opuštěná místa

do vydání Plže

dny
0
-12
-4
hodiny
-1
-7
minuty
-3
-5
sekundy
0
-2

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



S puškou – se starou belgickou brokovnicí – jsem měl tu čest seznámit se již dříve. Léta se na ní důkladně podepsala – celý vnitřek hlavně byl poset zčernalými dolíčky – ale jinak to byla zbraň docela obstojná. Otec mi ji občas půjčoval, když jsem jej doprovázel při pochůzkách po honitbě. Párkrát jsem si z ní směl i vystřelit.

Poprvé to bylo na koroptev. Udělal jsem bác a ona spadla. Trochu k mému překvapení. Podruhé na bažanta a ten zase spadl, otci skoro na hlavu. Pomalu jsem začal věřit, že jsem zázračný, senzační střelec. Bylo pak třeba mnoha dalších let, abych byl z toho omylu vyveden.

Dnes jsem tedy stál v řadě myslivců, už ne jako pochybný přílepek, nýbrž jako rovný mezi rovnými, a poslouchal, jak otec slavnostním hlasem zahajuje hon.

Mezi střelci nad jiné vyčníval asi dvoumetrový pán s trochu zaoblenými rameny a mírně skloněnou hlavou, jako by byl v každém okamžiku připraven procházet dveřními otvory neplánovanými pro tak vysokou postavu. Byl to štěnovický statkář Vykoukal, po celém okolí vyhlášený myslivec a vynikající střelec. Měl dvě ručnice, takzvané párovky, které mu nabíjel a střídavě podával jeden z jeho zaměstnanců, šofér a „Lajbjégr“ v jedné osobě. Dovedl při střelbě před hlavu „na duple“ (tj. téměř současným dvojstřelem) „sundat“ dva vysoko táhnoucí bažanty v okamžiku, kdy člověk ještě ani neměl téměř šanci je spatřit.

Po zahájení dal otec pokyny honcům a rozmístil střelce, ponejvíce v čele leče. Dostal jsem „štond“ před přední roklí na silnici a k tomu čestný úkol hlídat, aby kolem mne nic nelétalo z bažantnice ven.

Byl překrásný, barevný den. Hon se tentokrát musil uspořádat už v půlce října (je tomu tedy šedesát let), protože bažantů se ukazovala velká síla.

Sucho toho roku ničilo vegetaci, ale bažantům šlo k duhu. Urodili se velkolepě. Bylo třeba jejich počty snížit, jinak hrozilo nebezpečí, že vyzobou z okolních polí všechno osivo, které pro nedostatek vláhy nemohlo pořádně vzklíčit.

Bažantnice se ukazovala v plném lesku. Duby ještě zůstávaly zelené, jen javory a některé další druhy stromů začaly rozehrávat symfonii podzimních barev. Sluneční paprsky se proplétaly spletí korun, místy z nich vystřelovaly, místy se v nich utápěly. I kdyby za celý hon nebylo vzlétlo ani pírko, bylo by na co se dívat.

Jenže vzlétlo.

Hon se rozbíhal. Jak postupovali honci roklí a klepali holemi do kmenů (ustavičně je k tomu pobízel hlas pana Routa: „Klepejte, klepejte“), ztráceli bažanti postupně trpělivost a klid. Vytahovali dopředu či do stran, tu zde, tu jinde se ozývaly rány, někteří bažanti pokračovali v letu, jiní bezvládně klesali.

Hodně bažantů pobíhalo před řadou honců, utíkali hned do blízkosti silnice, hned zpátky, a jejich prostor se neustále zmenšoval.

Jak bych byl mohl tohle všechno do podrobností sledovat! Jsou okamžiky, kdy k zachycení všech proudů rychle se odvíjejících dějů nestačí ani sebelepší soustředění.

