literární západ

Odcházeti s podzimem, psávalo se svého času, ale odcházeti v prosinci? V době všeobecného ne-času v duši i v mysli, za adventního rozpoložení, v době, kdy již usedavě vyhlížíme (respektujeme-li křesťanský letopočet) Nový rok a vůbec novoroční dění, tudíž dohromady kolikrát nemáme volnou chvíli se uvážlivě zadumat, co jsme stihli a stačili a nestihli a nestačili v roce o překot ubývajícím? Kdy se obracíme zády k předčasnému bilancování – a přitom se může blížit čas k bilancování životnímu? Nešť, ať to vykonají za nás jiní.

Spíše rozumnější myšlenky než tyto přízemně pošetilé ale nepochybně do posledníchu dechu i vznětu duševního kolotaly v intelektuálním světě Vladislava Zadrobílka, který znenadání zemřel v sobotu 11. prosince v Praze. Znenadání, jistěže znenadání – jenže kdy to není znenadání? Pokaždé se dotek konečna s nekonečnem má oddalovat alespoň ještě o vteřinu, alespoň ještě o zlomek žití. Co tedy moudrého povědět při loučení s Vladislavem Zadrobílkem, básníkem, výtvarníkem, esoterikem par excellence? Věru ryzím, ne-li nejryzejším českým duchovním mágem současnosti, který se sice dožil požehnaných sedmdesáti osmi let, souběžně však jako kdyby nepřetržitě žil v jiných tisíciletích, v  jiné civilizaci? Pravděpodobně zejména v té minulé, možná však ještě víc v nějaké budoucí, o níž nám není dáno mnoho věděti a tušiti, protože nejsme Vladislavy Zadrobílky. Chceme-li o tom ale věděti o krapet více, nutno se pohroužit třeba do jeho kosmogonické poezie. Do básní, které čte pouze nikoli nahodilá hrstka vyvolených – leč Zadrobílkova poezie byla psána především pro tuto osvícenou hrstku. Čili pro bytosti svrchovaně duchovní, natolik duchovní, nakolik si to dovedeme představit.

Před čtyřmi lety se v Praze konala v Domě U zlatého prstenu impozantní výstava Dary & Nedary a mnozí návštěvníci si museli připadat jako na Olympu českého moderního umění – a přitom šlo „pouze“ o fascinující soukromou sbírku Zadrobílkovu a o některé jeho vlastní práce inspirované surrealismem stejně jako magií, alchymií, vizionářstvím skrytých společností… Byly to dary-nedary, sbírka vznikla takto, žádní sponzoři, žádní mecenáši – stačilo být v duchovním kontaktu se skutečnými tvůrci. Jestliže se uznávanou osobností našeho knižního umění stal Josef Váchal, jeho štafetu v druhé půli minulého století převzal právě Zadrobílek.  Však také pilně vydával zrovna Váchala stejně jako Ladislava Klímu nebo později Vladimíra Boudníka. Byl ovšem v tomhle ohledu jako nakladatel (své nakladatelství nazval Trigon) i jako persona naší knižní kultury mnohem šťastnější: během svého života vydal – arciže v nevelkém nákladu – spoustu unikátních publikací, které do slova a do písmene braly dech, ale ohromovaly i svou hledačskou grafickou tvářností. Kdo nevěří, nechť pro ně běží…

Jenže Zadrobílek nebyl jenom nakladatelem a úžasným úpravcem vzácných tisků, ale i mysteriózní znalec hermetismu a vůbec tajných nauk – a jejich tajemství je dáno poodhrnout pouze lidem jakoby z jiné planety. Tak se Zadrobílek netvářil ani se nechoval, mnohdy si však počínal, jako kdyby šlo o Služebníka Velikého Díla. Takto vyzníval před desetiletím i jeden z jeho úchvatných projektů: výstava Opus Magnum, která nadchla Pražany i Nepražany a která názornou formou sdělovala – zcela vše nebo skoro nic, lze si vybrat – o alchymii, o svobodném zednářství, o tajných učeních… Možná by stálo za to zmíněnou výstavu rekonstruovat a ponechat ji jako stálou expozici, jenomže povídejte to profánním plánovačům! Výtvarný umělec Zadrobílek se navíc dočkal své první výstavy teprve loni v Černčicích u Loun. Což lze chápat i jako políček všem galeristům, kteří se zhlížejí v pomíjivostech.

Protože byl Vladislav Zadrobílek člověkem z výsostného světa, nebyl s výjimkou nepočetných kruhů skoro vůbec znám, a přitom jde o epochální osobnost naší kultury i naší společnosti – a jeho velikost bude ještě zřejmější z časového odstupu. Byl to však i jedinečný básník (a také prozaik a esejista), který publikoval pod pseudonymem D. Ž. Bor. Vydal kupříkladu esejistické knihy o O. Březinovi a G. Meyrinkovi, sbírka Klonování času patřila před pěti lety k horkým kandidátem na Státní cenu za literaturu. Byl básníkem mytickým a metafyzickým – kolik jich v naší poezii máme? A máme po Máchovi nebo Březinovi vůbec někoho takového? Zadrobílek ještě stačil vydat vzpomínkovou knihu Časobraní. Je proto nyní zapotřebí brát čas kde se jen dá a přečíst si ji.  Je-li nám to souzeno.