literární západ

„Do you expect me to talk?“

Mr. Goldfinger: „No, Mr. Bond, I expect you to die.“

Skoro přesně před rokem, 12. srpna 2009 uplynulo pětačtyřicet let od předčasné (odešel v šestapadesáti) smrti jednoho prý hodně snobského Angličana jménem Ian Lancaster Fleming a nakladatelství Mladá fronta nejméně od té chvíle distribuuje skvělou publikaci nazvanou Akta Bond. A protože česky ještě tak zevrubná knížka o agentovi 007 neexistovala, zalistujme.

Co najdeme? Především společné dílo Andy Lanea a Paula Simpsona v pevných, omyvatelných deskách o 408 stranách a se skromným podtitulem Neoficiální průvodce po dobrodružstvích největšího tajného agenta světa. Rozšířený a aktualizovaný.

Co asi znamená ona aktualizace? Že deset let staré první vydání (1999) následovaly dvě opakovaně doplněné reedice (2000, 2002) a že (naštěstí) teprve druhou z nich nám přeložil Martin Konig. Z čehož ovšem také vyplývá, že dotyčný manuál už nezohledňuje posledních sedm let vývoje v „agentově světě“ a tedy ani filmy Daniela Craiga. Ono to ale zase tak nevadí…

Akta Bond otevírá okřídlený výrok Oscara Wilda „je velice smutné, že dnes existuje tak málo zbytečných informací“ a toto postesknutí autorů: Člověk se ptá, co by Ian Fleming – dokonalý žurnalista, který se pohyboval mezi nejvýznamnějšími spisovateli literatury své doby – řekl na to, kolik nejrůznějších produktů nese jeho jméno.

Následuje úhledná tabulka Bondovské chronologie, díky níž můžeme souběžně sledovat jak první vydání Flemingových próz, tak jejich televizní a hlavně filmová zpracování. Navíc (poslední sloupec) však i komikové adaptace. Vedle Flemingových děl však tabulka zohlednila i výplody Mistrových pokračovatelů… A zbytek knížky?

Sestává ze sedmi částí Akta 001 až Akta 007. Akta 001 mapují rozsáhlý svět bondovských próz počínaje třikrát zfilmovaným Casinem Royale (1953) a pokaždé jsme stručně seznámeni se jmény hlavních zloduchů a hlavních bondgirl té které knihy. Na to si lze přečíst stručný obsah, ale zajímavější jsou Poznámky či soupisy lokalit, kde se bondovky odehrávají.

Ve další části hesel se pak dovídáme, co nového Fleming v knize prozradil o minulosti hrdiny a následují odstavce Hračky pro kluky o různých „udělátcích“ a Bond jako oběť módy. Dále pak oddíl věnovaný slovním Dvojsmyslům a Povýšeneckým větám. Jakožto rasa nejsou Albánci krásou nijak proslulí, říká kupř. Bondovými ústy i klasik anglické literatury Kingsley Amis ve svém románu Plukovník Sun, ale častěji se agentova povýšenost bohužel týká jeho vztahu k ženám, a tak třeba román Thunderball ukrývá celou fascinující tirádu proti řidičkám. Nu, a v Srdečných pozdravech z Ruska Bond zase „moudře“ praví: Ne, všichni intelektuálové nejsou homosexuálové.

V heslech o jednotlivých bonzovských knihách a povídkách najdeme však i památné věty, jimiž se všelicí padouši s Bondem loučili, když si už pošetile myslili, že ho posílají na věčnost, a snad uvítáte i rubriku Je to jenom knížka, která zajímavě vypichuje místa, ve kterých tvůrci bonzovského světa poukazovali sami na sebe a na tento svět… Příklad? Jamesi Bondovi v jedné knize kdosi ukáže Ursulu Andressovou a jindy zas zná šéf „M“ knihy Iana Fleminga!

