literární západ

Nastává-li již letní čas, znamená to, že se o překot blíží Festival spisovatelů. Míníme tradiční pražské setkání literárních tvůrců, které se bude letos v druhé polovině dubna konat už po jedenadvacáté. Každá taková úctyhodná tradice má své plusy i mínusy, prochází svými léty tučnými i léty hubenými, jednou se na festivalu sejdou vskutku úctyhodné osobnosti, podruhé jakoby kde nic tu nic. Pochopitelně to nebývá vina pořadatelů: určitě vždy jednají s celebritami všeho druhu a hojného množství, leč ty někdy dorazí v kýžené hojnosti, jindy ale celebrity na festivalu nejsou veškeré žádné nebo skoro veškeré žádné. A pak je tuto realitu nutno akceptovat v sportovním duchu a konstatovat, že buď byl holt minulý ročník lepší (nebo naopak ještě horší), anebo že následující festivalový ročník bude doufejme lepší (přičemž není vyloučeno, že možná i horší).

Každý ročník pražského Festivalu spisovatelů je jiný, přesto v něčem může být dozajista i stejný nebo velice podobný. Pokaždé je to svého druhu čekání na slavné spisovatelské Godoty: přijedou nebo nepřijedou? A v březnu už začíná být víceméně jasno, kdo se ze světové literární scény v Praze ukáže  – a pokaždé to jsou většinou literáti, o nichž nemá naše kulturní ni čtenářská veřejnost sebemenší potuchy. Nic proti tomu, všechna pozoruhodná díla moderní literatury si přeložit nestačíme a může se stát, že z neznámého autora a návštěvníka Prahy se po letech vyklube spisovatelská hvězda první velikosti. A stejně ho kruhy našich čtenářů nemusejí valně znát! Položíme-li si kupříkladu otázku, kdo je to Derek Walcott z karibského ostrova Santa Lucia, pesimisté mohou mít za to, že s výjimkou pár nesporných vzdělanců to nikdo ani netuší, zatímco optimisté zkusí tvrdit, že to bude nějaký příbuzný – a co když také i budoucí životopisec – fotbalové hvězdy Thea Walcotta z londýnského Arsenalu. Byť  není Walcott jako Walcott!

Takže nežádejme příjezd  velkoosobností za každou cenu a v nereálném počtu a přejme si, aby na pražském Festivalu spisovatelů bylo zastoupeno co nejvíce zemí. Přání bývá otcem myšlenky, ne pokaždé se to však podaří – a máme-li na slovo věřit již vylepeným reklamním plakátům, přesvědčujeme se, že tentokrát do Prahy nedorazí vůbec nikdo z literárních regionů, které to mají k nám po všech stránkách, tedy i po těch kulturních nejblíž – a to je věru truchlivé. Nikdo  z Německa, nikdo z Polska, nikdo ze Slovenska… A bohužel rovněž nikdo z Maďarska, z Itálie a ze Španělska, rovněž nezavítá do českých zemí nikdo z bývalé Jugoslávie, Rumunska, Bulharska… Ba ani z Pobaltí nebo z Ruska. Objeví se tu sice nějací Amerikáni (mea culpa, neznám je), kdosi z Francie a z Belgie, jenže stejně to vypadá na typicky provinční festival. Asi už všichni v Praze byli, všichni se v ní vyznají a všechny kolem dokola znají, už povýtce nemají zájem. Ale že tu letos nebude nikdo ze slovanských národů, to je opravdu škoda. Ba přímo neštěstí.

Ale jeden slovanský národ na Festivalu spisovatelů přece jen zastoupen bude a bývá zastoupen vždy –  a to jsou čeští hostitelé. Stálo by za to učinit malou inventuru, kdo všechno už reprezentoval domácí či tuzemské písemnictví na pražských jarních spisovatelských setkáních, rozuměj během dosavadních dvou desítek ročníků – a potom by se ukázalo, jaký kdo má šmak. Při některé nominaci by nám mohly oči z důlků medle vypadávat a potom zase naskočit zděšením zpátky, při jiné nominaci bychom zase s úlevou souhlasně pokývali hlavou. Vskutku, proti gustu žádný deputát, nicméně někdy vpravdě nejde o žádné gusto, ale o nominaci až disgustující. Leč co se v minulých ročnících stalo, nedá se odestát, takže můžeme mít za to, že se festivalů už zúčastnilo namátkou osmdesát až sto našich spisovatelů. Cože, sto spisovatelů? To budou samí grafomani! Tohle by nepochybně prohlásil sršatý italský bohemista Giuseppe Dierna a třeba by měl v jisté míře i pravdu. Celou snad opravdu nikoli.

