literární západ

Jirka Ulrich se narodil 22. 10. 1936 ve Strakonicích. V letech 1955-1960 vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou (ing.) a pracoval pak jako výzkumný pracovník v oblasti slévárenských pojiv ve Škodovce. Nyní je v důchodu. Krom toho, že píše poezii a prózu, realizoval řadu divadelních her, a to i z pera jiných autorů, většinou však svých. Založil Divadlo pro nepřítomného diváka a jeho hry bývají určeny pro jednoho herce. Vede divadelní soubor AMCETH, kde i režíruje. Hraje ve vlastních hrách Pánové, já vím, kdo napsal Hamleta, Vražda a popelník, Dvě světýlka ve tmě tmoucí, Cestující, Lenka II, Muž ve svěrací kazajce a Botochirurg a napsal i dosud neuvedené hry Jan a Jana, Mladá stará prostitutka, Technopárty, Velký mág aj. Publikoval ve Spektru, Listech Ason-klubu a v Plži. Je držitelem Ceny Plže za prózu za rok 2004 a Plzeňského Literárního deštníku – hlavní ceny za rok 2005. S Lubomírem Mikiskem a Milanem Čechurou je spoluautorem triptychu povídek Rozloučení (Ason-klub, Plzeň 2005) a s týmiž napsal i sbírku próz Duhová kulička (Carpe Diem, Brumovice 2006). Samostatně vydal tituly Identity (Ason-klub Knihovny města Plzně, Plzeň 2004), Povídečky o zvířátečkách (Ason-klub, Plzeň 2005) nebo Vrah, smrt a jejich svědci (2008). Vlastním nákladem i román, o kterém se zmíníme níže. V Plzni žije Jiří Ulrich od roku 1971.

Jiří, plánuješ ještě nějaký román?

Neplánuji.

Jak ale vím, vydal jsi už román Věž a mlýn… Co si o něm myslíš s odstupem?

Detektivní román Věž a mlýn ve mně vzbuzuje obdiv k mé tehdejší pracovitosti i hrůzu z toho, jak jsem poměrně jednoduchý příběh dovedl napsat komplikovaně, zamotaně a se snahou šálit čtenáře. Po několika letech jsem to totiž začal číst znova a brzy se intelektuálně vyčerpal udiven mně již neznámým světem a lidmi v něm.

A co vůbec je lepší: psát anebo hrát?

Každé skýtá jinou potěchu. Při opakovaném čtení svého textu se radostně překvapuji a věřím, že radostně překvapím čtenáře. Na jevišti se také radostně překvapuji – v krátkém adrenalinovém čase, ale po představení poznám, že jsem  nepříjemně překvapil diváky. Při psaní necítím před čtenáři vinu,  protože knihu mohou odložit hned po první stránce. V divadle vinu cítím a vyčítám si, že jsem divákům ukradl čas, který mohli strávit jinde a lépe. Ale když se bavili nebo se zamysleli, tak to moc potěší.

A co je lepší: být jen hercem nebo být autorským hercem?

Autorský herec může mít dvojí radost: z textu i hraní, ovšem i dvojitý průšvih. Herec hrající cizí text může jeden z průšvihů nebo oba přesunout na režiséra či autora a v zákulisí je pomlouvat. Nejlepší je střídat obé.

Několikrát jsem se teď setkal s Irenou Velichovou: nevzpomněl bys na vaši spolupráci?

Pro Irenu jsem napsal divadelní roli ve své dramatizaci Lustigovy knihy Krásné zelené oči a tak ji trochu nastartoval na divadelní dráhu. Spolupráce byla výborná a Irena tak inteligentní a energická, že jsem jí často musel ustoupit. Ale rád, a od sprchování jejího vnadného nahého těla ve stínovém divadle jsem neustoupil.

A jak, Jiří, vidíš svou nejbližší premiéru v Dialogu?

Bude 27. dubna a jde o premiéru Markýzy od Lenky Lagronové. Ještě nikdy nebyla ta hra hrána a recenze o ní neexistují.

A jak jdou zkoušky?