Snažil jsem se přesto mít oči všude a podařilo se mi sestřelit bažantí slepici (lov slepic byl tehdy v souladu s mysliveckými záměry a plány), která mi přelétla nízko nad hlavou, a já měl jsem co dělat, abych se včas otočil. Byla to dobrá rána, i když spíše náhodná. Nevylučuji, že jsem pak několik dalších bažantů očima či střelbou propásl. Jsou věci, v nichž si paměť nelibuje. Těžko bych nyní dokázal poctivě hádat, zda jsem svůj hlídací čestný úkol do puntíku splnil, či nikoli.

Vím jen, že ke konci leče jsem spolu s honci trochu popošel a ocitl se v blízkosti otce, který stál při vyústění cesty ze Střížova. Honci se teď přiblížili až téměř k silnici. Bažanti vytahovali rychle za sebou. Vzrušení vrcholilo. Vyhlédl jsem si bažantího kohouta, který prudce vystartoval, vyšplhal se do výšky a smělým letem unikal. Bylo dílem okamžiku zdvihnout hlavně téměř kolmo vzhůru, zamířit, předsadit, vystřelit…

Stiskl jsem spoušť a kohout se v přemetech zřítil. „Jsem pašák,“ pomyslil jsem si a běžel kohouta sebrat. „Tak ti děkuju,“ přivítal mě otec. Ukázalo se, že střílel souběžně se mnou. Zbyla mi s bídou role aportéra. Měl jsem po kohoutovi i po radosti.

Hon pokračoval dál v několika lečích, v nichž jsem si moc nezastřílel. Dobrého místa bylo pro mne jaksi škoda.

Nakonec jsem si však přece jen přišel na své. Při návratu do myslivny se brala ještě jednou leč v přední rokli. Bažanti byli už rozlítaní, rozplašení a s velkým výsledkem se v té chvíli nedalo rozumě počítat.

Postupoval jsem s honci ve volném prostoru po pravé straně rokle. Protože jsem znal každý metr terénu a věděl, jací jsou bažanti kujóni, předběhl jsem schválně řadu honců až k malému křoví, kde se rokle potkávala se silnicí i s hradbou a kde v tu chvíli žádný střelec nebyl.

Tehdy jsem poprvé dokázal, že dovedu jako myslivec také trochu myslet, poněvadž se stalo to, o čem jsem tušil, že se stane. Do křovíčka naběhali bažanti, kteří se nenechali dlouho pobízet a začali se vytahovat.

Na slunci se zablýskl oslnivý kohout, přelétl přes plot, prudce rozčísl prostor nad polem za silnicí, ale i tak pro mne zůstal snadno dosažitelným terčem. Sotva žuchnul na zem, objevil se další, střelil jsem po něm skoro do týchž míst, ale už ne tak dobře. Spustil jen oba stojáky a uletěl pak ještě nejméně sto metrů, než přistál na zoraném poli, odkud už nikdy znovu nevzlétl.

Jestliže se to odehrálo během několika vteřin, trvalo celých deset minut, než jsem oběhl hradbu, kohouty na poli sebral, a protože hon mezitím skončil, přisupěl s nimi rovnou na výřad.

Závěrečný hold zvěři byl slavný, bažantů poskládaných do čtverce leželo na trávníku přes stovku, slunce se už schovávalo do korun stromů, které začaly vrhat dlouhé stíny, a společnost se pak pozvolna odebírala do velké jídelny, k tabuli poslední leče.

Se svými čtyřmi kusy jsem mohl být napoprvé spokojen.

Spokojeností oplýval i pan Vykoukal, který střelil asi desetkrát tolik. „Vícov je perla,“ prohlásil o naší usedlosti a okolí, ačkoli jinak nikdy nebyl tuze velký řečník.

O poslední leči se podrobněji rozepisovat nebudu. Necítil jsem se při ní zdaleka tak svůj a tak svobodný jako venku v lese. Popíjení a tlachání myslivců za svitu petrolejek, i když samozřejmě…

Mělo to jistě také vlastní, osobité kouzlo.

Tak probíhala poslední leč. Až hluboko do noci. Poslední leč, ta doopravdy a nadobro poslední…

 

Z knihy Vícov, Karel Veselý, Plzeň 1996


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
duben 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
  
< bře kvě >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody