literární západ

Od nenávisti k lásce je jen krůček. To je staletími a literárními i jinými uměleckými výtvory prověřená skutečnost, takzvaná stará vesta. Chci tím říci, že hranice mezi něčím vzletným a přízemním bývá velice tenká a její překročení může být dílem okamžiku nebo několika okamžiků.

Literární pořady, obzvláště zaměřené na oslavu něčeho, bývají vzletných slov plná. Taktéž bývají plná alegorií, což znamená, že obsah textu je skryt a je třeba k němu najít nějaký klíč. To se mnohokrát nepodaří. I přirovnáními se to na takovýchto setkáních jen hemží. Dotyčný oslavenec je přirovnáván vždy k něčemu vznešenému. To dá rozum. Přece ho účinkující nebudou líčit jako kupku hnoje. Toto vše básníky, prozaiky i posluchače obohacuje a jen strop galerie, či kde se ta sláva koná, jim zabraňuje, aby se vznesli k nebesům.

Také jsem se takového vznášení nedávno zúčastnil. Alegorií i přirovnání bylo tolik, že vypadávaly pootevřenými dveřmi na chodník a tam se válely v nepřehledné změti. Všechno bylo takové ušlechtilé. Tomu pochopitelně odpovídal i slovní projev. Nejvíce dominovala slova jako srdce, duše, blouznivý, miluji, rozechvělý a podobně. I já se zařadil do zástupu těch krás a spolu s ním postupoval ke konci pořadu. Když zazněla poslední věta, ozval se ohlušující potlesk a v očích všech přítomných bylo vidět, že všechno to dobré, co ten večer zaznělo, si našlo cestu do jejich niter.

Ale všechno jednou skončí. I to krásné. Bylo načase odebrat se k domovu. Kráčel jsem s jedním rozechvělým básníkem dlouhou chodbou galerie. Pozdravili jsme šatnářky a pak už jsme stáli na schodech, které vedly z chrámu umění na ulici.

„Tak někdy příště,“ obrátil jsem se na svého souputníka.

Ten už však vedle mě nestál a viděl jsem, jak se ode mne vzdaluje rychlostí neustále narůstající. Slyšel jsem ještě, jak říká „jejda“ a pak zamrskal nožičkami a zmizel za rohem, odkud se ozvalo tupé žuchnutí.

Jistě jste pochopili, že po něčem uklouznul. Ale nebyly to alegorie a přirovnání, jak jsem se původně domníval. Nějak se za ty dvě hodiny, co jsme se vznášeli v galerii, zbláznily okluzní fronty či co, a na promrzlou zem dopadly dešťové kapky. Tím vzniklo náledí. Možná, že to tedy byla ledovka, ale jelikož dodnes nevím, jaký je mezi nimi rozdíl, nebudu se tím dále zabývat. V každém případě to klouzalo jako mrcha. Ještě jsem se stačil zachytit zábradlí.

A teď se vlastně dostávám k tomu podstatnému. Jak odcházeli ostatní básníci, také pochopitelně uklouzli a odjížděli směrem, kterým nechtěli. Byl to bizarní pohled. Prostranství před galerií bylo plné jezdících mistrů pera. Ale i v tom neobvyklém pohybu byli ušlechtilí.

„To to dnes klouže,“ zaslechl jsem jednoho. „Bum,“ ozvalo se z úst druhého, když se trefil obličejem do zdi. „Tento způsob zimy se mi zdá být poněkud nešťastným,“ parafrázoval zdařile klasika naší literatury třetí, těsně předtím, než mu vylétly nohy do vzduchu. To se mi na nich líbilo. Velkomyslní v každé situaci. Ty pořady mají opravdu něco do sebe. Činí nás lepšími.

Nebudu to prodlužovat. Také jsem se vydal k domovu. Šestkrát jsem sebou fláknul, roztrhl jsem si kalhoty a můj klobouk, ten, na nějž jsem tak pyšný, vypadal, jako když vypadne krávě z držky. Když jsem naposledy upadl, tři metry od vchodu do svého obydlí, po zdolání cesty od autobusu, která normálně trvá pět minut a jež se protáhla na půl hodiny, zdvihl jsem oči k nebesům, k těm, u nichž jsem ještě nedávno poletoval. Hranice mezi vznešeným a přízemním zmizela a já zařval do té klouzavé noci.

„Zasraný náledí.“

Po tom, co říkali ti druzí bardi, když mi zmizeli z očí, jsem nepátral. Je třeba si zachovat nějaké ideály.