Dávají nám zabrat. Text je psychoanalytický, s mnoha rovinami a symboly vedoucími až k absurditě. Je to drama ženy v imaginární kleci, která bojuje se strachem i osaměním a ocitá se v situacích, kdy může diváky dojímat. Vyznění aranžmá jsme poněkud posunuli do hororu a v závěru došli k překvapivému osvobození: v duchu autorčiny rozporuplné povahy.

Kdo tam hraje?

Hrajeme v dvojím obsazení a obě protagonistky mají pocit, že vše vyplynulo z jejich podvědomí. I proto zkoušejí a hrají s velkým nasazením a radostí. Což i mně působí radost.

Čtenáře LZ by jistě zajímalo i to, jak jsi jako herec (a obzvlášť v Dialogu) začínal.

U pana herce Štěpána Maroviče v doudleveckém Propadle. Pak v Americkém centru. Pak jsem hrál divadlo jednoho herce a dokonce v absurdním Divadle pro nepřítomného diváka. Nu, a dodnes v Dialogu a posléze jsem založil i soubor Amceth, kde měli a mají příležitost začínající herci. A hodně zapomínám, takže začínám vždycky nanovo…

Jiří, a vzpomněl bys na nějaké nebo největší faux pas, jež se ti přihodilo na jevišti? Když jsem hrál v divadle jednoho herce Výběrčího od Milana Uhdeho, najednou jsem uprostřed představení zapomněl text. Již tak vyšinutá postava výběrčího se tak začala hrát sama a skoro minutu stále víc bláznila, dokud jsem si nevzpomněl a šílence neprobral ze záchvatu. V jiném představení mi zase vypadl přední zub a já ho nepozorovaně vyplivl a schoval v kapse, načež jsem pokračoval v roli jako by se nic nestalo, ale v duchu jsem se musel smát a se zděšením myslet na zítřejší zubařku. Jeden kritik cosi zpozoroval, pravda, ale pouze to, že se mi v průběhu hry změnily sykavky.

A maximální faux pas?

Největší nastalo při Havlově Audienci, když nepřišel herec hrající Vaňka- Havla. Těsně před představením se mi nabídl náhradník. Dobře, ale hned při prvním dialogu jsem zjistil, že náhradník nezná text a neví, kdo to byl Vaněk, i musel jsem narychlo vymyslet nespočet fint, abych hru odehrál a odmluvil sám a eliminoval nechápavé pohledy spoluherce. Na tu absurdní improvizaci jsem dodnes hrdý.

A co bys, Jiří, vnímal s odstupem jako svůj dosavadní největší úspěch?

Určitě dramatizaci novely Iris Murdochové Něco zvláštního. A taky odvážné herecké výkony v divadle jednoho herce. V literatuře pak vše, co čtenáře překvapilo… a čemu se zasmáli.

Vážíš si v naší západní oblasti nějakých konkrétních herců a hereček?

Těch začínajících, co se úporně snaží v mém souboru dělat divadlo. Starších herců obecně by byla ale taky pěkná řádka a tři jenom namátkou: Jirásková, Hrušínský, Janžurová… Ze současných nezačínajících herců si pak vážím všech, co neúčinkují v reklamách nebo pochybných TV pořadech a neřadí se mezi VIPy (bohužel si na někoho takového nevzpomínám). Ale z Plzeňáků obecně si vážím skoro všech činoherců a nejvíc Pavlovského a Nechutného.

A co spisovatelé?

Vážím si všech, co píšou srdcem a protože musí – a ne tedy pro obdiv, slávu a peníze. A těch, kteří vydrží psát i navzdory realitě. Vážím si většiny Asoňáků a třeba tvrdohlavého originála Vojtěcha Němce nebo přátelského, vtipného a skromného Milana Čechury.

A chceš ještě něco dostat, oslavenče?

Snad jen to, že jsem ti odpovídal s nadsázkou a nostalgií nad minulostí a… Ano, právě v roce, kdy snad dosáhnu pětasedmdesátin.

Děkuji za rozhovor.