literární západ

Četl jsem právě Fenclův článek o spisku Václava Maliny Druhý dech. Protože jsem byl při tom, rád bych některé rysy Vaškových vzpomínek objasnil.

Tvrdí, že jeho kniha nemá uměleckých ambic a že si jen dělal radost k šedesátinám. Možná. Přesto Vaška docent Novotný sepsul ve Tvaru. Ale mám podezření, že to je košer, protože proč ne? Vydám cokoli – a vstupuji do veřejného prostoru. Literatury. Musím tedy počítat, že mě bude někdo mustrovat, a Vašek se ohradil v dalším Tvaru takovým způsobem, že z toho vyplývá, že literární ambice evidentně má. Ale konkrétně ke knize Druhý dech.

Obrázky, ty znám úplně všechny, i když na pár jsem pozapomněl, ale oživil je teď, po čtyřiceti letech. Některé jsou i dnes velmi dobré. Jako celý Malina. Nepochybně trůní na špičce malby v kraji i městě a nepotřebuje ani nátlakové mechanismy jako jsou umělecké svazy atp. Zkrátka drsňák. A solitér.

Na jednom tom obrázku je dokonce kousek ze mě, ale to vím dnes už jen já.

A Sklíčko?

Je to středoškolská přezdívka Vaška Maliny, samozřejmě. Jak vznikla, vlastně nikdo pořádně nevěděl, a jsou tací, kteří mají podezření, že si ji Vašek přidělil sám! On…

Neměl to ve třídě lehké!

Přezdívka pak zanikla během našich studií na pedagogické fakultě v Plzni, když se party lidí z gymplu rozprchly. No, gymplu… Šlo o SVVŠ Julia Fučíka, přestávalo se zrovna říkat reálka, ale gympl, to se ještě taky neříkalo (mluvím o polovině let šedesátých).

Přezdívka „Sklíčko“ se pár let používala i ve vandrácké partě, ale vlastně jsem ji pak používal už jen já. Neb Sklíčko se – věren založení – opravdu většinou „trhl“. Ode všech.

Pohříchu si pamatuji, že se trvale nesnesl s nikým.

Kromě mě, tedy Tomáše Kůse, a to ještě… Ale ne, ne, ne! To bych už jen reflektoval své ublížené resentimenty! A vůbec, po řadě. Chci čtenářům krapet osvětlit, o co šlo. A trochu dumám, o co vám, pane Fencle. A co právě vás k reakci na Vaškovu knížku dovedlo? Snad i tuším, ale…

Extrémně zručný Vašek si úvodem knihy zmiňované kalhoty z malířského plátna sám ušil, ale nikdo jsme mu je moc nezáviděli a byli posedlí módními vlnami. Nebo já tedy dost. A kalhotami do zvonu (ještě se hanlivě neříkalo zvonáče). Byly tu – a nejdřív jasně barevné, manšestrové, pak kostkované, pak květované, pak romanticky rozevláté a šířící se shora od stehen dolů a dole široké jak cihlovitá bota. Na pěticentimetrové podrážce. Ale nahoře tak nízké a úzké, že se na ně ani nešily kapsy. Jen poutka pro šesticentimetrový pásek.

Vašek mi nepřipadal svobodný (a svoboda je prvek podmíněný povícero ekonomií). Kus svobody se pro něj objevilo až na vysoké, ale rozhodně jsem cítil, jak hluboce je nešťastný. I když to zakrýval provokací, ignorancí a agresí. A popsal to.

Některé Vaškovy ikonické výroky však tu nebudu rozvádět. Znělo by to jako pomluvy. Ale mohly se skutečně zdát na hranici psychopatčina.

Vaškovi taky vždycky šlo hlavně o bojové metody. Stopl třeba náklaďák, já často stopoval s ním. Vyhrál. Dojeli jsme do kulturní metropole, ale jeho touha po prolézání kulturních podniků mě přiváděla k šílenosti, a to hlavně proto, že něco tak krásného jako Praha za bolševiků… mu bylo zcela ukradeno. Ale vraťme se do Kornatic. K rybníkům.

Myslím, že se toho hodně odehrávalo právě kolem té vsi a v akčním rádiu do tří, čtyř kilometrů. Nádherný kus země!