Každou kapitolu o bondovce uzavírá pak ještě poutavý výčet chyb a nesmyslů. Jakých třeba? V románu Nejvyšší čas zabíjet (1999) Raymonda Bensona Bond zápasí, sebere střep zrcadla a bodne soka, aniž se pořeže. V románu Thunderball vystupuje zas Bondův známý přítel Felix Liter, a to úplně kompletní, nicméně v dříve se odehrávajícím románu Live and Let Die ho žralok připravil přinejmenším o ruku. V Muži se zlatou zbraní má Bond sto a jednu příležitost k likvidaci titulního padoucha Scaramangy, a přece nic nedělá. Proč? Nevíme. A o tom, že Flemingovi skoro nikdy a nikde neklapou časové souřadnice, ani mluvit nemusím.

Co víc? U každé bondovky jsou v knize sepsány i Slabiny zloducha a Krutosti, což dokumentujme na úvodním Casinu Royale (cituji Lanea a Simpsona): Poté, co byl zajat, je nahý Bond posazen do proutěného křesla, z něhož byla odstraněna sedací část. Le Chiffre Bonda bije po nechráněných genitáliích klepačem koberců. Je to zřejmě nejsurovější pasáž, jakou kdy Ian Fleming napsal.

A ještě dál? Nu, po románech Žít a nechat zemřít (1954), který se prý původně měl jmenovat Závan pohřebního ústavu (The Undertaker´s Wind), a Moonraker (1955), pro který Fleming původně zvažoval více než pět titulů včetně názvu Pekelný stroj, vznikly dnes už stejně pověstné knihy Diamanty jsou věčné (1956), Srdečné pozdravy z Ruska (1957) a Doktor No (1958). V případě té poslední se Ian Fleming přiznal, že se pokusil napodobit postavu doktora Fu Manchu od Saxe Rohmera, načež přišel s románem Goldfinger (1959) a sbírkou Velmi důvěrné (1960) vzniklou ponejvíce ze scénářů pro nikdy nerealizovaný americký televizní seriál James Bond.

Tituly dvou povídek tohoto souboru později, jak víme, využily bondovské filmy, které – ovšem – disponují zcela odlišným dějem: jde o snímky Vyhlídka na smrt a Kvantum útěchy. Druhý z příběhů je kupodivu psán stylem Somerseta Maughama!

A titulní povídka Velmi důvěrné (nebo, chcete-li, Jen pro tvé oči)? Ta ovšem, pravda, zfilmována (nebyl zdaleka využit jen název), ale zrovna tak i povídka Riziko, anžto také její syžet vylovíme z filmu Velmi důvěrné. Poslední povídkou dotyčného sborníku je Hildebrandova rarita, která původně vyšlo v časopise Today, a částečně byla využita filmem Povolení zabíjet.

Až po těchto pěti povídkách následoval román Thunderball (1961), jehož zárodkem je dnes už zapomenutá povídka Flemingova kamaráda Ernesta Curea z května 1959, z níž Fleming původně vytvořil filmový scénář. Ne ale sám, se spoluautory, načež „vzal roha“ a napsal dle toho román. Zbylí tvůrci logicky podali žalobu a… Vzhledem k tomu, že konečná dohoda byla předmětem řádného soudního řízení, nemůžeme ji dále komentovat, konstatují autoři Akt Bond, faktem nicméně zůstává, že po zdlouhavé právní bitvě získal filmař McClory právo zpracovat Thunderball jako film. A jak víme, druhou verzí téhož podkladu se stal pak snímek Nikdy neříkej nikdy. Ale raději ještě ke knížkám…

Roku 1962 stvořil Ian Fleming ve spolupráci s jistou Vivienne Michelovou i zcela netypickou bondovku Agent, který mne miloval. Vymyká se, je přímo zradou a naprostou anomálií v bondovském světě, protože nezapadá do tradičních schémat a údajně se dokonce jedná o pravdivý příběh. K tomu všemu je tato bondovka vyprávěna v první osobě ženou! A styl? Připomene víc drsné kriminálky Mickey Spillana a dokonce ani sám Fleming nebyl s výsledkem spokojen a zuby nehty se bránil brožovanému vydání. Bond se kromě toho v knize objevuje až po její první čtvrtině, tedy trapně pozdě. Fleming si počal sypat popel na hlavu a jednu dobu dokonce sděloval lidem od tisku, že rukopis nebyl jeho prací, ale „našel ho doma na Jamajce na stole“. Brožované vydání se nakonec, pravda, přece objevilo, nicméně až po pěti letech a Flemingově smrti. A jediný prvek, který z knihy převzal stejnojmenný film? Padouch s ocelovými zuby.

