literární západ

V pátek 10. září 2010 jsem nevydržel stálé volání, abych se zúčastnil „tajného“ závodu milionářů Diamond Race. Nejvíc volá Kellner, každoročně už tři týdny dopředu: „Pane Fencl, co letos? Chyběl byste.“

„Petře, Petříku, ty se jednou zabiješ. A co mám podle tebe vzít?“

„Zase nějaké FERRARI?“

Jdu tedy pod barák do garáže, obcházím jedno po druhém. Beru, rozumíte, vždycky něco staršího, abych dal ostatním šanci. Ojetinu. Ale FERRARI vždycky. Potom vyjedu z těch podzemních garáží, koupím si u náměstí v trafice Lidové noviny a Čtyřlístek a najedu k silnici na Prahu (tudy se letos taky jelo) a tam lelkuji ve voze ruku venku, poslouchám Rolling Stones, kouřím a vždycky kolem náhodou jde nějaká holka. Tak pátou, tedy když je hezká aspoň z poloviny jako má šéfová v muzeu Romana Němečková, oslovím… Dívka automaticky leze do auta. Říkám: „Jenže já jedu Diamond Race.“

„To mi nevadí, pane Fencl. Jsem pojištěná u Poštovní banky.“

Nebo tak něco… řekne. Vtom se okolo mihnou Kellner, syn malíře Lady, Stephen King, Brad Pitt i s Angelinou, každý ve svém bouráku, a všichni mají slušivé kravaty se sponou, „slušný kraksny“ a snaží se dodržovat předpisy: nad dvě stě padesát mil za hodinu to nevytáhnou nikdy. (Pravda, kdyby někdy u krajnice srazili malého chlapce, přestal bych o takovém závodu žertovat. Ale myslím, že je démonizovaný zbytečně.)

Povědomá dívka vedle mne: „Proč stojíš? Proč nejedeš?“

„Dáme jim náskok.“

A ve chvíli, kdy roj vozů musí být už takřka u Prahy, na to šlápnu a za Prahou jsou naši. Když předjíždím Kellnera, utrousím koutkem úst: „Veroniko? Umíš dělat dlouhý nos?“

„Jasně!“ A udělá na Petra dlouhý nos, pak i zaječí a strouhá mrkvičku. Kyš! Předjíždím zásadně zprava po krajnici, nicméně tuto větu škrtám. Předjíždím zleva, nejsem magor.

Už se blížíme k Brnu a jsme s Veronikou skoro první, antiradarový hledač funguje jako báseň a vzadu na sedadle mám vždycky kufr, oni totiž „poliši“ stavějí, i když nic neporušíte, a jsou to bestijky lačné zlata! Ale já skutečně pokaždé zastavím a hrábnu tam za sebe do. Zásadně platím v hotovosti a prý: „Pánové, tohle není úplatek. Napište mi to jako pokutu. Ano?“

Málokdy platím kreditkou. Ale za jízdy platit pokuty nejde a Kellner, který má hroznou protekci, mě přitom bohužel pokaždé předjede, ale co na tom? Není svět fajn? A vám by se takový život nelíbil? A není důležité vyhrát, je důležité zúčastnit se. I tak se orosím. A Veronika: „Ivoši, co je s tebou? Loni, pamatuješ, jsme se stavili v tomhle Paškovic motelu U sedmi sudů… a na jak dlouho. Pak´s to hravě vyhrál. Co letos? Stárneš?“

„Ne, Veruno, ale jedu v pracovní době a zrovna si říkám, že už bych měl zase zaskočit na své místo, protože vedoucí public relations Romana bude možná něco potřebovat a… “ Šlápnu na to, nakonec jsme druzí, ale porota (tedy ne soudní) mě má ráda: „Pane Fencl, vy jste to odjel ještě vedle pracovního úvazku?“

„Ano.“

„A vy taky píšete, co? Povídky a články, knížky. Roku 2010 už dost zoufalá činnost. Nelukrativní.“

