opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-1
hodiny
-2
-2
minuty
-4
-9
sekundy
-3
-3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Některá historická a etická témata (či s nimi spjaté problémové okruhy) jsou natolik choulostivá, že by se s nimi mělo zacházet navýsost opatrně, poněvadž kolikrát jde o příslovečné balancování na laně, mnohdy dokonce nadobyčej kluzkém.  To se týká kupříkladu antisemitismu, přičemž jak antisemitismu en bloc, tak rozmanitých podob antisemitismu v různých vývojových fázích: kupříkladu v dobách dávno před vydáním Mein Kampf, anebo namátkou dnes, pětašedesát let po ukončení zrůdného a hrůzného holocaustu, v epoše krvavých postindustruálních válčišť palestinských.  Zvláště když se čas od času přemejšlování o antisemitismu lokalizuje i do dosti specifického a mimo veškerou pochybnost mimočasového/mimorasistického prostoru literárního, například do hádání se o Janu Nerudovi – anebo o Jana Nerudu.

Na počátku jednoho konkrétního sporu byl, byla… ale co vlastně bylo na počátku? Z iniciativy Židovského muzea v Praze se v prostranstvích Ústavu pro českou literaturu AV ČR a ve spolupráci s touto institucí rokovalo na téma Jan Neruda a Židé, přičemž jeden z účastníků disputace tvrdí, že šlo o konferenci, zatímco ten druhý, který navíc sám sebe označuje za „spoluorganizátora“ celé akce, hovoří mnohem kategoričtěji o workshopu. Možná se v tom projevuje i určitý kulturologický posun ve vlastní terminologii: v latinském pojmu konference jde o jakési spoluzapřažení všech do společného díla, zatímco amerikánský workshop může ve svém výkladu implikovat i cosi prodejného, komerčního, možná až dryáčnicky barnumského, odkazujícího k pojmům jako workshopping nebo teleshopping. Než budiž, loni na podzim se v Praze konferovalo či workshoppovalo o Janu Nerudovi a zřejmě v mnoha vystoupeních o tom, zda náš velký básník druhé poloviny 19. století byl antisemitou či nikoli, nebo na něm spočívá toliko – stejně dosti neblahý – stín antisemitismu. Nepochybně – a tak to doufejme bylo  účastníky konference míněno – antisemitismu předminulého věku, neboli v kontextu evropských dějin dlouho před zločinnými norimberskými zákony a vznikem státu Izrael.

Rokování je už drahný čas za námi, vyklenulo však i v polemiku uveřejněnou na stránkách literárního obtýdeníku Tvar: nejprve v něm vyšlo zamyšlení Aleše Hamana s názvem O tom Nerudově antisemitismu – a zkraje letošního roku s naším věhlasným badatelem útočně polemizoval Jindřich Toman z University of Michigan (v článku Snaha odstranit stín antisemitismu). Podotkněme pro pořádek, že Toman dle své podivné libosti fakta zcela překrucuje: tvrdí, že polemizuje s Hamanovým „pohledem na workshop“, ačkoli Haman na žádný workshop nikterak „nepohlíží“, toliko v Tvaru otiskl svůj (nepřednesený) příspěvek. Dále michiganský spoluorganizátor rujně prohlašuje, že Aleš Haman „neopodstatněně diskvalifikuje“ Kateřinu Čapkovou a Václava Petrboka, byť je Haman jmenovitě neuvádí a v poznámce na úvod časopiseckého uveřejnění svého referátu se pouze pozastavuje a podivuje nad „suverenitou, s jakou mladí badatelé používali pojmu antisemitismus při charakteristice postojů českých spisovatelů“. Což není ani trochu neopodstatněná diskvalifikace, a pokud to tak Tomanovi připadá, pak se svou podrážděností a nakvašeností – a tudíž i neadekvátní argumentací – velice opodstatněně diskvalifikuje sám. Leč k věci:

