opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-1
hodiny
0
-3
minuty
-3
-9
sekundy
-1
-4

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Řekne-li se v umělecké Plzni hodně hlasitě „Ááááá!“, měl by se vnímavým duším ihned vybavit  Ason-klub a hned nato Antidivadlo. To by mělo mít podle abecedy přednost, co však Ason-klub, který už má léta tučná i hubená za sebou a pomyslně je už ve věku, kdy o jeho dospělosti (ne-li přezrálosti) nelze pochybovat? Podle některých pochybovačů však málem neexistuje, přestože i nadále každoročně vyhlašuje Ceny Ason-klubu a k žádným umíráčkům se nezná. Však co například Malé knížky z Ason-klubu, kdeže asi jsou? Inu, nejsou a hned tak nebudou, leč nepitvejme se raději v ledví asonklubí současnosti. Zdá se ale, jako by se čekalo, kdy se opět objeví podobně aktivní a talentované generační seskupení, které kdysi reprezentovali třeba David A. Šakal a Milan Šedivý, později, to vše v abecedním pořadí, Pavla Přesličková, Kateřina Sachrová či Irena Velichová. Dále však od Ason-klubu, dále, ať ho nepohltí neštěstí nenadále – a věnujme se Antidivadlu.

antidivadloTo je totiž další polistopadová hodnotová stálice plzeňské literární a divadelní kultury a není jistěže náhodné, že jeho klasičtí protagonisté, otcové zakladatelé David Charvát a Jan Sojka, jsou nejen režiséři, dramatičtí autoři, herci, filmaři a vše, co k tomu patří, ale také stále zkušenější literáti, básníci, prozaikové, publicisté… S léty se herecké i autorské složení Antidivadla pochopitelně porůznu obměňovalo, nejpodstatnější však je, že v poslední době se k řečeným otcům zakladatelům natrvalo přiřadil i David Brabec, který navíc skládá písňové texty a vystupuje s nimi – a právě tato trojice je osou novějších dramatických inscenací Antidivadla. Literární vlohy celé trojice však opravdu nelze pominout: Sojka je laureátem Ceny Bohumila Polana, Charvát laureátem Ceny Plže a Brabec se může honosit Cenou Ason-klubu.  Samostatné knižní publikace z nich prozatím vydal pouze Jan Sojka, mějme však na paměti, že to je teprve začátek! I když je jim dohromady už přes sto let…

Po inscenacích Noc s plnovousem a nenerudovském Hřbitovním bytí přišlo Antidivadlo v šestnáctém roce své existence s novou hrou či s dramatickým pásmem, které má ve svém názvu podobnou hříčku: Bitevní vole. Premiéra se konala krátce před Vánoci, kdo ji však nestihl, nechť je ujištěn, že při každém novém večeru víceméně jde zase o premiéru: autoři i herci skotačivě improvizují, tudíž by se možná hned od počátku mělo konstatovat, že během jednotlivých představení (vždy je v Dialogu plno nebo i vyprodáno!) zjevně dominuje doposud inspirativní vyskočilovská tradice text-appealu: text sice má svou základní kostru, zároveň se však neustále dotváří a přetváří – a někdy má improvizace takový švunk a šmak, že je možná lepší, když se původní repliky či situace aktérům vytrácejí z paměti. Jindy se zřejmě, se značnou pravděpodobností, vytratí zase jiné a improvizované dialogy či monology tím pádem budou také jinačí. Skutečně je se na co těšit!