Malina vzpomíná na rvačku o děvče a taky já ji na tom chmelu zažil a proběhla, jak ji Vašek popsal, ale nikdo jsme tu holku nechápali. Ostatní milovaly mužného hezouna Honzu ze Starců na chmelu a ne krypla Filipa (i kdyby v neskutečně krásném Pucholtově podání).

A „hubená“ Eva? Dnes žije ve Francii, ale vůbec nebyla hubená. Jen malá, gracilní a fragilní. (Tedy útlá a křehká. Pozn. IF).

Fragilní byla navíc zdánlivě. Eva – nezničitelná. Byla dynamický tvor, kterého nešlo nemilovat, a taky já podlehl. Byla neskutečně krásná a obzvlášť v maturitních šatečkách, ale to Vašek Malina nikdy neviděl, neb měšťácké aktivity tohoto druhu bezohledně sabotoval vč. i takového póvlu, jako je maturitní tablo.

„Vždycky se zdržoval pití,“ píšete dál. Pravda pravdoucí, a myslím, že toho Vašek moc nevydrží. Za to, pravda, nikdo nesuďme, i když to adolescenti testující své integritu většinou pociťují jinak.

Ještě později se pokoušel o pití aspoň hodně psát a ty dopisy mám někde schované, ale… Chlastali, pravda, a měli (třeba) dvě flašky červeného, ale už se neřeklo, že jich tam bylo patnáct. Inu, klasika. Chlubivost. To snad je základní chlapská vlastnost. U umělců obzvlášť a Vašek umělec je, ale hlavně i chlap jako řemen.

„Nerespektoval pravidla,“ dočítám se, ale je to půl pravdy, a osobně věc vidím tak, že je Václav ambivalentní.

Na jedné straně bezohledně agresivní pirát nerespektující opravdu nic, na straně druhé submisivní muž kořící se před celebritami, a to zejména uměleckými. Co jen se mě s tím natrápil!

O klukovi od Nepomuka, tj. bratru herce z Černého divadla, píšete, že se „plný plánů ztratil“. Nu, on umřel. Už ve třiceti. Jak? Během několika dní na nějakou děsivou poúrazovou rakovinu. Jakýsi zemědělský stroj mu prý usekl prsty na nohou a – pokud si pamatuji, z jeho plánů nezůstal kámen na kameni a zbyla po něm hezky nehezká žena a – tuším – dvě děti. A ta žena ho tak milovala, že desítky let zůstala sama. Inu, muselo na Permoníkovi (přezdívka) asi něco být.

Co však ta noční rvačka?! Zažil jsem ji u Milavčí a Vašek si to zavinil sám. Jak?

Všemi barevnými charakteristikami. Sice jezdil s námi kamarády z osady, ale našel se člověk, který Vaškovi psychicky „jako by z oka vypadl“, a to mohlo znamenat cokoli:

Rvali se tenkrát ve tmě, sklo řinčelo a prkna praskala! A to předtím došlo jenom na slovní urážku. „Odvoláš?“ A přiškrcené: „Neodvolám!“ Ta figura se opakovala sedmnáctkrát.

A my už doma hákovali na gauči, pili horký rum a ne, ráno vstát se nám rozhodně nechtělo.

A ta rvačka? Bohovská sranda, řeknu vám Nejlepší divadlo. Ještě teď chechtám a soupeř za řekou neodvolal, ale Vašek Malina vyhrál. Fyzicky evidentně..

„Nevnímáš lidi!“ řekla mu kdysi Dana, jak jsem se tady taky dočetl, a tomu říkám ženská intuice. Nikdo by to nemohl vyjádřil lépe.

Osmašedesátý jsme prožili spolu, i když tu příhodu s motorkou naštěstí ne. Vypadalo to tu tehdy tragikomicky s výraznou převahou komična. A pak… jsme jako beránci (studenti začátečníci. Pozn. IF) dobrovolně jeli na chmel a… Vydrželi! Asi tři dni.

Snad mé vzpomínky pomůžou vidět čtenářům Malinovy prózy v přesnější perspektivě. Já sám Druhý dech četl a chechtal se selektivnosti paměti. I mé. A plácek, kde jsme s Vaškem tak často bývali, jsem hledal, ale už dvakrát nenašel. Ale mělo by to vypátrat. Rostou tam patnáctimetrové vrby a olše. A minulost je krásná, ale je to s ní jako s princeznami.

Líp k ní nečuchat.