literární západ

Plzeňský, ovšem z Rakovnicka pocházející literární bohemista a prozaik Bohumil Jirásek se v polovině ledna dožívá osmdesátin.  Mnozí ho poznali během jeho téměř pětačtyřicetiletého (!) účinkování na plzeňské „pajdě“, někteří na něho vzpomínají rádi, někteří pochopitelně méně rádi. Tak už to bývá, všem se nezavděčíš, proto kdekdo může mít na svého kantora i pořádnou pifku. Nebo naopak. Leč jubilant má jubileum, zaslouží si jubilejní zdravici – a tu do lednového Plže sepsal Jiráskův celoživotní fakultní kolega Viktor Viktora. Ocenil Jiráskovu „neměnnost charakteru, hloubavost postřehu a otevřenost stanovisek“, leč o tato slova co sexy perly  – existuje třeba cosi takového jako „zavřenost stanovisek“? – zde nepůjde. Zabývejme se pouze tím, co bychom mohli v duchu někdejšího televizního Lapidária pojmenovat jako „příběh vyčítavé monografie“.

Tento příběh však má i svého předchůdce, tj. příběh Jiráskových Dějin literatury v západních Čechách (1890-2006). Přibližně kolem roku 2000 dopsal Bohumil Jirásek svůj přehled západočeské knižní produkce a soupis autorů z tohoto regionu – a jeho strojopisný spisek dlouhá léta spočíval v šuplíku. Ač šlo o „syntézu za řadu let bádání“, jak ji hodnotí Viktora, nebýt několika šťastných okolností, ještě by tam setrvával doposud. Řadu dalších let… Pak však nastaly zmíněné příznivé okolnosti, nynější jubilant připojil k textu aktualizující dodatek – a kniha byla na světě. Bohužel nikým řádně nezredigována, bohužel nikým řádně nezlektorována. (A jestli neřádně, tím hůř.)  A nakonec (také i proto) nikým ani nerecenzována, nepočítáme-li vlídnou anonci Vladimíra Gardavského v Plzeňském deníku a pouze dílčí „klatovskou“ reakci Ivana Nikla v Plži.

A co bylo dál? Viktora v Plži uvádí, že „v rukopisu vyčítavě zůstává /Jiráskova/ monografie o Miloslavu Nohejlovi“. Připomeňme, že Nohejl byl přední postavou plzeňské literární scény od časů tzv. první republiky až do let šedesátých – a monografii si nepochybně zaslouží. Nuže, pojďme ke genezi této Jiráskovy rukopisné „monografie“: nabízela se možnost vydat komorní nohejlovské pojednání v Pro libris v edici Ulita – a že se tak nakonec nestalo, může být předmětem výčitek. Jenže výčitek z jaké strany směřujících? Vyčítavá monografie může arci ronit vyčítavé slzy, proč nebyla v Pro libris vydána a stěží bude, existují však kategorická vysvětlení, z jaké příčiny – načež by tzv. vyčítavá monografie měla  natotata přestat skuhrat a takříkajíc jít do sebe. Pochopitelně by se mohly zformulovat více než pádné argumenty kvalitativní, setrvejme však u neméně pádných argumentů kvantitativních. Ano, jednotlivé svazky vydávané péčí Pro libris jsou nemilosrdně omezovány možným rozsahem, žádný větší spisek v nich nemá šanci, nicméně je asi nejvyšší čas si položit zapeklitou otázku nejenom pro starší a pokročilé: kolikpak stránek by asi tak měla mít práce, aby se mohla označit za odbornou monografii? Přesněji řečeno za malou, maličkou, malininkou odbornou monografii? Stačil by minimální rozsah bakalářské práce čili práce vlastně pomaturitní, tj. padesát normostran? A je-li to i z tohoto pohledu přespříliš malá monografie, lze pak vůbec mluvit o monografii? A když k tomu i jako o vyčítavé, není to potom celé lež jak věž?

Takže ve skutečnosti to spíše bude edice Ulita, kdo „vyčítavě“ do budoucnosti vyhlíží nohejlovskou monografii! Dobrá však, z názorů jsme naštěstí různých, proč tudíž Jirásek nevykrákal svou vyčítavou monografii za uši a už ji nevydal někde jinde? Zvláště když prý jde o skutečnou monografii, jak nyní čteme u Viktory, a ne o pár stránek? Vždyť Nohejl je klasikem plzeňské prózy 20. století, čili proč by chuděrku „vyčítavou“ monografii nemohlo vydat Středisko západočeských spisovatelů, které v roce 2008 Jiráskovi uveřejnilo i nesrovnatelně opulentnější, výše uvedené „Dějiny“? Kromě toho dlouholetým členem výboru Střediska a často povolaným expertem, kdo o vydávání víceméně rozhoduje a kdo rukopisy lektoruje, přičemž nejenom ty odborné, je právě Jiráskův kolega Viktora. Proč například Středisku nenavrhl vydání této „vyčítavé monografie“ kupříkladu už v letošním roce? Že by měl nahnáno, aby se ta vyčítavá monografie podrážděně nerozvyčítala kolem dokola? A nebyla znenadání, po lektuře, ještě menší a pak ještě menší? Kdo ví.

Jenže Pro libris stejně jako Středisko západočeských spisovatelů, to jsou instituce do určité míry nikoli úplně „domácí“. Potom se tu ale nabízí cestička přímo rajská a neproblémová, jak Jiráskovu „vyčítavou monografii“ přivést na svět: přece ji vydat jako publikaci Západočeské univerzity v Plzni! Tj. školy, na níž Bohumil Jirásek, jak víme, působí div že ne už půl století – a za celé půlstoletí na ní doposud nic nevydal. Stačilo by, kdyby letitý, ba pra-letitý vysokoškolský činitel Viktor Viktora se na Alma matre za vydání „vyčítavé monografie“ z kolegova pera přimluvil, doporučil ji k vydání, zvláště když ji pokládá za monografii se vším všudy, prosadil její řádné zlektorování atp. – a už by mohla být práce o Miloslavu Nohejlovi k dispozici a každý by si na ni medle utvořil názor. Přitom, jak pohnuti čteme v nynějším Plži, vždyť Jirásek – nazývaný zde gratulantem žoviálně „milý Bohumilek“ – prý stejně jako Viktora „leccos polyká při degradaci kvalit vysokoškolského studia, jak sám voják v poli houževnatě brání odpovědnost studia, autenticitu vědeckého poznání /…/, ale brání i mateřský jazyk jako základní atribut národní identity“. Sic.

Jenže neprosadit na univerzitě v zájmu zmíněné autenticity vědeckého poznání kupříkladu zrovna vydání „vyčítavého“ spisku – nebo že by monografie? – o Nohejlovi, vskutku napsaného v mateřském jazyce jako v základním atributu národní identity, se zvlášť v těchto kormutlivých souvislostech degradujícího vysokoškolského studia dá chápat pomalu jako nekolegiální hřích. Nic, nic si však raději nevyčítejme. A leccos nevyčítavě spolkněme.