literární západ

DISCLAIMER: Redakce LZ se neztotožňuje s názory prezentovanými v tomto blogu. Agent kůpr tento text napsal v náhlém pominutí smyslů způsobeném těžkou životní krizí.

Má práce je náročná, nevděčná a mizerně placená. Ale nedovedu si představit, že bych někdy dělal něco jiného. Patřím k těm snílkům, kteří myslí, že změní svět. A aby se mi neduhy naší společnosti léčily lépe, přihlásil jsem se k doktorskému studiu.

Udělat dojem na přijímací komisi není nic jednoduchého. Zápal, nadšení a opravdový zájem nestačí, musíte také vyplnit stohy formulářů, najít si školitele a dokázat mu, že právě váš projekt zachrání lidstvo. A pak o tom samém přesvědčit i komisi.

Jak jsem se členy komise snažil upoutat já? Nejprve mě napadlo jako fotografii, kterou přikládáte k přihlášce, použít obrázky, na nichž se v poměrně jednoznačných pózách válím ve vaně. Samozřejmě v lázni bez pěny, nejsem přece žádný stydlín. Přes své nesporné estetické kvality jsem se ale nakonec  rozhodl zapůsobit ryzím charakterem, bezesporu křišťálovějším než křišťál.  Chtěl jsem studovat předepsaný počet let, skutečně na přednášky chodit, disertační práci napsat vlastní hlavou a písmem, které se nedá přečíst z opačné strany místnosti, a dokonce bych si i pamatoval své vyučující.

A jak jsem dopadl? Na hubu, jinak bych tu teď takhle nefňukal. Nervozitu provázející čekání na osudový dopis vystřídalo rozčarování. Zřejmě nejsem intelektuálně dostatečně vybavený, abych mohl dále studovat, možná jsem se špatně připravil a třeba své práci přikládám mnohem větší důležitost, než jí ve skutečnosti náleží. Možná.

Když ale přemýšlím nad lidmi, kterým naše univerzita také umožnila „získat“ vzdělání (byť třeba ne zrovna v doktorském programu), říkám si, že jsem měl radši poslat ty hambaté fotky.