literární západ

Když se v plzeňské galerii Azyl udělovaly 19. března ceny literární soutěže Vlny modrého delfína, vystoupil jsem tam vestoje s povídkou Myška, kterou v doladěné podobě uveřejní snad měsíčník Plž. Byla nafilmována, jako už den předtím v Polanově síni, a já po udělení cen kupodivu hned „nevymizel“ po anglicku domů PSÁT (jak bývá mým zvykem) a ABSOLUTNĚ STŘÍZLIVÝ začal vyprávět. Když to postřehl Marek Velebný, začal zase natáčet, a je profík. Je profesionál, protože kdybych zaregistroval, že mě filmuje, nebyl bych takhle spontánní a nejspíš i vzápětí ztratil nit. Kdo ví! Já ovšem kameru nevnímal a prášil a prášil a…

Kdybych však Marka zahlédl, nejspíš bych zas nezapomněl na oslí můstek v podobě hezké písničky Sylvia´s Mother.

Ano, tu skladbu zpívá Jon Bon Jovi, měl ji však v repertoáru i Jiří Schelinger, od jehož smrti uplyne 13. dubna třicet let, a v mém vyprávění bohužel chybí věta spojující smysluplně Jona, tedy komerčně veleúspěšného amerického zpěváka, s bardem českým.

Navíc není zachycen ani začátek monologu, kde jsem žertoval ohledně svého Facebooku, kam jsem si ale opravdu umístil kus filmu o Dirty Harrym. Clint Eastwood mi ovšem pochopitelně neděkoval, natož aby mi platil za reklamu, ačkoli v mé historce udělal obé – a ještě mě pozval do L. A., kde jsem chtěl bohorovně inkasovat další finanční bonus právě od kavárny, v níž Clint Eastwood kdysi mistrný policejní zákrok natáčel.

Nu, nedočkal jsem se, a proč jsem ostrouhal, už vysvětluje Markův záznam, o kterém sám píše v dubnovém Plzeňském literárním životě toto: „Poslouchal jsem zábavné mystifikace Iva Fencla a pozoroval krásnou slečnu mezi ním a vítězem soutěže Jakubem Fišerem.“

Takže tedy i slova k dotyčné, která však NENÍ Jorikou, hrdinkou z Myšky, neb Jorika jest ještě o jedno procento krásnější…  Ačkoli to tedy není ve filmu vůbec poznat a působím jako vždycky asexuálně, věřte, že mě přítomnost dotyčné inspirovala! Nicméně… Věřím, že i bez „hezké holky“ občas pábím únosně. I když, pábím… Ne, na Hrabala přece jen nemám, a tak radši zůstaňme u „kecám a kecám…“

A analýza podobně chorobné touhy lhát a lhát (a posedlo mě to už ve třetí třídě obecné)? Ta ať je džob pro některou nevytíženou psychoanalytičku či rovnou psychiatričku, ale jak vím z vlastní zkušenosti, tyto dámy jsou v dnešních časech vytíženy výš než na půdu, takže si mě analyzujte leda sami anebo… to, prosím vás, radši ani nezkoušejte. Howgh.