literární západ

Tak jsem si přečetl, o čem je má kniha Druhý dech, a děkuji Ivo Fenclovi, že ses tím zabýval, ale pociťuji závazek podat vysvětlení k jeho tápání, kdo je kdo.

Myslím si, že kdo čte trochu pozorněji, to musí přece pochopit a překvapuje mě, že i on (stejně jako Vladimír Novotný v časopise Tvar) mluví o jakémsi Sklíčkovi.

Václav Malina a Sklíčko jedno jsou, to je přece zřejmé už z první stránky, kde je pod dedikací Kuchťovi a Permoníkovi podepsaný Sklíčko jako autor! Byl jsem Sklíčko po celá šedesátá léta, tu přezdívku jsem si nesl již ze základní školy, je skutečná, ne fiktivní, dokonce i učitelé mě na základce a střední škole vyvolávali: „ K tabuli půjde Sklíčko“. Pod autoportrétem z knížky je rovněž napsáno Sklíčko, podobně jako pod portrétem dávno mrtvého Jirky Škrdlanta je napsáno Permoník. Ale Sklíčko přestal existovat spolu se šedesátými lety, proto o něm píšu ve třetí osobě (ale jen pravdu, nic není vymyšleno). Sklíčko je i pro mne někdo jiný a jeho identitu, pocity a prožitky jsem se pokoušel v povídkách znovu nalézt slovy prostými, bez vymýšlení nějakých duchaplných dialogů (takový Sklíčko nebyl), zatímco vzpomínky a úvahy současného Václava Maliny jsou psány v ich formě s jeho zpětným nahlížením na léta šedesátá (kdo je neprožil, nemůže je znát a pochopit), s jeho současnými názory na svět s určitým intelektuálním zázemím atd.

A propojení Sklíčka a Václava Maliny se přece odehrává v titulní povídce Druhý dech, kde z vyprávění ve třetí osobě o Sklíčkovi a tajemném spolunocležníku oddychujícím vedle něj (to se mi skutečně přihodilo, ačkoliv všichni znalci přírody mi tvrdí, že by divoké zvíře neulehlo vedle člověka) přecházím do ich formy v komentování této události: „Ještě dnes, po více než čtyřiceti letech…“ A proto jsem ten dovětek použil i na záložku knížky, aby to i méně chápavé čtenáře trklo – a opravdu to tak drtivá většina pochopila. Netrklo to však ty literární kritiky, kteří za vším hledají nevím co. Je to zvláštní sorta lidí, sebestředných a ješitných, kterým nejde o hledání podstaty napsaného, ale především o předvádění sebe, své chytrosti, znalostí a vtipu – to je případ tvého vzoru Novotného – a výsledkem je pak hloupé tlachání o něčem jiném (stačí si přečíst Novotného doslovy v edici Ulita).

Já ale pro takovéto lidi nepíšu (představa, že by tito pseudointelektuálové mohli chápat duši vandráka je stejně absurdní – a groteskní, jako vidět tvarohového lva literárních salónů Novotného v maskáčích a s usárnou na zádech), o své knížce tvrdím, že je prokomponovaná, a že se zde protínají různé časoprostorové roviny a je možné je zde hledat a objevovat. I té třetí formy – druhé osoby to má svou logiku a navazuje to na předcházející povídky o Sklíčkovi, zrovna tak jako následující básničky jsou o rozchodu a doznívání lásky.

A kresby? Vznikaly při psaní těch básní! Ne tedy každý pes jiná ves, ale hledání spojitostí vnitřních i vnějších, a to mě právě na tom všem bavilo. Ale chytrému napověz, hloupého trkni!