literární západ

Všechny konspirační teorie, kdo ve skutečnosti či v neskutečnosti stál za velkým třeskem newyorských mrakodrapů osudného 11. září, by měly ustoupit před konspiračními teoriemi ryze českými: jak se doopravdy seběhlo, že evropským stoličním městem kultury pro rok 2015 se rozhodnutím mezinárodní komise stane Plzeň, nikoli Ostrava? Naše média žasnou a nemají pro to žádné rozumné vysvětlení, ba i Respekt si povšiml, že v Ostravě se připravovaná oslava proměnila v tryznu, kdežto v západočeské metropoli nic, nezájem, vylidněné ulice – a Plzeň přece vyhrála!

Leč nedělejme z celé věci větší bublinu, než si zaslouží – kdo si ještě pamatuje, že Praha byla takovou evropskou kulturní metropolí před deseti lety a co z toho vzešlo? Praví se, že pranic. Rok před Plzní bude takovou metropolí mj. švédská Umea – a ví někdo, kde to je? Tam ale nehrají žádnou fotbalovou či hokejovou první ligu, takže dotace do kultury jsou mnohem pravděpodobnější. Rujné konspirační teorie propukly v okamžiku, když se ukázalo, že z jedenácti hlasujících komisařů všech pět českých bylo pro Ostravu (mj. Pavla Petrová, Jaroslav Kořán, Zdeněk Lukeš….) a všech pět cizokrajných pro Plzeň (mj. i zástupci Německa a Rakouska). Vše rozhodl z pohledu českého komisařstva hlas málem vlastizrádný, tj. Olgy Poivre D´Arvor, Češky zakotvené do francouzského světa, která zastupovala Českou republiku. A ta zradila Ostravu a přiklonila se k Plzni. Dvě zahraniční komisařky se omluvily  – jak by to dopadlo, kdyby byly při tom? Konspiračních teorií se ještě vyrojí dost, například: co jsou zač ti zahraniční komisaři, že u nich  – plus u paní Olgy – vyhrála ta Plzeň?

S jednou takovou kvazikonspirační teorií se 10. září v Lidových novinách vytasil renomovaný spisovatel a nyní i redaktor tohoto deníku Jáchym Topol. Kulturumilným Ostravákům musel jak rajská hudba znít titulek jeho glosy, v němž stálo: Stop barbarům z komise! A proč barbarům? Protože ti cizozemci nečtou českou a zvláště ostravskou literaturu! Dokonce zřejmě ani nečtou česky – a z „ostravské literatury“ bylo žel přeloženo po čertech málo. Načež Topol vypočítává bardy jako Petra Bezruče a Petra Hrušku, v rozhorlení přejmenuje polografomana Ivana Landsmanna na Lansmanna – a dožaduje se, aby všechny “světoborné komise při rozdělování prachů“ počítaly s básníky a prozaiky. Plzeňského rodáka Jiřího Suchého vzápětí zepsuje: to je prý „skladatel všelijakých těch tingltanglů“. A co kdyby byl Suchý z Ostravy, byl by v Topolových očích také zavrženíhodný?

Jenomže: barbary mohou být i čeští komisaři, poněvadž asi neznají „plzeňskou literaturu“ a netuší (ani Topol?), že nějaká existuje. A ona existuje! Proto by plzeňští z vděčnosti za rozhodující hlas v jejich prospěch měli poslat komisařce Olze pár sbírek Josefa Hrubého, pár próz Jana Sojky, pozvali ji do Antidivadla, nechali ji zalistovat literárním měsíčníkem Plž… A „barbar“ Jáchym Topol? Měl by zkusit napsat tingltangl.

Psáno pro Literární noviny.