněkud vymknul z ruky. Přestože  se druhá možnost jeví jako pravděpodobnější, osobně doufám, že se autorovi konečně podařilo získat tolik potřebný nadhled.

O Zničení Ameriky Vladimírem Rasputinem Fencl mluví jako o „českém Psychu na téma pokročilá paranoia.“ Budiž, to by mnohé vysvětlovalo…

Neviditelný revolver a Vražda na rozhledně jsou detektivní příběhy, v nichž můžete obdivovat pronikavý úsudek londýnského detektiva s českými předky Serváce Styblíka. Do role doktora Watsona autor pasoval Styblíkova přítele Lorence, a ačkoli nejde o našeho starého známého pracovníka České pošty, nemohu se zbavit dojmu, že ke konci Fenclovy knihy je poněkud přelorencováno.

Název povídky Chladnokrevně si autor půjčil od svého oblíbence Trumana Capota, ve výběru prostředí se inspiroval Ambrosem Biercem, námět je ale snad původní. Přes malé nedomyšlenosti (např. že voják z války amerického Jihu proti Severu zná Clinta Eastwooda) jde patrně o nejlepší povídku knihy.

Šílený doktor QQ z povídky Slepenec by se pak mohl stát důstojným protihráčem Jamese Bonda. Jen by si musel změnit jméno, aby se nepletl s panem Q, který Jamese pravidelně vybavuje těmi nejnovějšími vynálezy.

V knize se to opět hemží odkazy na skutečné osobnosti a postavy z různých knih a filmů. Pan Fencl je také velký vtipálek a dělá si reklamu na svůj dříve vydaný román: „Dávali zrovna Smíš zůstat mrtev, to vím docela jistě. Akční film.“ Nebo: „Ale už JSI mrtvý, jsi. A smíš zůstat.“ A nezapomene zmínit ani spřátelená periodika, ve kterých často publikuje: „Vzal jsem do ruky Tvar a potom i Timesy…“ Anebo: „Další chvíli panovalo ticho, jen kamelot zakřičel: Plži!“

Ivo Fencl mě už téměř dva roky zásobuje vším, co napíše. Mohu tedy hrdě prohlásit, že jsem přečetla téměř všechny jeho vydané i nevydané romány, povídky, i články, kterými se prezentuje hlavně na českém internetu. U této knihy je největším problémem výběr povídek. Obsahuje  několik takových, které v kontextu celé jeho tvorby nelze považovat za víc než jen slohové cvičení, ale těch nadprůměrných je naštěstí většina. A proto byste si ji neměli nechat ujít.

 

Psáno pro Dr. No a jeho Plž.


One Response to “Srdečné pozdravy z Ruska”

  • Ivo Fencl:

    Údajné následky knihy dle lit.časopisu Tvar:

    JEDNA OTÁZKA PRO IVA FENCLA
    (převzato ze silvestrovského čísla obtýdeníku Tvar)
    Redaktor Michal Škrabal se ptá: Nedávno jsi vydal knihu povídek s názvem Zabiju Putina v Karlových Varech. Všiml sis od té doby zvýšeného zájmu ruských bezpečnostních orgánů o tvou osobu?
    Ivo Fencl: Mé nakladatelství má ve Varech významnou prodejnu, která je chloubou jeho majitele ing. Oty Rubnera. Vzal mne tam letos v listopadu svým rudým Ferrari (anebo snad trabantem?), abych si pár sám kousků prodal. Uměl bych to? Nestačil jsem si ověřit. Hned první hezká zákaznice totiž poprosila o věnování. „Jak se jmenujete?“ povídám.
    „Putinová.“
    Ou! Zvedl jsem oči a zírám do zornic její ochranky. Dva mafiáni s vizážemi Dolpha Lundgrena a Grigorije Rasputina mne vyvlekli na ojíněnou kolonádu, kde jsem se jim ale bystře vytrhl a jako vítr pádil groteskovým stylem knihkupce Vrány z filmu Vrchní prchni alias Bustera Keatona – a pryč a pryč. Dostali mě ovšem v cuku letu, už u Vřídla, prohledali mne, našli po kapsách hotový arzenál a navíc i DVD s filmem Taxíkář. Tak mě ostražitě vezli lázněmi se zavázanýma očima. Když mi strhli pásku, spatřil jsem Vladimíra osobně (byl tam ovšem inkognito), jak mi zadumaně podává plakát Zbyňka Drdy a propisku. Vzápětí ucukl. „Bastardi, to není on.“
    Tak mě vyhodili z Pupu na dlažbu a žádný z oligarchů se o mne od té doby nezajímá. Po právu. Zpívat neumím, Mrazíka neimituji a literaturu oni mají až totalitně u prdele.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_sesuv
říjen 2019
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
   
< zář lis >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Milan Šedivý { Škoda, že neznámé jméno toho ledňáčka, požádal bych ho o nějaký humoristický román, ovšemže o... } – 21. 09. 22:37
  • šáš { Tak tohle mě opravdu upřímně pobavilo (i když vím, že takovým věcem by se člověk... } – 01. 09. 18:24
  • Milan Šedivý { No sláva na nebesích, konečně jste to akceptoval. Však jsem vás již dříve, když jste... } – 17. 08. 23:26
  • Milan Šedivý { Z téhle odeonské edice jsem četl 86 titulů, ale Sosnora mi ještě hříšně nepadnul do... } – 03. 08. 8:40

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody