literární západ

Hovoříme-li o literárním regionu a chceme-li se zabývat tzv. regionální literaturou, obvykle se v takovém případě vydělují tři autorské okruhy: takřečení rodáci, kteří v tom či onom místě se narodili, někdy i vyrostli nebo strávili část dětství, maturovali atd., jejich další umělecké působení je však již spjato s jinými lokalitami (v Plzni je to namátkou Jiří Suchý), dále ti, kdo v daném regionu větší nebo menší čas působili (nebo ještě působí) a získali si zde literární ostruhy a někdy i vavříny, reprezentují tudíž regionální literaturu ve vlastním smyslu slova (z mladších umělců kupříkladu Jan Sojka) – a někdy se do sféry regionálního písemnictví počítají i ti, kdo se ve svém díle zabývali nebo zabývají děním v určitém regionu či pokoušejí se o jeho literární zpřítomnění. Příkladem si poslužme odjinud: Jindřich Šimon Baar jistěže není spisovatelem jihočeským, představa o „jihočeské literatuře“ však nemůže být úplná bez jeho proslulého románu Jan Cimbura, téměř kanonického díla písemnictví jižních Čech, napsané Nejihočechem o jižních Čechách. – A s tím vším souvisí i další problém: do jaké míry či v jaké míře tito literáti pronikají přes hranice regionu, přestávají být tvůrci regionálními a stávají se třeba v části své tvorby i literáty… metropolitními.

O televizních literárních pořadech Česko jedna báseň a nyní Čtenářský deník můžeme s naprostou jistotou prohlásit, že v nich dominují autoři brněnští a že občasné výjimky pouze potvrzují pravidlo. Koneckonců proč ne, pořady připravují brněnští literáti a ti mají k sobě pochopitelně blízko, takže pokud se výjimečně vydají z moravské metropole někdy až do slezské Ostravy, to už výjimka ze všech výjimek nejvýjimkovatější. Pokud mi tudíž nic neušlo, literáti nemetropolitní, tj. autoři z regionu, hovorově řečeno v pořadech tohoto typu „nemají nárok“. Ani českobudějovický Věroslav Mertl, ani pardubický Miloš Vodička, ani teplický Patrik Linhart, ani olomoucký Radek Malý, ani třeba již zesnulý klasik, severočeský Emil Juliš. To znamená ani básníci a prozaikové plzeňští, kteří by se prý – za závratný třistakorunový honorář – účinkování v daném pořadu jistěže také nebránili, kde nic však tu nic. Byť na takovou polovýjimku ve vzdálené  souvislosti se Západními Čechami došlo: v poněkud fraškovité  a skoro operetní reportáži se nechal vidět Vladimír Páral, žijící v Mariánských Lázních, který jistěže není představitelem literatury ze Západních Čech.

A teď jsme u zajímavého precedentu: v nedělním televizním Čtenářském deníku měl hlavní slovo lékař, básník a prozaik Vladimír Šrámek.  Roli kritického „komparsu“, člověka, který něco přečte z autorovy knihy a položí pár otázek, měl Miroslav Chocholatý (prozraďme, že slíbil napsat do Plže recenze dvou básnických novinek, buďme ale rok či víc ještě trpěliví). A ten básníka představil v podstatě jako jednoho z vícera píšících brněnských lékařů. Ano, tak jest, jenže… Jenže Šrámek je rodilým Plzeňákem, v Plzni vyrostl a v Plzni vydal v devadesátých letech minulého věku hned tři básnické sbírky – a do brněnského prostředí přišel nejenom jako anestesiolog, ale i jako zkušený literát: dokonce na rozdíl od většiny ostatních, tedy i mladších píšících lékařů z moravské metropole. A o tom nepadlo v pořadu ani slovo, škoda! Ani od kritika Chocholatého, ani od básníka a tč. Prozaika Šrámka. Přitom Vladimír Šrámek publikuje v Plži, je tudíž s plzeňskou regionální literární scénou i nadále v živém kontaktu, leč aby v Brně připustili, že někdo není z Brna, ale ze vzdáleného regionu, to bychom asi chtěli příliš.

Město Brno sice během loňského roku ztratilo jakýkoli zájem o přetahování se o titul evropské kulturní metropole (na jeden jediný rok), neboť by muselo do kultury investovat peníze a nic horšího by si nedovedlo představit, leč jako by se přetahovalo právě s Plzní i na jiném soutěžním poli. O televizní literární estrádě jménem Magnesia Litera si neděláme žádné iluze a nedělejme si o ní žádné iluze, výsledky jsou někdy víc k smíchu, někdy pro změnu ještě víc k pláči, nicméně o jakousi literární akci svého druhu přece jenom kráčí – a kolem literatury se tu sice spíše šaškuje (ouvej, ti moderátoři! ouvej, ti donášeči diplomů), leč  radost z prvenství v nějaké kategorii všem autorům nebo překladatelům  knih upřímně přejme. Dokonce i s rmutným vědomím toho, že v porotách rozhodujících o udělení jednotlivých Liter občas zasedají žel také ti, kdo mají povědomost o současné české literatuře méně než skoro žádnou. A když třeba o literaturu z Plzně či ze Západních Čech, ani o té skoro nic nevědí, byť do poroty přicházejí z Plzně. Jenomže kde se tam vzali a kdo je tam poslal, raději ani nechtějme vědět!

Takže: co se týče například vyhlášení letošní Litery za poezii, mezi nominovanými figuruje rovněž klasik českého básnictví Karel Šiktanc, dá se ovšem předpokládat, že Litera skončí v rukou buď moravského, nyní v Praze žijícího Jana Nováka (to samozřejmě není dávno již zesnulý Jan Novák, mytický demiurg brněnské literární bohémy!) – anebo plzeňského Josefa Hrubého. Přitom zrovna Josef Hrubý je básníkem celonárodního významu, nikterak „jenom“ regionální literát, tipněte si však, jak to nakonec dopadne a kdo vyhraje! Je to pochopitelně přísně tajné, ale odevšad přece už slyšíme ty neposedné vrabce cvrlikající si na literárních střechách! Region je holt region, metropole je holt metropole.   Co na tom, že Hrubý (stejně jako nedávno Karla Erbová) se nedávno octl i mezi kandidáty na Státní cenu za literaturu, platí, že v komisích a porotách mají autoři z regionů (zde: z Plzně) bohužel stále ještě hodně velký handicap. Přiznejme si však v tomto kontextu, že věhlas některých plzeňských literárních či odborných celebrit pohříchu končí už poblíž Rokycan. A jejich slovo ve zmíněných komisích má pak nebo může mít minimální váhu.