literární západ

Na dva západyNedávné vydání antologie soudobé západočeské prózy a poezie (ba i komiksu aj.) s názvem Na dva západy (Občanské sdružení H_aluze, Ústí nad Labem 2010) samozřejmě není ničím takovým, co by plzeňskou kulturní veřejnost rozbouřilo či pobouřilo tolik jako primitivistické (nádherně či strašlivě?) a především až provokativně předražené kachny (čti: kašny) v historickém centru města. Nejhůř je na tom ta, která vidí i obě druhé…  Nicméně – v dnešní době je měřítkem určité kulturní a tvůrčí hodnoty v prvé řadě to, když něco můžeme pokládat za literární událost – a právě takou událostí je i vznik či přímo zrození připomenuté antologie. Pravíme-li toto vše, nemáme tím vůbec v úmyslu pěti chvalozpěv na redaktory či editory, ani pronášet věty chvalořečné na redaktory i editory. Ti vykonali nepochybně kulturně prospěšnou službu plzeňskému dění literárnímu, mohou se dočkat i zmíněné chvály, i nezmíněné hany, na nich a na tom však koneckonců tolik nezáleží. Copak si totiž někdo pamatuje, kdo byl editorem nebo tak či onak redakčně připravil dřívější, knize Na dva západy předcházející a s ní srovnatelné antologie západočeské, resp. plzeňské a kolemplzeňské prózy a poezie? Zřejmě už jedině několik pamětníků – a také proto se u dvou předchůdců či  -kyň na okamžik zastavme.

Alespoň slůvkem se ještě zmiňme o dnes již legendárním almanachu Pramen, který se měl stát předstupněm k obnovení stejnojmenného meziválečného plzeňského literárního časopisu, leč do tankové invaze se nestihlo skoro nic a pak už kdeže. Po roce 1989 jistěže v Plzni vycházejí a vycházely různé sborníčky či dejme tomu památníčky (nemyslíme to nikterak ironicky, leč také nic nenadsazujme), například zhruba před rokem tematická autorská brožurka Setkání na Šumavě, podstatné však jsou ty publikace, které o charakter antologie přinejmenším usilovaly. Nevyvarovaly se přitom i začátečnických chyb, byť dozajista bona fide: vždyť v té první, nazvané Mezi Radbuzou a Řeznou (s pravopisně nesprávným podtitulem Česko – Bavorská antologie), vůbec nenajdete rok vydání! Ba ani jméno redaktora či -rů. Věcně správně by mělo být uvedeno, že jde o antologii literátů západočeských a východobavorských, nikoli třeba východočeských či všech bavorských, leč budiž. Západočechů tu bylo zastoupeno dvacet (ve skutečnosti jedenadvacet, na jednoho redaktor XY bohorovně zapomněl), žije jich už pouze osm nebo devět, nebožtíkem je také ilustrátor Stanislav Jurík. Někteří autoři tu jsou dokonce zvesela přejmenováváni! Leč mýliti se je vskutku lidské, tehdy stejně jako v roce 2011.

Publikaci vydalo Středisko západočeských spisovatelů – a to také připravilo k 700. výročí města Plzně sborník Můj kousek světa, jehož redaktorem (se značnou pravděpodobností i editorem, ale jak to vědět a jak si to pamatovat, když o editorovi v knížce není ani zmínka?) byl již zesnulý básník a rozhlasový redaktor František Fabian. Ilustrace jsou mírně řečeno příšerné, nemírně to raději ani neříkejme. Autorů – včetně literátů jako Pavel Francouz nebo Josef Kadlec – bychom v tomto „Kousku světa“ napočítali dvaadvacet (plus Christa Schmitt a Bernard Setzwein, tj. žádný Setzlwein, jak tu stojí, ach, psáno!), v současnosti žije a vydání antologie Na dva západy se jich dočkalo pouze osm nebo devět. Je to pestrá všehochuť, básně a prózy tu sousedí se vzpomínkami, úryvkem ze scénáře (prachmizerným), ukázkou z románu (možná ještě horší), vyprávěním archivářovým, informací o plzeňském požárním pluku i historickou rekapitulaci dějin Plzně a Řezna. Fabian byl redaktorem pečlivým, i když pohříchu nikoli bezchybným, zato o autorech sborníku se zde žel nedovíme zhola nic.  Ale vůbec nic! Prostě tu jsou a včil mudruj. V jednom případě je to možná lepší: když se historička pokouší psát poezii, pomlčme o tom a nepokradmu zalitujme, že se nevěnovala toliko dějepisectví – vždyť i psaní tvrdého a měkkého y/i jí dělalo potíže! Redaktor to přehlédl, nekamenujme ho však! Ale na druhé straně přece jenom šlo o svým způsobem průkopnickou antologii či o sborník západočeských autorů a také to byla svého druhu literární událost.

