literární západ

Jednou šel Rumcajs k rybníku, že omrkne Volšovečka. Vykoukl zpoza osiky, co nevidí. Porybný Dubák žmoulá v rukou kapra. „A to zas ne!“ houkl Rumcajs zpod plnovousu. Čárou k Dubákovi. „Tos chytil?“ Porybný neodpověděl popel ani „Apobab“ a chystá se k Jičínu.

„Volšoveček ti nic..?“ „Neprovedl, Rumcajsi.“ A Dubák mašíruje císařskou silnicí. A žádný úplatek. A co lesní kriminálník? Nu, byl akční i nebyl. Klobouk z březové kůry sundal, ovívá se, kouká, na vodě i druhý „klóbrc“. Zelený. On se totiž Volšoveček uměl přečarovat v kapra a jen magický klobouk uletěl.

Únos tedy? Asi, a Rumcajs cloní oči, čučí k Jičínu. Porybný už prošel věžovou branou, i houkl otec na Cipíska a ten hup a loví ve vodě, loví a za chvíli štrádují za porybným a synek napřed jako ty, aby se doučil řemeslu. A Dubák? Dojde na rynk, bere to kol kašny. Tu Rumcajs zmáčkl kohoutek. Porybný se lek´, upustil kapra, Cipísek mu v kašně narazil zelenou hučku a stojí tu hudrující Volšoveček, taky zelený. Dubák je ale vzteky bílý. „Až budeš potřebovat, Rumcajsi, stačí zase pistol,“ zavolal vodník a zmizel.

Pár dní a knížepán se rozhodl pomstít se Rumcajsovi za všechno. V zámecké věžičce se umlouvali s kněžnou Majolenou a ani lokaj Fricek tam nesměl. Dopsali do Vídně a císař se nudil, tak zase jednou vytáhlo vojsko. A valí se to k Jičínu. V čele Windischgratz, na ladnější kobyle sám císařpán, ale Rumcajs dostal echo od sojky, když pípla do jeskyně. Morseovkou. Cipísek byl zrovna za holkami, ale Manka se moc ulekla a omdlela. Rumcajs ne, už leštil pistol, nabil nejtvrdším žaludem a tajnými cestičkami žžž na kraj lesa, kde se leskl rybník.

Vojsko se šikovalo. Javůrek, kanonýři, jízda, pěchota i potvora knížepán. „Rumcajsi, vylez!“ „A nevylezu!“ Ale vyšel. Z bezinek. A Windischgratz: „Na Rumcajséé, pal!“ Tu ale kriminálník udělal úkrok a ladnou otočku, stojku a kakraholt, asi jako když tancuješ s vílou Sedmi studánek, a olověné kulky ho minuly jako ten roj včel z jeho fousů. Nezůstala na něm špinka. Jen čisto. „Všecko? Teď jsem na řadě já,“ a mířil a žalud smet´jenerála z klisny, druhý schytal do gatí knížepán a pelášil až pod Zebín a třetí splašil císařpánovu kobylu, že se zastavila ve Vídni. Čekal bys, synu, že armáda otočí? Ani náhodou. Jenerálové zas veleli, ale co se žene od rybníka? Volšoveček! Slyšel pistol a když seskočil z vlny, unášela vojsko až do Středozemí. A skončil jsem. Skončil, a v duchu si lál, že jsem doma nenašel aspoň jednu Čtvrtkovu knížku a na výletě před synem (11) imituji. A syn se zastavil. „Porybný neměl právo na kapra?“ „No, asi nebyl čas výlovu.“ „Porybný neznal čas výlovu?“ „Vlastně šel po vodníkovi a… Byl to knížecí rybník.“ „Tedy soukromý majetek?“ „Zlého knížepána, víš? Co chtěl žrát kapry a sám nic…nedělal.“ „A co dělal Rumcajs?“ „Ehm. Staral se o les?“ „Nekradl? Neloupil?“ „Výjimečně loupil, jo, ale jinak… byl pohádková bytost. Tak to ber.“ „Ne! Byl švec.“ „Původně, to ano. Starosta zavřel živnost, tak se usadil v ďouře.“ „Jenže takový les u Jičína nikdy nebyl.“ „Jasně. Pohádka.“ Orosil jsem se. „Učitelka navíc říkala, že zastarale komunistická.“ Zamyslel jsem se. „Odpovídá tehdejšímu pohledu na Rakousko, to je fakt, ale kdybys tak bral vše…“ „Ale z čeho žil?“ „Knížepán?“ „Runcaje? Loupežnická polívka od Manky přece nestačí. Ani kořínky. Nešlapala?“ „Zelí?“ „Táto! On musel hodně loupit a jen se o tom veřejně nemluví… Jako vždycky.“

Vlastní dítě mě začínalo vytáčet jako ten pověstný Míla z Haškovy povídky! „O čem se nemluví? Chudým bral, bohatým dával… Pochop! Po-hád-ka. Ve skutečnosti by mu to neprošlo, vím.“ „A mně?“ „Tobě už vůbec.“ „Proč?“ „Padouch, kdo krade. Kdo loupí, dvojnásob. Zaslouží kriminál.“ „A kdo uplácí?“ „Trojnásob.“ „A kdo úplatky bere?“

Rozsoptil jsem se. „Rumsajs je rumový sen! Sen sprostého lidu, pochop. Babinskej je to samé, a co se stalo Babinskému? Sťat.“ „On se nedožil věku jako zahradník v klášteře?“ „Ale dožil. Ale i seděl!“ Uf! Už jsem myslel, že nevybruslím. Pohádka dobře dopadla! I výlet. „A Kindl?“ Škubl jsem sebou.

„Úča říkala, že Kindl je taky jako Babinský.“ „Dobře, ale myslela fousy!“ „Fousy? Ale pane kolego, to jste mohl říct rovnou!“ Zastavil jsem se. Zíral. Můj inteligentní syn (IQ140) se smál. „Ale pane kolego, to jste mohl říct rovnou.“ Kdoví odkud uvízlou větu opakoval, až jsme konečně dorazili domů a já ho mohl uplatit.