opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-1
-2
hodiny
0
-2
minuty
-4
-4
sekundy
0
-5

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Vím, co to znamená, když se svět rozsype ne úlomky, které už nelze složit. (Malina)

Kniha Druhý dech (Galerie města Plzně 2010) od Václava Maliny (nar. 1950, 192 stran) je vzpomínkami rozeného estéta, ve kterých se často a chvílemi poněkud dekadentně vrací k tématu smrti. Taky ovšem k životu. Jen je mi záhadné ne ediční, ale už autorovo dělení zde přítomných próz na vzpomínky (skutečného) Václava Maliny a povídky o „jakémsi“ Sklíčkovi. Proč ta rozštěpenost?

Soudil jsem původně, že si autor u Sklíčka (kde vypráví ve třetí osobě) dovolí přimýšlet, o čemž by třeba svědčila scéna, kdy blesk podpálí stoh nedlouho poté, co jej hrdina opustí, nicméně to tak nebude. I většina kapitol o mladíku Sklíčkovi (proložených nejen cyklem Malinových vzpomínek, ale i Malinovými verši) totiž působí jako čistokrevné vzpomínky, a to na roky 1965-69, i když první básnička je až z roku 1966 a svou absolutně první (a ztracenou) složil autor již ve čtrnácti.

„O čem byla?“

„O oblaku v podobě jakéhosi Dona Quijota na koni. K žalu pozorovatele se nad kopcem rozplynul…“

„Napíšeš to znova?“

„Možná.“

Některá osobní jména Malina při vzpomínání změnil, ale jinak s nejvyšší pravděpodobností čteme pravdu, i když se mnohdy nutno spokojit s pocity, nikoli však pouhými.

Kniha ukrývá jedinou a ještě stylizovanou Malinovu fotografii z roku 1968 od Pavla Fencla, třicítku povídek či vzpomínkových textů, šestatřicet básní a pětadevadesát ilustrací (včetně té na přebalu). Většinou jde o Františkem Valhou a Annou Kocourkovou reprodukované obrazy z let 1965-70.

Úvodní vzpomínka Toulání předvádí hrdinova osamělá, a přece i školní léta ve vlastnoručně ušitých kalhotách z malířského plátna, ve kterých toužíval na cestách za městem i na Šumavě „potkat dívku, zamilovat se do ní, ale dál jít zase po svých a sám“. Věčně býval hladový, i když se nad tím někdo z vás ušklíbne, ale o to s větší chutí polykal padanky a kradené brambory. Pil jen vodu, alkoholu na chuť nikdy nepřišel. I chudý se v letech šedesátých cítíval „dokonale svobodný a snad i šťastný“ a bochník mu vystačil na týden, tedy pokud přece jenom nepřehnání (a jistě tomu tak nebylo pořád).

V další ódě na Stromy chválí autor hlavně hladké buky – a dodnes čerpává sílu právě z jejich těl. Měl tenkrát na jednom buku i lůžko z větví a jak nesmírně riskantně šplhal v kůži veverky i do závratné špičky obřího, komíhajícího se smrku… i jeho druhů.

V jámách pod kořeny stromů objevil střep z neolitu a jindy zkamenělinu. Žil přírodou a děd ze šumavského podhůří mu odhalil Boubín.

„Město a smrt“ jmenuje se další, kontrastní vzpomínka. Pokud chtěl do Prahy, stopl náklaďák. Šmejdil výhradně po galeriích, muzeích a antikvariátech, ale nepříjemného dojmu z ulic se pokaždé zbavoval řadu dnů a Malina tím podstatně koliduje s vnímáním hochů z Foglarových knížek. Jistě i s vnímáním reálných předloh těchto kluků. Chtěl jsem zapomenout na nabubřelé tváře s lhostejnými pohledy, nebo naopak na zvědavě civící obličeje, které se nestoudně popásají na vašem zjevu, na pobudu, žebráky či zloděje čekající na svoji příležitost, a nejodpudivější byli bufeťáci a vilní chlápkové číhající na zatoulané a nezkušené mládí z venkova v nádražních čekárnách.

Jednou byl na ulici i svědkem smrti ženy a on sám si tenkrát přál umřít v lese, kde mu i smrt zvířat přišla estetičtější nežli na vše odhalující dlažbě. Krutá, krutá realita, ale bílé lebky v lesích jsou krásné, dodejme se Švankmajerem.

