literární západ

Nobelova cena je Nobelova cena – a kdo se pokládá za kulturymilovnou bytost, měl by vědět, který spisovatel ji obdrží vždy o prvním říjnovém čtvrtku za literaturu – aby to pak beznadějně zapomněl. Jen se zeptejte sami sebe, kdo je laureátem takřečené Nobelovky za rok 2002? Nebo za rok 2007? Nemluvě o roce 1911 nebo 1991! Také bychom si mohli připomenout, že těch laureátů je nyní přibližně kolem stovky, poněvadž za první a druhé světové války se cena nevyhlašovala a v roce 1963 ji Jean-Paul Sartre odmítl s poukazem, že ji má dostat Michail Šolochov za Tichý Don: rozuměj za román, který kozácký prozatér nenapsal a v souvislosti s ním se tudíž mluví pouze o spisovatelově „smluvním autorství“. Nebo že byla Nobelova cena za literaturu poprvé udělena v roce 1901, aby se to dobře pamatovalo a počítalo – a byl jí tehdy vyznamenán naprosto neznámý postdekadentní francouzský básník Sully Prudhomme, žádný Lev Tolstoj nebo našinec Karel Klostermann…

Někdy se stává, že udělení Nobelovy ceny za literaturu zapůsobí na veřejnost jako recesistický vtip anebo jako dobře a vážně míněná komplikace. Když ji v roce 1984 získal další z naprosto neznámých tvůrců, tentokrát s německým jménem Seifert, zavládlo v světových médiích nefalšované zděšení. Ti nejvzdělanější znali z české literatury leda Kafku, ti ještě vzdělanější třeba Hrabala – zato všichni znali a dokonce i četli Milana Kunderu, který ale cenu kupodivu nedostal. Dokonce i v Moskvě se tomu tenkrát nesmírně divili! Letos je to však skoro obráceně: laureátem se stal spisovatel, kterého v kulturních kruzích všichni „umějí“ a kterého bylo možné už předem a zavčas vytypovat jako horkého kandidáta na stockholmský vavřín: světoznámý peruánský prozaik Maria Vargas Llosa. Z jeho tvorby u nás vyšla celá řada knih, takže ani naši tradičně nedovzdělaní novináři nemohou spustit bandurskou, že o něm nikdy neslyšeli jako například o Le Cléziotovi, o kterém ovšem neslyšeli jen oni: Le Cléziot patří ve Francii k nejčtenějším literátům – pravda, v intelektuálních kruzích. Ale Llosa, to je klasika a přímo povinná četba! Ba i tuzemský čtenář má na výběr řadu překladů do češtiny.

Prognózy, kdo v tom či onom roce bude ověnčen tzv. Nobelovkou, někdy bývají úplně jasnozřivé. Na fakultním semináři jsme se v Plzni dlouze bavili o dosavadních laureátech, načež jedna studentka vše řečené důkladně zvážila a stroze konstatovala: je tam málo žen a nikdo za Rakousko! Načež druhý den získala vavříny rakouská prozaička a dramatička Elfriede Jelinek. Pokaždé to jistěže není tak snadné, v případě Llosy však skoro ano. Také u nás byly vydány autorovy velké a vážné romány, smím-li však mluvit pouze za svou maličkost, za ještě zdařilejší pokládám jeho romány postmoderně humoristické a humoristicky postmoderní jako Pantaleon a jeho ženská rota (o vojenském polním nevěstinci) a zejména kongeniální autobiografickou knížku Tetička Julie a zneuznaný génius. Jak už to tak bývá, redaktor knížky si nepřál, aby „Tetička“ v Odeonu vyšla, naštěstí ale nakonec rezignoval.

Zpět však k Nobelovým cenám:  Od Seifertova triumfu už uplynulo plných šestadvacet let – má či bude mít některý český literát v dohledné době čáku nebo alespoň šanci na získání tohoto laureátství? Pořád je tu nejčtenější a nejznámější český spisovatel ve světě, totiž Milan Kundera, třebaže nyní již píšící i beletrii pouze ve francouzštině. Literární sázkové kanceláře mu mnoho šancí nedávají, nicméně naděje umírá poslední. Leč kromě Kundery, kdo má z našich psavců ve světě renomé? Václav Havel s Odcházením neuspěje, o Škvoreckém se už dávno neví, zbývá snad jedině Arnošt Lustig: holocaust je pořád tragické téma, i když dnes jsou mediálnější jiné holocausty: až někdo napíše román o genocidě v Kambodži, bude slavný, ale nejspíše po dopsání takové knihy spáchá sebevraždu. Cynici mezi znalci však upozorňují, že nejprve stejně dostane Nobelovu cenu za literaturu nějaký Slovák a že na dalšího Čecha dojde až potom. Což znamená přibližně v roce 2050, a to by ji mohl zcela po právu získat třeba i již vetchý a stařičký plzeňský básník a prozaik Jan Sojka…