Právě funkce dramatického textu a především nestabilita prvopočátečního dramatického scénáře umožňuje přičleňovat inscenace typu Bitevní vole k onomu proudu české polistopadové post-postmoderní dramatiky, v němž důraz na vlastní scénické dění je mnohem naléhavější než lpění na konkrétních hereckých promluvách. Tomu odpovídá i záměrná žánrově anti-diskursivní charakteristika večerů Antidivadla: je to především inscenace a nic jiného, až v druhém plánu se lze přít, zda jde o jevištní pásmo, o scénické leporelo, o sled několika dramatických aktovek, anebo, jak zazní z pódia, o antiskeče, o scénky či toliko o „nalezené fragmenty“. To je sice důležité, nikoli však směrodatné: pro novější inscenace Antidivadla je příznačná nápaditá symbióza hereckého klaunství a jazykových taškařic, čiperných gagiád, která ovšem vychází z bohulibé tradice raně avantgardního literárního kabaretu. Pamětníci si povšimnou, že některé klasické grify namátkou Červené sedmy nebo werichovskovoskovcovské „forbíny“ čili dění vor Bűhne se nejednou v Antidivadle znenadání aktuálně reanimují do bujné postmoderní parodičnosti.

Hovoří-li se někdy (ba právem!) o Plzni konzervativní, pak Bitevní vole je stejně jako dřívější antidivadelnické kusy cílevědomě antikonzervativní a antikonvenční, ačkoli i tady dochází k určitým posunům. Zpočátku autoři chtěli oslovovat zejména své vrstevníky a dařilo se jim to, zatímco v současnosti se pokoušejí oslovovat diváckou generaci přibližně o desetiletí mladší, převážně vysokoškolské publikum – a znovu se jim to daří, aniž svou poetiku výrazněji transformovali. To spíše vyvádějí z míry recenzenty slabé v aritmetice: pokud divadelní referent píše o „pětici komediálních výjevů“, stěží potom může jít o „antidivadelní triptych“! Třebaže v duchu postmoderní grotesknosti též pět může být tři a obráceně či naopak. Těžko přitakat tvrzení, že nová inscenace je kompaktnější než Hřbitovní bytí: vždyť právě tam se Antidivadlo srdnatě pokusilo o tematicky, stylově i žánrově sevřenější divadelní celek, kdežto v Bitevním vole se v mnohém vrátilo k původní poetice literárnědramatického kabaretu. Nedá se to však interpretovat jako krok zpátky, neboť pak bychom si museli přiznat, že se před našimi zraky odehrává divadelní parodie na divadelnický úkrok zpět.

Nedivadelní kritik by se měl k antidivadelnickým hereckým kreacím vyslovovat zdrženlivě, nicméně nutno konstatovat, že Sojka je stále starým dobrým Sojkou, Charvát pořád starým dobrým Charvátem a Brabec i nadále (byť již třicetiletým) starým dobrým Brabcem, jako kdyby však hráli pořád líp, jako kdyby mládli a zhola nestárli.  Jací budou v postarším věku? Literární detektiv by uměl určit, který z nich sepsal tu či onu scénku, obecenstvo se však spontánně baví a postmoderně mu záleží starou belu na autorství. Přes všechny improvizace a klauniády však režijní záměry nechť jsou důsledně naplňovány: kupříkladu Zdeněk Němeček, další letitý antidivadelník, je tu přesvědčivější než kdy předtím, poněvadž jeho (ne)herecký naturel zde dostal zřetelný prostor a řád, na rozdíl od žel poněkud scénáristicky nedotaženého Martina Krátkého.  Antidivadlo je v jistém smyslu také „pánským divadlem“, však proto je navštěvováno tolika divačkami, jenže i v kontextu „pánského divadla“ by měla dostat větší prostor Marie Chmelíková, které zatím autoři pánskýma očima šijí na tělo výstupy spíše modelové a pouze komediální, škoda!

Pospěšme však k montypythonovskému závěru: možná je o novou inscenaci Antidivadla tak velký zájem nejen z té příčiny, že jde o brizantní večer, absurdně žonglující s absurditou, ale že bývají publiku předhazovány ryzí knižní perly: takto v průběhu únorového představení z jeviště do hlediště putovaly a už se samozřejmě nenavrátily Eseje o ruských spisovatelích z pera Vladimíra Novotného. Dokonce i s Mistrovým věnováním. Divadlo nedivadlo, už jen kvůli tomu se vyplatí na inscenace Antidivadla chodit, a to dokonce opakovaně!


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody