literární západ

Tento návod je určen těm, kteří si přečetli jeho první část, s názvem „Jak se stát spisovatelem“. Dnes bych vám rád ukázal, jak spisovatelem zůstat. Tak do toho.

Pamatujete si ještě na poslední dvě věty, jež způsobily, že máte neustále třísky v jazyku nebo mozoly na prstech? Ty třísky v jazyku nejsou pochopitelně od olizování vrat s určitým obrazcem, ale od tužky, kterou hryžete, jak jsem o tom mluvil v prvním díle. Také mozoly jsou od tlačítek psacího stroje nebo počítače. Ale raději si pojďme připomenout ty dvě poslední věty.

A jestliže budete mít náhodou na protější stěně pověšené zrcadlo a vzhlédnete k němu, uvidíte debila, který se střídavě směje a pláče a z koutku úst mu kapají sliny.

Blahopřeji vám. Stali jste se spisovateli.

Tak předně vám musím pogratulovat ještě jednou, neboť být spisovatelem je hezké, určitě hezčí než být ministrem něčeho nebo poslancem. Je pravda, že to druhé je kapku výnosnější záliba. Ale konec gratulacím, je třeba se zaměřit na to, jak dosáhnout úspěchu a neskončit s vaší právě nabytou schopností předčasně.

Je nezvratitelným faktem, že jakmile jste učinili ty začátečnické krůčky, budete už chtít jít jenom dopředu a zdokonalovat se a zdokonalovat se a… A tak dále. To vše směřuje k jedinému. Napsat a vydat knihu. Nejlépe knihu s velkým K. To je přece jasné. A od toho jsem tady já, abych vám řekl jak na to.

V první řadě musíte mít námět. Námět je to, podle čeho kniha vzniká. Takzvané „vo čem budu psát???!!!“. Na první pohled se může zdát, že získat jej bude naprosto snadné. Stačí se přece jen rozhlížet kolem sebe a život sám vám ho přinese až pod frňák. Hluboký omyl. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že můžete chodit nebo jezdit celý den a očima nebo čím vším usilovně hledat náměty a je vám to houby platné. Nanejvýš se z křoví, na něž budete tři minuty čučet, vysouká chlap s rameny stěhováka a řekne vám „co čumíš magore?“ Také čekání s přivřenýma očima a doufání, že se odněkud něco vynoří, nestojí na reálném základě. Nevynoří se nic. V nejlepším případě myšlenka, že jste měli před dvěma hodinami vyzvednout dítě, vracející se z ozdravného pobytu, na nádraží. Stane-li se vám to vícekrát, je možné, že začnete propadat trudomyslnosti. Tak poslouchejte. Já vám pomohu.

Musíte si uvědomit, že nejskvělejší náměty se povalují někde úplně jinde. A to v hlavách vašich kolegů – spisovatelů. Jde jen o to, jak je z nich dostat. Můžete to udělat dvěma základními způsoby.

Můžete kolegu o námět požádat. To lze ovšem jedině tehdy, dostal-li dotyčný těsně předtím nějakou význačnou literární cenu, nejlépe spojenou s tučným obnosem, a vznáší se doposud na vlnách euforie a megalomanství. To je pak ochoten nechat něco ze své studnice nápadů přečerpat do té vaší vyschlé, protože takový nýmand jako vy ho přece nemůže ohrozit. Potíž je v tom, že cen je málo, a také autorů, schopných něco pořádného napsat, není až tolik, takže tuto radu pokládejte spíše za teoretickou.

Mnohem účinnějším způsobem, jak získat námět, je ho ukrást. Je to finančně náročnější, protože musíte kolegu pozvat do restaurace a tam ho opít. To budete koukat, co se všechno po požití několika odlívek dá vyžvanit. Ovšem pozor. Je třeba opít pouze váš protějšek a ne sebe. Protože než dojdete domů, nebudete mít v hlavě zase nic, čili přesně to, co jste tam měli předtím, než jste se odhodlali k této činnosti.

Nicméně. Dejme tomu, že jste si ta upřímně míněná slova hned po návratu z knajpy poznamenali, a že už námět máte. Zbývá jen maličkost. Rozvinout jej a přenést na několik desítek, případně stovek stránek. Někteří nezodpovědní jedinci tvrdí, že je při tom třeba určitá systematičnost. Ta se má projevovat tím, že vstanete každý den ve stejnou dobu a napíšete pět stránek. Nebo šest. Dále prý byste měli už od začátku mít jasno, jak to s hlavními postavami dopadne a vést je k tomu. Snažně prosím. Ať vás ani nenapadne se takovými nesmysly řídit. Vstávejte, kdy chcete, protože spisovatel je přeci svobodná bytost a může si lézt z postele, kdy se mu zamane. A o vedení postav se už nepokoušejte vůbec. Stejně si, pacholci, budou dělat, co budou chtít. Ono je to vlastně dobře, protože vám někde okolo šedesáté stránky polezou tak na nervy, že budete rádi, když se jich urychleně zbavíte a s ulehčením napíšete to krásné a osvobozující KONEC.

Hlavní důvod je ten, že už vám v hlavě v té době běží myšlenky, jak zase budete muset s kolegou do hospody.

A to je ono. Ta touha jít dál. Psát nový příběh. S novými hrdiny, s novými náměty.

No a někde mezi tím koncem a novým začátkem už musíte pouze zaplatit ze svých skromných finančních prostředků nakladateli několik desítek tisíc korun a musíte přestat trpět fixní ideou, že na tom svém psaní zbohatnete.

Blahopřeji vám. Zůstali jste a nejspíš už navždy zůstanete – spisovateli.