Malina prý chodil do lesa i zapomínat na „zrady a ponížení“ (Dušičky) a miloval zdejší pravěké skalní město. Miloval plochý vrchol kopce mezi valy keltského oppida a snil tu o lásce k ženě v červených šatech a Mezi sněním a bděním (další kapitola) si mnohokrát přál, aby usnul, ale po probuzení bylo vše jiné. V noci měl Sny o létání svědčící možná o částečně potlačené sexualitě, jak by podotkl Freud, ale postupně přešly jako oblaka a zmizely za obzorem. Přestože byla noc, vzpomíná Malina, bylo všechno (za mého snového letu nízko nad zemí) zřetelně vidět ve zvláštním, tlumeném světle, které nepřicházelo shůry, ale bylo všude stejnoměrně rozptýleno, jako by vycházelo zevnitř předmětů.

V patnácti se mu uvnitř chatky u Kornatic zdál Sen o zániku, jak si ho pojmenoval, a nikdy mu nevymizel z paměti. Podobné vize jsou, řekl bych, zdrojem představ o duších umučených za války v táborech, jejichž zoufalá energie vnikala do nových těl. S mnoha lidmi „světa“ kopal za nocí ve sklepě vlastního domu. Pak se vždy procházeli dlouhou ulicí. Tu se někdo začal podivně usmívat, ustrnul a pomalu se vznesl jako balónek (jaká hrůza) a aniž se úsměv sebeméně pohnul, ten odtažený se menšil a menšil vzhůru k zenitu a hvězdám. Se světem se jednou předtím něco stalo, a proto i kopali, až konečně objevili hlínou obalenou věc. Bylo to ono. Ale tu se objevitel věci začal usmívat, úsměv přešel v nepřirozený škleb a uchopený byl tažen vzhůru, okýnkem sklepa k hvězdnému nebi a do noci. Nato i ostatní, Malina v děsu vyletěl schodišti na ulici a… Zůstal posledním člověkem na zemi.

Bál se vzhlédnout, přece vzhlédl a musel se usmát. Také. Stoupal vzhůru, země se stala tečkou, zazářila a zhasla.

Malina zařadil i tři méně zvláštní vzpomínky (které nazývá povídkami) na surreálné propojení uniforem s jídlem. Když klesáme pod tíhou osudových ran, proher, bolestí a ponížení, jež nás srazily až na dno bytí, a naše srdce jsou vyhořelá, uvedl tyto obrazy, prožíváme okamžiky, kdy netoužíme po životě věčném, ale po nebytí, prázdnotě, dokonalém zapomnění a nicotě. Vyhasíná v nás radost, nadšení i vášeň a jen málokdy se nás zmocní úžas. Žijeme své životy v podivné malátnosti a otupělosti.

Prvá ze vzpomínek uchovala vojáka na nádraží, který lízá zlidšťujícím způsobem zmrzlinu. Druhá mladého, obézního železničáře ve pojídajícího ve Zdicích svačinu a třetí, nejvíc existenciální, se vrací do jednoho zámečku v pohraničí mezi zemědělské učně s ešusy a v modrácích, které jsou přece taky uniformou. Dětské naděje a sny zvolna vyhasnou v koloběhu každodennosti, a ta rozdrtí touhy, vyhrkly tenkrát Malinovi slzy.

Seznamme se ale se Sklíčkem. Prvou povídkou o něm je Chýše z větví a „zálesák“ tu sní, že si v divočině zbuduje srub a sám bude žít, dokud nezachrání krásku ze „zbloudilé výpravy“. Taky že Sklíčko postavil… aspoň chatku. U vývratu, na ostrůvku v potoce, a šlo jít dovnitř leda přes kmen, přes vodu. Přespával tu, jedl bedly, ale přece se vracel do chaty k rodičům, aby usínal na půdě u komína. Ráno znovu vyrážel za příhodami. Metr dlouhá Hadí kůže (titul další z kapitol) svlečená dřením o kameny z těla „zlé“ zmije ho fascinovala jako i jedu plné byliny. Léta si kůži, ten talisman, schovával v plechovce.

V příběhu Noc v jeskyni si Sklíčko představuje, jak se mu stává úkrytem jeskyně nad potokem, kam snad jednou nemocen přijde i zemřít. V obrysech buližníkových skalách vnámá obry a sní o „velkém vandru“ na jihozápad a Šumavu (zatímco chlapeckou Cestu na severovýchod a ze Šumavy líčí v knížce (1971) Jan Čáka.

