literární západ

Tuhý závoj mrazu svazuje mu tvář
uchvacuje horký dech, z rozmaru jen dusí
lesklý, těžký jeho zrak zaslepuje šedá zář
dveře za ním šeptají: nechte ho, však vrátí se. Musí.

Každým krokem od těch dveří sílí jejich pach
myšlenek co topí mysl v samotě a tmě
skuhrají, by přišel opět známý přítel strach
co osvobodí nenávist a pohřbí naději na dně.

To se dravá šelma připlížila
aby další duši umučila.

Ječící ticho dere se mezi sevřenými zuby
na hrudi jen sedí balvan ostré skály
radost z lásky bloudí, slepá neví kudy
kudy do chvíle, kdy si spolu se zítřkem ještě hrály

To se dravá šelma připlížila
aby další duši umučila.

Pročpak pláče chodec mrazem, nevšímá si vloček
bezduše sám vzdaluje se do šedého dne
nejspíš tuší pohled jejích jiskřivých oček
té, která nezná jinou odpověď, než Ne

To se dravá šelma připlížila
aby strast a bídu ukončila.