literární západ

V těchto dnech byli na radnici Města Plzně vyhlášeni noví laureáti prestižní plzeňské a západočeské Ceny Bohumila Polana, rozuměj vítěz, čili laureát nejlaureátovatější, a k tomu dva nositelé čestných uznání.  Vavříny tudíž byly přiděleny, tvařme se však chvíli, že nám o konkrétních jménech není nic povědomo. Ale již víme, že pokud se loni o Cenu rozdělila laureátka za knihu prozaickou s laureátem za sbírku básnickou, letos Cena Bohumila Polana zůstala nedělena a shodou okolností došlo při vyhlašování vítězů pouze na básníky (třebaže i prózu píšící). Prozaici tudíž ostrouhali. Ale už předem se vědělo, že Cenu nesmí získat mj. Josef Hrubý či Jan Sojka plus všichni ti, kteří ji už v minulých letech obdrželi. Jinými slovy: i kdyby třeba Jan Sojka napsal postpostmoderní Máj nebo Ondřej Vaculík postpostmoderní Povídky malostranské, na Cenu by nemohli pomýšlet, neboť už ji dostali – a šmytec.

Toto praví pozměněné regule poroty, které platily i letos. Jenže a jenomže: dřív nebo později bude sestavena nová porota a ta může nynější pravidla pozměnit –  a potom namátkou Jan Sojka vyhraje třeba i třikrát za sebou. Než se regule změní do třetice. Ačkoli toto pravidlo – jako že nikdo již nesmí získat Cenu BP podruhé, aby ji totiž Josef Hrubý a Karla Erbová neobdrželi potřetí nebo proč ne i počtvrté! – platí už několik let, stejně se i slovutní laureáti do soutěže o Cenu Bohumila Polana pokaždé vesměs hlásí znovu a znovu (resp. jsou přihlašováni svými nakladateli či jinými institucemi). Takže teoreticky může dojít k tomu, že v příštích deseti letech bude třeba… třeba Roman Kníže desetkrát po sobě nositelem čestných uznání. A proč také ne, vždyť je to básník s velkým B! Ale CBP už získat nesmí, ruce pryč od ní, protože ji loni dostal – že by ještě přespříliš mlád?

Tohle vše už bylo řečeno i bylo napsáno více než vícekrát, leč konzervativní literární Plzeň si zavčas strčila uši do kašen a rovněž letos dělá mrtvého brouka. Takže na základě rozhodnutí poroty v čele s mladým rozhlasovým redaktorem Daliborem Mačasem mají v Plzni zbrusu nového laureáta, totiž Tomáše T. Kůse, syna výtvarníka (a básníka) Tomáše Kůse a vnuka básníka Josefa Hrubého. Proč ne? Kůs to má dobré, Město Plzeň uhradilo či přispělo na vydání obou jeho básnických sbírek. Přesto šlo o určité překvapení, poněvadž se mělo za to, že největším čili horkým favoritem CBP je Karel Trinkewitz, osobnost našeho výtvarného umění par excellence a k tomu pronikavý literát, esejista, autor haiku, literární publicistiky, pisatel aforismů, autor několika knih. Jednou bude mít v Rabí, kam se před několika lety uchýlil, důstojný pomník: zaslouží si to. Útěchou budiž, že Trinkewitz už získal Cenu Plže, což je – doufejme – o ztepilá prsa víc než čestné uznání CBP! Nebo ne?

Nuže, sláva vítězům, sláva i poraženým. Přesto: kdo ze západočeských literátů – kromě Hrubého, Erbové a Sojky – si v poslední době získal celorepublikový ohlas, ale na „Polanovku“ zdaleka nedosáhl a ani neměl šanci?  Ten kdo je ona – ve Zbůchu žijící mladá prozaička píšící pod pseudonymem Jakuba Katalpa. Autorčina prvotina Je hlína k snědku? patřila ke kandidátům na Knihu roku, její druhá próza Hořké moře měla zase loni čáku na Cenu Jiřího Ortena. Nicméně jde o soudobou spisovatelku nejvyšší třídy a až oslnivého talentu, a kdyby CBP obdržela, po umělecké stránce by přinejmenším z prozaiků/ček byla ze všech nejlepčejší. Jenže – nemýlím-li se – nikdo ji v loňském roce nenominoval, ani nakladatelství Paseka. Kdyby ano, mohli bychom vyčítat porotě, proč tak šlápla vedle! Ale nenominoval, nešlápla, neobdržela. Už je to pryč. Holt Katalpa jako by žila nebyla.

Když jsem loni v Lyonu popíjel kávu v Café Katalpa, věru jsem netušil, že budu za rok sumírovat tyto řádky. A že teď bez okolků a obezliček napíši: kéž by někdo z laureátů Ceny Bohumila Polana vydal v nejbližších letech knihu přesahující kvality nové české prózy tolik jako Katalpino Hořké moře! Ještěže jí alespoň v Plži složili v kritické rubrice důstojný hold.