Roku 1962 Fleming v Sunday Times uveřejnil i další bonzovskou povídku Dech života, která knižně vyšla až roku 1966 ve svazku Chobotnička a Dech života, ale měla se původně jmenovat Prst na spoušti.

Roku 1963 následoval román V tajných službách Jejího Veličenstva vydaný poprvé v omezené edici dvou set padesáti autorem podepsaných výtisků. Zavržený původní název zněl Pekelné zvony. Ještě téhož roku Fleming v ročence aukčního domu Sotheby´s uveřejnil bonzovskou povídku Majetek dámy, ale nebyl s ní nijak spokojen, takže ani nepřijal honorář. Knižně vyšla až roku 1967 (také v knize Chobotnička) a tento titul dosud nebyl použit pro žádný realizovaný film, i když k jednomu pokusu došlo. Děj se totiž točí okolo zmanipulované dražby Fabergého vejce, a tak si na výslednou filmovou pasáž možná i sami vzpomenete…

Roku 1963 vyšel pak i bonzovský román Žiješ jenom dvakrát alias „kniha posedlá smrtí“. Silně odrážela autorův zdravotní stav, nicméně titul je doslovným překladem slova gokubi, které Japonci používají ve významu přísně tajné.

Roku 1964 následovala dnes už skoro neznámá povídka 007 v New Yorku, jejíž první vydání ale najdeme jenom v americké verzi Flemingovy (jinak nebeletristické!) publikace Vzrušující města, kterážto kniha byla kompilací cestopisných reportáží psaných původně pro Sunday Times. V Anglii tahle zapomenutá povídka poprvé vyšla dokonce až koncem roku 1999.

A co ještě víc? Nu, vydání následujícího (opět slabšího) románu Muž se zlatou zbraní (1965) už se Fleming nedožil, jako ani ne povídky Chobotnička (1966), následovaly však další a další bonzovské romány od R. D. Mascotta, Kingsley Amise a především Johna Gardnera, který dlouhou sérii odstartoval knížkou Povolení obnoveno (1981). Štafetu pak od něj chutě převzal Raymond Benson, ale to až roku 1997…

To jsme však příliš dlouho setrvali v první části Akt Bond.

Část druhá je věnována filmům počínaje Doktorem No (1962), struktura hesel je podobná jako v prvním díle a dočkáme se navíc i třeba informací o závěrečných „lákačkách“ James Bond se vrátí ve filmu… Mnohé taky zvíme o filmových titulcích, i když je autoři skoro permanentně hodnotí jako „trapné“.

Odstavce svých hesel zato věnovali i souvislostem scén před titulky s následujícími filmy (jsou-li jaké), písničkám z filmů a reklamním upoutávkám i sloganům. Uvedu už jen dvě zajímavosti. 1. Herec Christopher Lee alias Muž se zlatou zbraní jménem Scaramanga je Flemingův bratranec. 2. Povolení zabíjet (1989) se mělo původně jmenovat Povolení zrušeno (v originále Licence revoked), ale průzkum odhalil, že většina amerických diváků nechápe význam slova revoked.

Třetí část knihy Akta Bond se pak věnuje bondovkám v televizi a tedy hlavně první verzi Casina Royale z 31. 10. 1954 (premiéra). Zloducha Le Chiffre v této verzi sehrál Slovák Peter Lorre a místo bití do genitálií došlo na mučení kleštěmi zacílené na prsty Bondových nohou. Surová realita oné koupelnové scény prý je přesto značně působivá.