Jednou chce v jeskyni i přespat – v listí zahrabán jako medvěd – a je skoro vyplaven. Do chaty dojde až za svítání. A každé jaro je připraven i hodiny putovat lesem, jen aby viděl oblíbené květy. Modré kosatce ze Sibiře jednou předvede i kamarádovi. Kalouse pozoruje jako Seton z bezprostřední blízkosti, v hnízdě, a jednou omráčí kamenem Veverku. Nebo zabije? A Noční bouřka u Otavy vypudí Sklíčka ze stohu. Ten vzplane a hoch přežije lijavec na nekrytém kopci a skryje se až v zastávce na trati Horažďovice-Sušice. Za půl další hodiny čekání na vlak se v Plzni zamiluje do dívky, ale když najde onoho nedělního večera i její kupé, směje se už dívka mezi svými úplně jiná. A Zimní bloudění se u zámku Kozel se vlastně odehraje v předjaří, kdy Sklíčko lyžuje, ale zabloudí i do strže, kde ještě nikdy nebyl.

Nedruží se. Pokud to jde, neúčastní se školních akcí a radši čte, kapsy jako Stevenson plné knih. Ani do tanečních ho nedostanou. Nejde na maturitní ples. Bramborovou brigádu vydrží a za košili si rád strká myši, ale chmel mu vadí. A sleduje tu s knihou rvačku o děvče a tu rvačku prohraje ten, co u dívky zvítězí přesto či právě proto.

Už prváku na střední se zamiloval do hubené Evy – z déčka a Černic – a zaujal ji na chvíli prádelním kolíkem na krku. První rande však měl s třináctiletou Editou, sama si ho vybrala. Na táboře. Potom se sešli za vsí u hřbitovního kostela a vyplašil je Editin mladší bratr. Hledali ji a matce Sklíčko nebyl po chuti. Rande navíc odstonal. Editě psal dopisy, její matka je ale asi ničila, taky Edita marně psala… a nakonec zuřivě. Už ji neuviděl.

Na vlastivědném zájezdě do Tábora (kapitola Poznávací výlet) se Sklíčko jako vždycky zdržel pití, ale Eva se v autobuse opila, nechala osahávat. Zlomený či zaskočený Sklíčko se jí začal instinktivně vyhýbat, ale půl roku nato běžela dlouhou trať v Borském parku a vstoupil k ní nahý do sprchy. Zvláštní půlroční stav byl jako kouzlem zrušen.

V druhém týdnu jistých prázdnin se taky setkal s Lenkou z Vodňan. Objevila se u rybníka se třemi kluky-táborníky. Sklíčko jí byl sympatický, ale s jedním z hochů už chodila.

Sklíčko se vymykal už na základní škole (pokud jde o Malinu, bylo jí dnešní gymnáziu na Mikulášském náměstí), žil jiné životy, „snil o velké lásce“ a nerespektoval pravidla. Tak býval i bit (kapitola Krev), ale rval se a stal tím pověstný. Unikal ale do samoty a pokud jel na vandr s kýmkoli, po dni se většinou „trhl“. Tábořil u Nepomuka a kamarád mu vyprávěl o bratrovi, který jezdil s Černým divadlem, ale taky tento mladík plný plánů se ztratil. Po jedné noční pranici u Domažlic skončil Sklíčko s vandry nadobro.

V klášterních ambitech knihovny ale ne a uvnitř bývalého kláštera v centru Plzně se během vysokoškolských studií seznámil s Danou. Sice ho znala dávno, on si jí ale nevšiml. „Nevnímáš lidi,“ řekla mu. Sklíčko jí toužil ukázat místa, kam chodil sám, ale skutečně Dana nechala dosavadního partnera?

Titulní próza Druhý dech je spojena s Českým Krumlovem a Kletí, ale nikdy se tu nevysvětlí, kým byl Sklíčkovi jedné noci záhadný a zřejmě nelidský spolunocležník. Srpen 1968 líčí autor v Konci prázdnin. Na Vranovské přehradě vyhrává kapela, zní Beatles, Olympic. Sklíčko se nechá svézt na Jawě 175 jistým Lišákem, který se vrátil z vězení, ale havarují a spí v lese. Den poté uslyší Sklíčko tanky. Plzeň mizí pod nápisy, silnicemi se táhnou kolony a mezi Čechy zavládne zvláštní solidarita. Ale éra volnosti a nadějí? Skončila.

Malinovy vzpomínky ale ve skutečnosti nejsou nabity akcí, kterou stále důrazňuji, i když jedinou opravdu nedějovou „povídkou“ zůstávají finální Zimní motivy. Ostatnímu se ale vymyká i Rozchod psaný v přítomném čase a částečně i ve druhé osobě. Tím rozcházejícím se je tu zcela anonymní hrdina a příčinu, proč dívku opustil, fakticky nepoznáme.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
září 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
   
< srp říj >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody