literární západ

Je teplo. Sluneční paprsky jakoby nadlehčované svěžím vánkem dopadají na okolní svět s náklonností léta a vytrvalostí dlouhých, senem okořeněných nedělí. Kráčím naboso podél polní cesty, neznámým kouzlem necítím dotyk sušších stébel ani občasných ostružinových šlahounů. Nebe je na spadnutí pod tíhou modře a les mi na pozdrav posílá těžké aroma suchého jehličí. Míjím hájovnu malebně usazenou ve stinném zákoutí tvořeném plukem smrků s mohutným dubem v čele. Před hájovnou se na lavičce vyhřívá starý muž. S dýmkou v ústech prohodí něco nesrozumitelného.

Zamávám mu na pozdrav.

Polní cesta se oddálí od lesa a začne se mírně svažovat ke korytu řeky. Cítím se nadpozemsky lehká, slunce mi opatrně laská lýtka, mírný vítr roztržitě cuchá vlasy. V hlavě mám prázdno, v srdci léto. Tělo je poháněno adrenalinem nedělního odpoledne. V dálce přede mnou odpočívají zaoblené kopce starých a znavených hor. Není čas, není město. Není uplakaná tvář ani výčitka ani promočený kapesník. Není tíha lásky a nenávisti a smrti, není melodie. Je jen šumění, vítr a přítomnost ptáků. Je voda nadosah, čirá a blýskavá jako miliardy malých diamantů slitých v jednu hmotu.

Sestupuji k řece, zkouším vodu koncem chodidla. Je studená. Přetáhnu si letní šaty přes hlavu, odhazuji na břeh kalhotky. Vstupuji rychle do vody a opíjím se tou blýskavou nádherou. Chlad bolí. Uvědomuji si vlastní tělo, kůži, odraz nohou mihotající se u dna. Voda ostře hučí. Břehy, stébla, květy rámují sestru řeky jako vzácný obraz. Živý obraz. Já v něm. Já, živá, v obraze.

Vracím se na břeh, nohy sklouzávají po kamenech tvořících podvodní stezku, jež vede ven na souš. Ulehám do trávy, je hebká a vřelá, pociťuji tíhu Země pod tíhou Těla. Absence mraků a přítomnost bzučící zeleně mě uspávají…

Vzbudí mě šimrání. Moucha? Motýl? Květina?

Otevřu oči, nad pupíkem se mi sklání kštice krásných plavých vlasů. Něčí jazyk prozkoumává terén směrem k podbřišku. Obrátím oči zpět k nebi, to je ale znenadání zatažené těžkými našedlými  oblaky. Vzduch se najednou zdá být mnohem chladnější. Tráva mě začne nepříjemně píchat do kůže na zádech. Neschopná pohybu, snažím se zahlédnout tvář Víly, co mě přišla roztančit. Dotknu se světlé záplavy už pěkně ponořené v mém rozkroku… Obrací ke mně tvář. Poznávám ji, i když tentokrát je bez dýmky. Vrásčitá ústa se rozšíří v oplzlý úšklebek, bezzubý otvor vyloudí divný zvuk. Chci se obrátit na břicho, hajný – Víla se škodolibě chechtá. Z oblohy padají těžké studené kapky, vítr maří mé pokusy vstát a sráží mě zpátky do trávy.

Po zadku mi hrábnou suché a drsné ruce s dlouhými nehty. Nechci ho znovu vidět, neotočím se. Pokouším se křičet, z hrdla se mi ale dere tentýž vítr a déšť, co působí spoušť kolem dokola.

Les zmizel, svět zaplaví rozvodněné diamanty…

Z knihy Keltská sinusoida, Pro Libris, Plzeň 2009.