literární západ

Nastává podzim a z pohledu české literární kultury a literárního života by to měl být jako obvykle milostivý podzim, poněvadž se udělují literární ceny. Míníme tím významné literární ceny: zkraje roku se vyhlašuje ještě Cena Karla Čapka (v PEN klubu), zatímco jarní ceny Akademie literatury české jsou spíše pro smích než pro kočku. Zato s podzimem dochází na Cenu Jaroslava Seiferta, Cenu Jiřího Ortena, mj. i na Cenu Josefa Škvoreckého – a pochopitelně též na nejrenomovanější Státní cenu za literaturu.

U Ceny Jiřího Ortena, určené pro mladou literaturu, se v poslední době zdá, že porota ztratila soudnost (třeba když pominula román Jakuby Katalpy Hořké moře) a její novější verdikty připomínají hýkání strýčka Jedličky, což je oblíbený příměr předsedy poroty. Škoda, že nejde pouze o příměr! Epigoni Petra Borkovce (jemuž se vyčítává notné epigonství) by si trofej odnášet neměli… Přesto je výběr talentovaného díla nepochybně těžší, než vybrat z řad žijících klasiků českého písemnictví nebo z autorů knižních novinek (většinou též z pera zasloužilých tvůrců) kandidáta na Státní cenu za literaturu. Někdy to jde skoro samo, jako loni v případě Zdeňka Rotrekla. Ale někdy se musí porota potýkat s neuvěřitelnými bizarnostmi, které můžeme označit i jako výplody drzého čela s poplužním dvorem k tomu.

Lze to dohledat černé na bílém, ale letos musela porota Státní ceny (výsledné rozhodnutí je až do října přísně tajné) čelit tlakům přímo neuvěřitelným: vehementně se po ní chtělo, aby Státní cenu přiklepla – ještě nevydané knížce. Skutečně, protřeme si oči i uši a opakujme: ještě nevydané knížce. Čili publikaci, která neprošla filtrem kritiky, čtenářského úsudku atp., nezískala si žádné uznání veřejnosti, neboť de iure neexistuje. A nejde o „samizdatovou“ publikaci: nikdo ji nezná, nicméně si myslí na Státní cenu. Ostatně doposud nevyšla, takže v říjnu by ministr kultury teoreticky vyznamenal knihu neuveřejněnou… Jistěže, je to Kocourkov nejkocourkovštější a nejúhlavnějším kocourkem je v této blamáži veleskromný a arcipokorný předseda Obce spisovatelů, básník Vladimír Křivánek. Určitě teď bude všem svým ovečkám v Obci bohulibým příkladem: ať máte v šuplíku cokoli nevydaného, rovnou za to požadujte Státní cenu a ani o pár set tisíc korun míň!

Znělo to jako zpěv skřivánka, napsal klasik. O Vladimíru Křivánkovi rozkaceně rozhlašoval zesnulý Miroslav Červenka, významný básník a literární teoretik, že je to plagiátor a denunciant. To jsou tuze ošklivá slova, však Červenka si věru nebral servítky, leč takto nešetrně si uplivovat nemáme v úmyslu. Ovšem čteme-li Křivánkovu monografii o K. H. Máchovi, zalitujeme, proč raději autor něco neopsal – a žasneme, jak si troufá organizovat jubilejní máchovské akce.  A pak je tu ještě jedna podzimní cena – Nobelova cena za literaturu. Určitě by se našli tací, kteří by si ji medle přiřkli za cokoli, třeba i za zmíněný máchovský spisek. Nebo dokonce a prý plným právem za něco, co doposud nenapsali!

Psáno pro Literární noviny.