Tentokrát české písemnictví zastupuje na festivalu kvarteto spisovatelů a není zapotřebí se nad jejich výběrem – až na jednu výjimku – příliš lámat hlavu, Byli vyvoleni, jsou povoláni. Lhostejno, že jeden z takto vybraných je sice vzdělaný člověk a má nepopiratelné kulturní zásluhy, všechna čest, leč co se jeho básnických kvalit týče, kupříkladu toliko v nedávno vydané antologii západočeské literární tvorby Na dva západy bychom našli přinejmenším pětadvacet výraznějších autorů poezie než je onen vyvolenec, o takovém Josefu Hrubém ani nemluvě. Nebo že by se mělo striktně dostávat pouze na pražské spisovatele? To nebývalo zvykem, ani teď asi žádné takové pravidlo nebylo vyhlášeno, přesto to tak na první pohled může působit. Není tomu tak však. Leč ejhle: Na dubnovém Festivalu spisovatelů v Praze nás bude také reprezentovat v Mariánských Lázních žijící Vladimír Páral.

Musím neprodleně předeslat, že Vladimír Páral je klasikem české literatury, že jeho díla – a to nejenom v šedesátých letech! – spoluvytvářela polyfonický obraz našeho novodobého písemnictví. A že leckterý literární bohemista si činil čáku na sepsání monografie o Páralovi, obvykle si ale právo na sepsání takové monografie takříkajíc vybojoval, lokty nelokty, aby ji pak nenapsal. Ani ten nejnovější pokus o páralovskou monografii ještě zdaleka není dovršen a její pisatel si beznaděje pln zoufá, že snad jedině někde v ústraní, mimo hlučící české davy, nejlépe někde v dalekém Kecskemétu nebo třeba v neméně vzdáleném Debrecínu se mu to možná podaří… Monografické zpracování tvorby Vladimíra Párala nám tudíž stále schází – ale v české literatuře už po čertech dlouho pohříchu schází i sám Páral. Mnozí, zejména ti mladší, ho totiž už vůbec neznají, literárního života se nezúčastňuje, nepublikuje v periodikách, svou poslední knihu sice vydal v roce 1995, ale napsal ji o čtvrtstoletí dřív. Černý humor nebudiž na místě, mnozí maturanti a mnohé maturantky (s výjimkou mariánskolázeňských) si však jsou jisti, že autor Veletrhu splněných přání už dávno nežije. Ale žije, leč už dávno nepíše – ale teď se zničehonic objeví na Festivalu spisovatelů.

Kritikům by to samozřejmě nemělo vadit a také jim Páralova nominace povšechně vzato nevadí, mohou se však divit, ne-li přímo žasnout. Na takovém spisovatelském setkání by přece měly být přítomny tvůrčí persony, které představují, ne-li dokonce ztělesňují literární dění v současnosti, ať na Karibiku nebo v českých zemích. Při vší úctě k Páralovi náš mariánskolázeňský literát takovou aktivní personou už dlouhá léta není. Rozhodně k jeho popularitě též ani za mák nepřispěly dosti ubohé filmové přepisy jeho knih, ať jde o dryáčnicky natočené Playgirls nebo o zcela neinvenčně pojatý novější filmový přepis Milenců a vrahů. Přitom autorův společensko-humoristický román Playgirls zdaleka nebyl tak špatný, jenže filmová podoba ho pohřbila. Možná by Páralovi mohli v Mariánských Lázních už dnes zbudovat pomník, zasloužil by si to. Na Festivalu spisovatelů však nemá co pohledávat.