literární západ

Ať vyklouznou tvá ňadra z pavučiny
a přistanou mi ztěžklá do dlaní.
Já nepocítím ani kousek viny,
jsou bílá jako prášek na spaní.

Ležel jsem na zádech a díval se na oprýskaný strop. Rozbitým oknem pronikal dovnitř noční chlad. Postel vrzala při každém pohybu. Strašně mě bolela hlava. Ale navzdory tomu má paměť dolovala z hlubin minulých časů píseň. Moji píseň. Protáhl jsem se na posteli a přivřel oči. Levou ruku jsem pohnul do strany a otočil ji dlaní vzhůru. Pravá mi ležela na břiše. Roztažená do vějíře se pomalu pohybovala v rytmickém kolotoči.

Já spolykám jich, kolik budu moci,
než propadnu se celý do tebe.
Jsem jako student, chvíli před promocí,
ještě než umřu, chci jít do nebe.

*

Byl to nejšťastnější den v mém životě. Stál jsem na jevišti, osvíceném reflektory ze všech stran. Ukláněl jsem se asi deseti tisícům nadšených posluchačů. Kytara se lehce pohupovala na mém krku a vysílala světelné záblesky do davu. Cítil jsem, jak se kapela za mnou také uklání a dělá posunky do televizních kamer. Samotnému mně nebylo jasné, proč moje písně byly tak oblíbené. A nejvíc tato. Možná jsem byl jenom ve správný okamžik na správném místě. Kdo ví. Nikdy jsem na to nepřišel. Ale bylo to tak. Diář jsem měl popsaný na dlouho dopředu a pravidelně jsem objížděl celou zem. A všude to bylo stejné. Stejně krásné. A pak tento koncert. V největší hale v republice. Diváci si vynutili deset přídavků. A já je zpíval rád. A všichni zpívali se mnou. Všichni mě znali. A… možná i milovali.

Do klínu těch tvých nekonečných slastí
se vydám, lásko moje jediná.
Doteky tvými rád se nechám zmásti,
než přijde šedá ranní hodina.

*

A pak se něco podělalo. Stačilo několik bouří, jak těch skutečných, tak ekonomických. K moci se dostali ti, kteří volali po radikálních řešeních.
Můj pád začal tím, že mně několik deníků odmítlo otisknout článek, ve kterém jsem proti těmto řešením vystoupil. Dřív se o mé vyjádření k čemukoli rvali, protože moje názory tvořily zčásti veřejné mínění.  Pak pořadatelé zrušili mé nasmlouvané koncerty. A televize také najednou neměla zájem. Moje kapela se rozpadla. Zůstal jsem sám.
Celé tohle období trvalo asi rok. A pak mě jednoho dne zatkli. Nepotřebujeme takové umělce, hlásaly stejné noviny a časopisy, které mne před rokem opěvovaly. Přísný trest pro takové jako on. Titulky pod mými fotografiemi. Zase jsem byl ve všech médiích.
Odsoudili mě rychle. Během jednoho dne. Soudce jsem dobře znal. Před rokem mne objímal kolem ramen a usmíval se do objektivů. Teď se díval skrze mě, když jako dodatek k rozsudku vyhlašoval absolutní zákaz vydávání mých písní.

*

Ležel jsem na zádech a díval se na oprýskaný strop vězeňské cely. Rozbitým oknem pronikal dovnitř noční chlad. Postel vrzala při každém pohybu. Strašně mě bolela hlava. Třásl jsem se hrůzou, ale má paměť, má proklatá paměť dolovala z hlubin minulých časů tu moji píseň. Protáhl jsem se na posteli a přivřel oči. Levou ruku jsem pohnul do strany a otočil ji dlaní vzhůru. Pravá mi ležela na břiše. Roztažená do vějíře se pomalu pohybovala v rytmickém kolotoči. Prsty přejížděly po imaginárním hmatníku kytary a moje vyschlá ústa se bezhlesně otevírala známými slovy.
A pak jsem ji uslyšel. Doopravdy. Krásný, určitě školený hlas a přesně umístěné akordy. Posadil jsem se na posteli a projela mnou nádherná naděje. Ještě není všechno ztracené. Když někdo zpívá moji píseň. Stoupl jsem si, obrátil obličej k oknu a přidal se k tomu hlasu, jež přicházel zvenčí.

Do klínu těch tvých nekonečných slastí
se vydám, lásko moje jediná.
Doteky tvými rád se nechám zmásti,
než přijde šedá ranní hodina.

*

„Hezky zpíváte, vojíne,“ řekl velitel popravčí čety k jednomu ze svých podřízených. „Ale teď už dost zábavy, čeká nás práce.“

Literární Vysočina udělila této povídce čestné uznání.