literární západ

S tóny české národní hymny již tradičně o silvestrovské půlnoci vstupujeme do nového letopočtu – a aby toho nebylo dost, hned první večer nového roku nám Česká televize uchystala tuzemský film s názvem, jenž se pro tento den dozajista může hodit: Zemský ráj to napohled. Pohříchu však pouze naprvnípohled. Sestavovači programu pravděpodobně počítají s tím, že po Silvestru má divák blahosklonnou náladu a přimhouří oči nade vším, rozuměj i svůj pohled bude ze všech sil mhouřit, až se úplně umhouří, někdy to však zkrátka a dobře není možné. Nikoli náhodou se dílko o zemském ráji objevilo na ČT 1, nikoli na „Dvojce“: však zase šlo o český film, který se tváří, že jeho tvůrci jsou „majiteli klíčů k minulosti“ – ale opravdu jimi nejsou, i kdyby možná mermomocí chtěli a dokonce si to i mysleli. S chutí parafrázuji slova filmového kritika Josefa Brože, který o jiném snímku tohoto ražení napsal s výstižnou lapidárností totéž, co lze napsat o filmu Zemský ráj to napohled: komedie, sentiment a kýč. Tudíž lze opakovat, že opět jde o komedii, sentiment a kýč, přičemž v kýčovité poloze chtít přeonačit komedii na drama se může podařit jen stěží. Ostatně: v jednom televizním věstníku se tvrdilo, že jde o „komedii“, v druhém, že o „drama“.

Proč však o tom píšeme, když zpravidla se v zápisničení v Literárním Západu k filmovému kumštu či  nekumštu s kritickým nezájmem obracíme zády? Poněvadž film Zemský ráj to napohled je adaptací známé autobiografické novely Terezy Boučkové Indiánský běh, napsané už na sklonku osmdesátých let minulého století, jejímž těžištěm je vstup jedné mladé ženy do života, formování její mentality a filosofie každého dne – přičemž tato léta učňovská se odehrávají v prostředí disidentských či polodisidentských kruhů. O tomto světě autorka referuje bez jakékoli snahy cokoli skandalizovat či bulvarizovat, píše o něm se stejným odstupem, s jakým kdysi výstižně psávala Helena Koželuhová o svých poněkud zvláštních strýcích Josefu a Karlu Čapkovi. Takhle svého času v lakonických zkratkách –  na okraj líčení vlastních životních kroků – psala Boučková v Indiánském běhu jak o svém chorobně egocentrickém otci (dramatik a chartista Pavel Kohout), který už ovšem dávno rodinu opustil s mladší ženou Umělkyní, tak o jednom z milenců své matky, o tom asi až k nesnesitelnosti nejužvaněnějším (dramatik a chartista Václav Havel).  To však byly povahopisné střípky, prozaička na prahu blížící se třicítky zejména rekapitulovala své vlastní dětství s výhledem do budoucna. S nadsázkou řečeno ji „zemský ráj napohled“ tolik nezajímal, třebaže patřila k osobám pronásledovaným režimem: šlo jí v prvé řadě o vlastní psychologické a citové horizonty.

V tom také spočívala svěžest někdejšího autorčina podání, které se v podání režisérky Ireny Pavláskové a zřejmě i s notným přispěním Terezy Boučkové jako scenáristky vytratilo buď do neznáma, anebo do ztracena – ne-li k přímému či podvědomému sebeparodování. Pokud v Indiánském běhu autobiografická vypravěčka prožívá skutečné drama svého osudu, ve filmu se stává svědkyní nejprve dokumentárních výjevů (ze srpna 1968 a února 1969), pak ale ryze komediálního panoptika, které mělo v reálné situaci jistěže dramatické rozměry (atmosféra panující v české společnosti v předvečer Charty 77 a následující brutální sankce vyděšeného politického establishmentu), leč ve filmovém provedení z dramatu zůstalo cosi jako dryáčnická komedie – ke škodě věci navíc opepřená sentimentem a kýčem. A také zálibně kašírovaná galerie jedné ženské hysterické scény za druhou, prokládaná ještě triviálnějšími panákovitými mužskými výstupy.  Nejhůř dopadla hrdinčina matka, která, noblesně řečeno, „podlehne“, ráda v apartním prádélku, každému, kdo o ni projeví zájem, ať je to tuctový český buran nebo budoucí český prezident. Nejlépe naopak hrdinka ztělesňující mladou Terezu Boučkovou: ta má na rozdíl od ostatních ryze andělský charakter, nedopustí se jediné chyby, vždy způsobně nechá pozdravovat otcovu partnerku, div že neztělesňuje onen zemský ráj napohled – a především jako jediná není ani trochu směšná, ani trochu sobecká.

A Václav Havel? Ten je ve filmu zpodoben v úloze sexuálního loudila (nebo možná naivistického sňatkového podvodníka), na to však mají režisérka i scenáristka právo, vždyť o báchorečně laděnou komedii tady jde víc než o drama. Leč Havel se ve filmu jmenuje: Jan Pavel. Dozajista nás napadnou papežové tohoto jména, nejenom ale oni: v české literatuře přece existuje spisovatel Jan Pavel, autor celé řady básnických sbírek a prozaických knížek, z nichž jedna mu vyšla i v Brazílii (tam prozatím nepronikla ani Tereza Boučková) – a který patří k velice pozoruhodným literátům v rámci pokolení, které vstupovalo do našeho písemnictví až po roce 1989. S Václavem Havlem jistěže nemá nic společného, koneckonců píše úplně jinak a v čase Charty 77 nebyl ještě ani dítětem školou povinným, předpokládejme tudíž, že ho autorka Indiánského běhu nezná a nic od něj nečetla. Škoda! Jenže Jan Pavel je také čiperný nakladatel – co když jí odmítl vydat nějakou publikaci? To by potom byl klíč k filmu: že by proto ho Pavlásková a Boučková ve své velenudné komedii s gustem zesměšnily?