„To ano.“

„A nikdo s vámi nechce chodit, co? Ani Romana s Jorikou.“ Jorika je kavárnice v muzeu, ale stejně chodí s jistým Kubou, a Romana je vdaná. No, mně to zase tak nevadí. Trochu lžu: „Právě že chtějí, ale není to pech?“

„Je, je, pane Fencl. Taková pakárna! Jste chudák. K politování. Takže my se usnesli, že ten Diamond Race přiklepneme Vám, i když jste byl až druhý.“

„A smím vědět, kdo byl první?“

„Milionář Ray Bradbury, spisovatel z Kalifornie. Ale zříká se diamantu ve váš prospěch.“

Beru mobil: „Rayi! Jak to v tom věku devadesáti jar děláš, hochu?“

Ray Douglas Bradbury: „To si povíme v kavárně! Zvu tě do L. A.“

Já: „A kdy zase zajedeš do Plzence, Rayi. Na zahradě dorostly princezny i jiná jabka!“ Ray: „Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Je to všechno tady! Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi. Tohle je divadlo…“ Končím otráveně spojení a loučím se s Veronikou. Diví se: „Co je, Ivoši?“

„Co by bylo? Musím do práce. Cestou bys mě zbytečně rozptylovala, chápeš? Musím se psychicky přetransformovat na méně zodpovědnou práci, než je řízení tohohle vošoupanýho FERRARI.“

„Aha.“ Kellner a ostatní se cpou okolo vozu, chtějí mi podat ruku, vyfotit se, děti chtějí autogram a zezadu se dere Václav Klaus a jeho mluvčí Jakl mi s ním domlouvá schůzku v hradních zahradách. Přinášejí i blahopřejný telegram Vladimíra Putina z Karlových Varů, kde se zrovna léčí, a je tohoto znění: „Pěkný výsledek, Ivane. A ušetříš mě, viď? Chci ještě nějakou dobu žít a to právě TADY, V RUSKU!“

Ignoruji vše. Šlápnu na plyn, hvízdám si Satisfaction a za chvíli jsem u vedoucí propagačního oddělení muzea Romany. Říká: „Já vás vytahám za uši! Kam jste odběhl?“

„Ále, nějací výrostci se okolo muzea honili na koloběžkách a stříkali si do očí spray značky Diamond Race.“

„A srovnal jste je?“

„Vykázal jsem je do těch pravých kolejí.“

Z kavárny přichází i Jorika. Je to dlouhovláska nemající obdoby na celém světě: „Ivo, dal by sis kolu?“

„Až potom.“

Jorika smutně odchází. Vzpomenu si na něco: „Počkejte, Joriko, já bych málem zapomněl, stál tu před muzeem nějaký dvacetiletý kluk, docela hezký, ale okolkoval, a něco vám tu nechal.“

„A kde to máte?“ kouká mi po kapsách.

„Před muzeem.“

Romana, já a Jorika vycházíme z muzea na sluníčko, pod kterým sálá ještě kouřící FERRARI (jel jsem i tři sta). Na předním skle je samolepka: „Jorice!“ Ta se červená jako pivoňka a Romana je trochu zklamaná. Kouká na zadní sedadlo: „Ivoši, co tady ty peníze?“ Dělám, jako bych neslyšel, a odcházím k monitorům hlídat muzeum. Taky se začnu motat po chodbách. Romana k Jorice (ťukne ji): „Pojď, dáme si nějaké nealko, a pak se projedem.“

Jorika: „Ještě že Ivo jezdí ty závody milionářů jenom jednou za rok, já už ani nevím, kde mám těmi penězi určenými původně na pokuty tapetovat.“

Romana: „Víš, musíme si ho trochu předcházet a uvidíš, že nám to začne posílat rovnou na účet, protože tohle…“ Otráveně kouká do auta „… je skutečně blé…“ Obě odcházejí do Joričiny kavárny a začnou se bavit o Kubovi, vlasech a botách.

(A tento příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl T. Taxis Fencl.)