V televizi se ovšem poté Bondovi nevěnovali čtyřicet let a teprve v září 1991 odstartoval animovaný seriál James Bond Junior, který Akta Bond probírají ne sice díl po dílu (vzniklo 65 pokračování), ale stejně na můj vkus až příliš zevrubně.

A dál?

Akta 004 sledují i komiksové Bondy, jejichž historie začíná rokem 1958 (a začala se psát odnedávna i u nás).

Pátý díl Akt je pak věnován počítačovým, ale i deskovým hrám na téma Bond, přičemž první „deskovka“ byla kupodivu až z roku 1983 a první počítačová hra pro Commodore 64… už z roku 1984.

Následující Akta 006 se jmenují Jemu podobní a za nejfantastičtější kopii Bonda zde autoři asi právem považují paperback Jima Hatfielda The Killing Zone (1985), na jehož konci Bond bohužel umírá. Je to skvělá kniha a existují názory, že tu dokonce jde o vydavateli regulérně objednaný román, který pak odmítli. Autoři Akt se nicméně přiklánějí k názoru, že to tak nebylo a že jde o „fanouškovské“ dílo. Kniha totiž nikdy nevyšla vázaná a vydal ji zcela izolovaný nakladatel. Autor mimo to užil postavy majora Gogola a Ani Amasové, které však předtím vznikly výhradně pro potřebu bonzovských filmů, takže došlo ke křížení psaného a filmového Bonda, které oficiální vydavatel už ze zásady nepovoluje! Lane a Simpson této knize tudíž ani nevěnovali samostatné heslo a stroze konstatují, jak se hemží pornografickým násilím. Přesto uznávají, že je dobře napsaná.

Tatáž šestá kapitola Akt se zabývá i druhým zfilmováním Casina Royale (1967), kde hrál Bonda David Niven, dobrý Flemingův přítel (Fleming ho navrhoval už pro první film). Le Chiffre představoval v tomto filmu Orson Welles a druhého ze zloduchů Woody Allen, který se navíc podílel na scénáři, jako ostatně i Peter Sellers anebo autor Hlavy XXII Joseph Heller. Vznikl kuriózní film typu „pejsek a kočička pekli“, ale ani tak ho neničí ono „dortovné“, jako dvojí zmizení „pomateného“ Sellerse během natáčení. Bez něj film nešlo rozumně dotáhnout.

Akta 007: Neviděný Bond jsou závěrečným oddílem, kam autoři vřadili nerealizované první verze různých scénářů, v jedné z nichž se (např.) Max Zorin pokusí změnit kurz Halleyovy komety.

Tyto verze byly nicméně většinou už popsány v předešlých částech Akt a více pozornosti si dle názorů Lana a Simpsona zasluhuje „ztracená“ bondovka Per Fine Ounce (1966) z pera výtečného autora thrillerů (např. Řeka diamantů) Geoffrey Jenkinse a „ztracený film“ Warhead (1977) zvaný původně James Bond z Tajné služby. Nebyl realizován, přičemž příběh tu končí v nitru Sochy svobody, kde Bond zabíjí Blofelda, který tu měl hlavní stan své organizace SPECTRE. Realizaci scénáře zabránili právníci i následný odchod Seana Conneryho.

Úplným závěrem pak ještě knížka Akta Bond připomíná i nikdy nerealizovanou filmovou verzi povídky Majetek dámy (1990), která se mohla stát už třetí bondovkou s Timothy Daltonem. V tomto příběhu mělo jít o to, že se kdosi pokusí překazit předání Hongkongu Číně.

Akta Bond jsou stále na trhu, i když jich překvapivě ubývá vzhledem k tomu, že jde o typickou publikací onoho druhu, jaké už patří spíše na internet. „Interaktivní odkazy“ totiž při listování postrádáme.

Nakolik by je postrádal i sám James Bond, netuším, zato však díky Aktům už velmi dobře vím, že se narodil 11. 11. 1920 v Německu jisté Švýcarce a jistému Skotovi…