To bylo v roce 1995 a uplynulo více než patnáct let, než na svět přišla nynější antologie Na dva západy. Ať ji, jak již bylo řečeno, chválí jiní a haní jiní, snad těch prvních bude víc a budou přesvědčivější, shrňme si však některé podstatné věci: ač jde o antologii západočeskou, vymysleli ji, prosadili, vyrobili a z eurofondů zaplatili mladí literáti a bohemisté působící na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, čili jde o obdivuhodné gesto literární solidarity mezi různými regiony. Zaslouží si nejenom dík, ale i uznání. Kéž by takových bylo více, poněvadž, ruku srdce, můžeme něco podobného očekávat třeba od fakultních bohemistů západočeských? Nesmějme se a pojďme dál. Do sestavení antologie nikdo v Ústí pochopitelně nezasahoval, to se plně přenechalo osobám (doufejme) znalým západočeské literární scenérie. A  to nebylo jednoduché, až se nakonec vybralo – mimo pisatele úvodu a mikromedailonů plus tvůrkyni výtvarného doprovodu – dohromady třiapadesát autorek a autorů, kteří jako celek snad věru důstojně reprezentují západočeskou literární současnost. Abecedně vzato od Davida Brabce po Alenu Zemančíkovou – a v abecedním středu figuruje talentovaný prozaik Vratislav Maňák ze Stříbra, kterému prestižní nakladatelství Host už hodlá vydat knižní prvotinu. No vida!

Protože takový výběr se často stává balancováním na laně a najít nějakou stmelující linii bývá v takových případech více než prekérní, snad se přesto dá hovořit o snaze „Dvou západů“ představit západočeské písemnictví jak v podobě generačního spektra, tak prostřednictvím bohatého výrazového rejstříku žánrového a stylového. A první severočeské reakce po vydání antologie unisono konstatují, nakolik je literární tvorba v západních Čechách (nejen v Plzni, ale i v Chebu, Domažlicích, Rabí, Strašicích…) specifická a především výrazně odlišná od textů vzniklých v severních Čechách. Ano, rozdíly jsou zjevné, podobnosti by se ale nalezly rovněž neméně zjevné. A poněvadž výběr je vždy výběrem, mohou se vznést i připomínky, proč jeden autor či -rka byl/a zařazen/a a druhý či druhá zase nikoli, zda se tak dělo právem či neprávem, takto se však může rokovat (ba i rozkaceně) nad každou antologií. Namátkou i nad Mezi Radbuzou a Řeznou a Mým kouskem světa. Editoři publikace Na dva západy od počátku usilovali o mnohem širší autorské zastoupení, takže i věkový průměr vybraných literátů je evidentně mnohem nižší, ačkoli žádné rozkochaně osmnáctileté vyznavačky prózy a poezie tu neobjevíme. Ty si jistě jednou vyvzdorují novou antologii!

A proč jde o skutečně reprezentativní vizitku soudobé krásné literatury ze západočeského regionu? Protože kromě více než padesátky „plžích“ autorů, tj. literátů, kdo publikují své texty v Plži (někteří samozřejmě psali a tiskli ba i půlstoletí před vznikem Plže), se na antologii Na dva západy podílejí taktéž Tomáš Hudec, někdejší šéfredaktor periodika Pěší zóna, časopisecky nepublikující, jakož i Ivo Hucl, byť „literární život nevyhledává“. Je ku prospěchu všem, že antologie si je oba vyhledala!