literární západ

Jsa takovou vlídně našeptávačskou sudičkou při osudovém setkání plzeňského „antidivadelníka“, básníka a prozaika Jana Sojky (bratru týden po úspěšné premiéře „antidivadelnického“ divadelního večera v Dialogu pod názvem Bitevní vole) s elitním pražským nakladatelem Ja Pa a popíjeje s nimi lahodného rakouského vínka dornfelderského, po pravdě řečeno na jižní Moravě pěstěného, zavzpomínal jsem si předsilvestrovsky na jiná blízká setkání tohoto druhu, pořádaná již od roku 2006 v rozličných chýších a chajdách i chatkách království českého západně od levého břehu Vltavy. Nejsou to jistěže uni-formní silvestrovské pitky, kdy se zalkoholizuje kdekdo s kdekým, neb tak pohříchu káže rozmarně rozpustilý středoevropský mrav, darmo se o tom vícero šířit – nikoli, o to zde dozajista nekráčí. V tomto případě nebo v těchto případech jde o cosi takového, co nebývá na našich nivách a luzích běžně běžné a co bychom pravděpodobně mohli charakterizovat zhruba jako maraton s logem „Antidivadlo, jeho hosté a jeho hostitelé“. A protože se koná zpravidla v létě, možno konstatovat, že tento způsob léta si přejme považovat za věru poněkud šťastný. Proto také o něm píšeme v natolik odlišné předtuše zasněženého či veskrze rozbředlého prosincového Silvestra, zvláště když to letní Antidivadelničení se už děje a koná pět let, což vskutku není ani trochu málo.

Nemusíme pochopitelně za každou cenu prozrazovat pravá či občanská jména věhlasných, dnes již ovšem o plných pět let starších či zjevně i na třetí pohled stárnoucích antidivadelníků, rozuměj v abecedním pořadí Davida Brabce – Vrábleho, Davida Charváta – Charvyho a Nedavida Jana Sojky – Sochy, jimž dělá čtvrtého mušketýra plzeňský pedagog, tzv. Doktor Němeček Z., dobrý muž čiré alkoholické mysli, který má tolik rozumu, aby na rozdíl od většiny ostatních nehřešil literární spisbou, pyšní se však právem svým jmenovectvím s kdysi slavným spisovatelem Zdeňkem Němečkem, diplomatickým světoběžníkem. To je tedy divadelní kostra Antidivadla, která nezbytně potřebuje v létě načerpat síly a zejména svlažit vyschlé rty – ano, ach, pouze rtoma skropenýma lze se rozumně pobídnout k dalšímu čipernému a zmužilému antidivadelnictví plzeňskému, k této chloubě celého literárního Západu dramatické ražby, na jehož představeních bývá v posledních sezónách pravidelně vyprodáno, pouze plzeňských literátů je při tom žel pomálu…!

Nuže, to bylo Antidivadlo, co však hosté a hostitelé? Doktor Němeček byl první, kdo obstál v dvojroli Antidivadelníka i Hostitele a poskytl společnosti v závěrečné fázi mistrovství světa v kopané 2006 svůj honosný dům poblíž Tachova města. Legendy spojené s tímto víkendem nebyly ještě na patřičné úrovni sepsány, ač si to náramně zaslouží, řekněme si však pravdu přímo do sklopených očí: když laskavý Doktor k úžasu svému, ba údivu shledal, že během víkendu nebylo v budově urváno ni důvěrné prkénko, raději pří-tachovský příbytek tuze zklamán medle prodal či se ho zbavil i s nevelkou knihovnou. Nezbývalo než letní maratón přesunout jinam v souzvuku s heslem Od okapu do louže. Vyvolenou louží se stala Hracholuská přehrada, kde se antidivadelnictvu i jejich hostům několikrát zadařilo, zvláště když k louži přehradní museli dojít pěšky a cestou vymýšlet všelijaká alotria divadelnická, tj. antidivadelnická, obrážet místní hrady a marně hledat srozumění se  záplavou klíšťat. Čas ostatně trhl o pár týdnů, a tak se vždy tvořilo, natáčelo, namlouvalo, na…

Mělo to ovšem jeden háček. Po vzoru klasického „pánského divadla“ Járy da Cimrmana a spol. taktéž výpravy a hostování antidivadelnické se stalo od počátku veskrze maskulinní záležitostí – a pokud se tam přesto nějaká něžná bytost objeví, buď je mlčky považována za mužského, nebo o tom dějiny mlčí. V této prožluklé úloze se octla významná plzeňská jazykozpytnice Doktorka Vejvodová řečená Há Dvě Ó. Poněkud zmatena vlastní dobrotivostí, s níž poskytla Antidivadlu svůj příbytek u řeky, vytěžila z toho impuls pro jeden z nejúspěšnějších výtvorů plzeňského neprofesionálního souboru, totiž mimořádně profesionálně v říční úžlabině zahraný kus „Antidivadlo vynáší žumpu“. Ou, ouvej, kdyby návštěvníci přehrady hracholuské věděli či nedejbože tušili! Nevědí však a snad ni netuší, neb jediné nahodilé svědkyni, babě zvídavé přes míru, namluvil jeden z žvanivých hostů, že jde toliko o nevinné sbírání žížal. Tento typicky antidivadelnický šprecht uchlácholil babici natolik, až láteříc a lamentujíc sešla z mysli. Doktorka Há Dvě Ó byla víme proč spokojena, leč být celý víkend bezeslova považována za chlapa jí rušilo v soustavném jazykozkumu – a i proto hned po návratu nechala u plzeňského fotokumštýře pořídit půvabnou sadu soft-erotických vlastních fotografií. Až bude Antidivadlu hůř, budou při představení kolovat kolem dokola a nejméně ještě častokrát znovu.

Není divu, že existuje cosi jako Tajné dějiny Antidivadla a míní se tím právě tajná letní setkání. Ta se nyní konají na odlehlém místě ve vsi Chodouň u Zdic na dolní Litavce, v domečku stojícím na půli cesty mezi dvěma hostinci – a luzně skrytého dění se zúčastňují nejen nejmenovaní zástupci ozbrojených sil a literární kritiky, ale i vyzvaní západočeští spisovatelé, jimž se každá etapa tohoto maratonu stává podnětem k nejlepším textům jejich životů. Co napsal krásnějšího třeba Milan Čechura než neopožděnou reportáž o usedavém rozšlapávání kocouřích dreků?

A dr. No? Ten přitom i poté uklízí a konečně je aspoň jedinkrát v roce užitečný. Když tímto z duše přeje i www.literarnizapad.cz vše nejlepší v novém roce, vězte, že víte, co ví, že má za lubem.