literární západ

V půl sedmé vešel Petr do pokoje, aby vzbudil Jirku. Ten byl však vzhůru a rozjíveně Petra vítal: „Petře, Petře, já už dávno nespím!“

„A jak to?“

„Protože se hrozně těším na odpoledne!“

„Jo vy jdete na výlet,“ reagoval ještě poněkud ospale Petr.

„Na Radyni, na Radyni!“ povykoval desetiletý Jirka a házel sebou na posteli. Tento týden si to mohl dovolit, jeho spolubydlící, neduživá dvojčata Roman a Rudla, zůstala s horečkami doma.

„Tak už toho nech a vstávej,“ napomenul Petr Jirku a ten uposlechl. Naučeně nazul přesně u postele zaparkované bačkory, nahmátl na nočním stolku připravenou taštičku s pastou, kartáčkem a ručníkem, který si hodil přes rameno. Poté se vzorově, s jednou rukou před sebou, vydal na obvyklou cestu do umývárny a zpět. Petr ho doprovázel, ale nijak zasahovat nemusel, neboť ostatní děcka automaticky uhýbala. Míra poškození jejich zraku nebyla tak velká, Jirka zde byl jediný zcela nevidomý. A toho rána skutečně ve formě. Podél zdi prošel chodbou bez sebemenšího zaváhání, lítačky otevřel tak šikovně, že do něj tentokrát ze zadu nevrazily, a suverénně našel i zábradlí, se kterým si tu a tam nerozuměl. Dle Jirkových slov se občas ze schválnosti posunulo přes noc trochu jinam. Dařilo se mu i v koupelně. Fešácky se učesal a dokonale vymáčkl pastu na kartáček, za což si vysloužil pochvalu nejen od svého asistenta Petra, ale i od paní vychovatelky. Radostí poposkočil a dal se do práce. Otočit správným kohoutem, pak přidat teplou, vyčistit zuby, zašroubovat pastu a s kartáčkem ji vrátit do taštičky, umýt obličej a nenechat puštěnou vodu. Když bylo hotovo, spěchal Jirka do svého pokoje, kde následovalo oblékání.

„Víš co se mi zdálo?“

„Vždyť jsi nespal.“

„Předtím jsem spal.“

„Tak povídej.“

A tak se Petr dozvěděl, jak Jirka s mámou znovu prolezli křížem krážem celým Kašperkem, kde byli minulé léto.

„Ty už jsi na Radyni někdy byl?“

„Byl.“

„Já ještě nikdy.“

„Dneska se dočkáš.“

„Škoda, že nemůžeš taky.“

Neodpověděl a podal Jirkovi ponožku, která mu vypadla, a on ji ne a ne nahmatat.

„Jak Radyně vypadá?“

Petr byl dotazem zaskočen, leč poradil si.

„Víš, jak jsme si včera v klubovně stavěli skrýš z krabic?“

„To se mi líbilo!“

„Tak si představ, že vezmeš jednu krabici, sundáš víko a položíš ji. Tam, kde bylo víko, byla střecha. Rozumíš? A k ní postavíš druhou na výšku, to je věž, ale taky nemá střechu.“

„Kdyby tam byla druhá věž, byl by to Kašperk, viď?“

„Přesně tak.“

Jirkova fantazie pracovala naplno, snad proto si málem oblékl triko obráceně.

Z internátu vyšly děti s vychovatelkou a Petrem chvilku po sedmé. Za pár minut už seděly ve školní jídelně a snídaly. O Radyni nepřestal Jirka básnit ani tady.

„Jak je stará?“

„Myslíš paní vychovatelku?“

„Né! Myslím Radyni.“

„Založil ji Karel IV. ve 14. století.“

„To už je hodně stará,“ hluboce se zamyslel Jirka a dopil hrnek kakaa.

„Chceš ještě?“

„Chci. Přijedeš za mnou o prázdninách? Prozkoumali bysme nějakou zříceninu.“

Místo odpovědi vpadl do jídelny školník a rovnou se osopil na Petra.

„Jak to že ten plot není natřenej? Měls na to dva dny! Nemysli si, že když tady za tejden končíš, že se na to vyflákneš!“

Že přesně tohle má Petr v plánu, neřekl.

„Ať je to dneska hotový!“ ukončil výstup školník a bouchl dveřmi. Jirka nehnutě seděl, z nějakého důvodu se školníka bál.

„Tak mám ti dolít?“

Jirka neodpověděl, jen odstrčil talíř s nedojedeným krajíčkem chleba.

„Tak jdeme.“

Jirka poslušně vstal, zasunul židli,vzal aktovku, při zdi došel ke dveřím a dlouhým traktem zamířil do třídy.

„Kdybys chtěl, tak o prázdninách můžeš přijet.“

„Ještě se domluvíme,“ odbyl ho Petr, ale neuvědomil si, že s takovouto odpovědí se spokojí dospělý, nikoli dítě.

„Proč se nemůžeme domluvit hned? Prázdniny jsou za týden, pak se neuvidíme.“

„Můžete mi vysvětlit, proč nejsou ještě odnošený ty skříňky? Jak si to vůbec představujete!?“

Cestu jim rázně zatarasila paní ředitelka.

Petr se nechtěl vymlouvat na Jirku, se kterým si včera v klubovně postavili skrýš a předevčírem četli pověsti o hradech.

„Natíral jsem plot na internátu, zadal mi to školník.“

Ředitelka trochu ubrala. „A už to máte?“

Jirka se v tu chvíli pousmál a Petr do něj lehce drcnul.     „Zítra to dodělám.“

„Pak zařiďte ty skříňky, do prázdnin to musí být v pořádku, rozumíte?“

Petr kývl, vzal Jirku za ruku a pokračovali dál.

„Nemám ji rád,“ zašeptal Jirka.

„A proč? Nic ti neudělala.“

„To je jedno, ale pořád křičí.“

„Já ji taky nemusím, ale nikomu to neříkej.“

„Neřeknu!“ vykřikl společným tajemstvím poctěný Jirka. To už si ho přebírala třídní učitelka. Jirka se s Petrem kvapně rozloučil a na paní učitelku rovnou vyrukoval s Radyní. Petr ještě zaslechl, jak Jirka nadšeně  popisuje paní učitelce vzhled hradu, ta ho povzbudila, že je úplný mistr stavitel. Náhle si Petr vzpomněl na Jirkův sen o jeho mamince a Kašperku.

„Jak si mámu asi představuje?“ napadlo ho. Více však úvahu nerozvedl, nebyl čas. Oknem zahlédl školníka, jak nervózně postává před hlavním vchodem s barvou a štětkou. Petr počkal, až paní učitelka zavře dveře od třídy, a po partyzánsku vyrazil opačným směrem k zadnímu východu.