Aleš Haman nepřispěchal s žádnou advokátskou řečí na obranu nepříliš lichotivých výroků Jana Nerudy o spoluobčanech židovského vyznání, pouze ve své stati rozumně a uvážlivě obhajoval názor, že Neruda jako spisovatel či novinář nezastával hledisko rasové nenávisti (i když jeho vztah k židovské otázce byl i nemálo zaujatý) a že spojení jména autora Povídek malostranských s antisemitismem není oprávněné. Vždyť dokonce v roce 1876, pouhých sedm let po napsání víc nešťastného než nenávistného spisku Pro strach židovský, přistoupil jako přispívající člen do Spolku českých akademiků Židů (Haman píše: židů, Toman zase: Židů). Což je podle Hamana důkaz, že – i Nerudou přiznávané – spisovatelovo nepřátelské stanovisko vůči Židům mělo politický charakter, nikoli nacionalistický či rasový. Ovšem Toman je zcela jiného názoru: spolek prý přispíval k určitému asimilacionismu židovského etnika do etnika českého, což prý „Nerudovi samozřejmě vyhovovalo“.  A proč by mu to nevyhovovalo? Vyhovovalo to přece i mnoha českým Židům, ať připomeneme z pozdějších literárních časů namátkou Richarda Weinera, Jiřího Weila, Karla Poláčka…

Lze-li tak usuzovat z polemického příspěvku Jindřicha Tomana, na konferenci/workshopu (Toman najednou mluví o „semináři“!) se opakovaně zdůrazňovala teze, že Jan Neruda byl antisemita. Opačný názor pravděpodobně nebyl košer – a zrovna Aleš Haman žádající o slovo, jež mu bylo přislíbeno, byl prý organizátory tak dlouho grobiánsky ignorován, až rezignoval a konferenci opustil; jeho příspěvek na ní tudíž vůbec nezazněl. Byl by to také hlas do pranice, dokazující, že Neruda naopak antisemitou nebyl. A pokud michiganský polemik argumentuje tím, že u spisovatele v údobí skoro tří dekád najdeme celou řadu „úšklebků, předsudků a nevstřícných soudů o Židech“, nesrovnatelně více úšklebků či nevstřícných soudů dozajista nalezneme u toho velkého společenského ironika – o Češích.  Jen těch předsudků si o nás Jan Neruda mnoho nečinil.  Přesto si nemyslíme, leda že bychom byli indolentně zaujatí, že by byl Neruda nějaký čechobijce, čechofob či něco podobného. Leč podle Tomanovy logiky by pak kupříkladu redaktoři pražských německých žurnálů, vesměs židovského původu, s úšklebky a předsudky brojící v době Nerudově proti jakýmkoli českým politickým snahám, museli být označeni za nesnášenlivé, ba přímo zavilé německo-rakouské antislovanské čechožrouty. Ušklibující se. Proto Neruda s  nadsázkou píše o „národním nepříteli“!

Antisemitismus je věc tuze ošemetná a skrytý antisemitismus je ještě ošemetnější. Ale prý se i opice polidšťují!  Vyvíjet se pak může i významný spisovatel, smí pokročit ve svých postojích (to neznamená měnit názory na žurnalistickém obrtlíku). I kdybychom chtěli třicetiletého Jana Nerudu kamenovat za přespříliš publicistickou a tudíž i povrchní studii Pro strach židovský, napsanou na objednávku jeho zaměstnavatele, Národních listů, na jejím základě – úšklebky neúšklebky – ocejchovat tvůrce Prostých motivů či Zpěvů pátečních za antisemitské individuum je přinejmenším „nevstřícný soud“. Pokud však bude Jindřich Toman svá nařčení vehementně šířit nejen v Michiganu, ale i po Spojených státech a v Izraeli, dočkáme se jednou toho, že jím ošálení a oklamani Palestinci postaví Nerudovi pomník. A my si pak připomeneme umělcovo dictum: Kam s ním?


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody