literární západ

„Většina /severoamerických/ spisovatelů učí na univerzitách a pak podle toho jejich psaní vypadá,“ prohlásil česko-americký prozaik Jan Novák – a pokračoval: „Tihle profesoři kreativního psaní překombinovávají svoje vyprávění, zkoumají text ze všech stran a zkoušejí řadu vypravěčských strategií, až je to tak chytré, že to nemá cenu číst.“ Načež má Novák za to, že než jít do tohoto univerzitního psaní inspirovaného jiným psaním, to prý by byl „radši na dráze výpravčím“. A že spisovatel by měl prožívat normální život v normálním světě. Tak, tak, pomiňme, že tento literát nepochybně nikdy radši dělat výpravčího na dráhu nešel. Zato v počítačové společnosti, kde jako vedoucí v provozu šéfoval jedenácti  zaměstnankyním a jednomu bílému gayovi, jak přiznává – to určitě nebyla úplně normální, leda tak normální počítačová společnost!

Leč o to koneckonců nejde, kde a jak dlouho byl Jan Novák – svého času náš exilový prozaik, nyní anglicky píšící český spisovatel a filmový scenárista žijící dnes střídavě ve Spojených státech a v Praze – zaměstnán, nejde ani o to, že v příloze Lidových novin, kde s ním rozhovor vyšel, kupodivu nemají sebemenší tušení, že také na mnoha českých vysokých školách se učí předmět, který je u nás již kanonicky pojmenovaný „tvůrčí psaní“, čili žádné kreativní psaní – creative writing. Žádného doslovného přepisu či pře-kladu z angličtiny nemáme zapotřebí. Záleží na tom, co Novák tvrdí natolik kategoricky: normální život, normální svět… Odkazuje v této souvislosti na velkého životního dobrodruha Jacka Londona nebo autora románů ze světa finančníků Theodora Dreisera, čili na literáty tvořící už setsakramentsky dávno. Jenže jeho opovržlivé výroky vztahující se k univerzitnímu světu a k univerzitnímu psaní jsou sice možná zčásti pravdivé, z mnohem větší části však nepravdivé nebo velice krátkozraké. Ne-li totálně zaslepené. Až na nepočetné výjimky totiž spisovatelé nepřicházejí učit na vysoké školy předmětu „tvůrčí psaní“ hned po absolutoriu, nýbrž až v době, kdy se už mohou vykázat nějakým literárním renomé. A to je velký rozdíl, potom nejde o žádné uměle pěstěné květinky, nýbrž o tvůrce, kteří si užili i onoho „normálního života v normálním světě“ – a k tomu mají či měli dost energie ještě i přemýšlet o literatuře.  Přitom zrovna Novák je vypravěč spíše robustného stylu, ten o literatuře valně nepřemýšlí. Však se netají tím, že má rád Viewegha.

Jistě, literatura je záležitostí talentu či míry talentu, naučit nebo nabiflovat se nedá, literární kursy však mohou mladým adeptům literatury i pomoci. Někomu, s něčím, v něčem. Přičemž se proti jedné skupince příkladů snadno dá vyrukovat se skupinkou jiných příkladů. Vždyť i ten Viewegh, kterého Novák obdivuje, dlouhá léta učil tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze – i když pouze maturantky, žádné vyšší ročníky, a po své druhé ženitbě ze školy odešel. A nejen Viewegh, namátkou i Jaroslav Vejvoda, Alexandr Kliment, Jáchym Topol, Daniela Fischerová, Milan Uhde, Petr Šabach a další: všichni si v dostatečné míře užili i zmíněného normálního života a světa. Zdaleka také nemusíme zůstávat u naší Literární akademie: dlouhá léta na severoamerické univerzitě přednášel Arnošt Lustig. Na kanadské vysoké škole učil až do odchodu do důchodu Josef Škvorecký, oba absolventi českých univerzit – stejně jako kupříkladu Milan Kundera, nyní vyzdvižený mezi největší evropské a světové klasiky všech dob, který léta přednášel na pražské FAMU a po svém vypuzení z vlasti ještě i v bretaňské metropoli Rennes. Však tam na něho ještě dnes vzpomínají…

Stojí za zmínku, že rovněž jeden z nejpopulárnějších a nejčtenějších spisovatelů na světě – Ian McEwan – je právě absolventem škol či kursů tvůrčího psaní, s mírnou nadsázkou bychom mohli všude prohlašovat, že tento literát v normálním životě a normálním světě jako kdyby nikdy nepobýval, přečtěte si však jeho knihy – a zjistíte, že toho o tzv. normálním životě a o tzv. normálním životě ví tolik, prožíval ho a umí o tom referovat tak přesvědčivě, jako by byl nejenom spisovatelský vševěd, ale i vševěd, který o literatuře přemýšlí a který ji zkrátka a dobře umí psát. Každý literát samozřejmě má psát po svém, nemá chtít psát podobně jako McEwan ani chtít psát za každou cenu jinak než McEwan, ale umění psaní – to je vskutku něco jiného než vylíčení „normálního života“. Jan Novák promlouvá o české literatuře s určitým despektem, konstatuje, že „Američana v něm“ naše knížky moc neoslovují, a protože čeští spisovatelé prý manuálně nepracují – „taky česká literatura podle toho vypadá“. Což je docela slovo do pranice.

Pochopitelně nesmíme pominout podstatnou okolnost: Jana Nováka už striktně vzato do české literatury už dávno nepočítáme, v exilu sice debutoval česky psanými povídkami, ale od té doby píše pouze anglicky – a i ty knihy, které u nás získaly literární ocenění (Magnesii Literu za dokumentární knihu o bratřích Mašínech a jejich parťákovi Milanu Paumerovi s názvem Zatím dobrý, dále Cenu Josefa Škvoreckého za román Děda), by de facto měly být oceněny za překlad, ne za autorovo „kreativní psaní“. Ceny jsou však jen přibližné, jak řekl jeden náš současník, a pokud třeba o německy píšících Libuši Moníkové (již zesnulé) nebo o Otovi Filipovi, stejně jako o francouzsky píšícím Milanu Kunderovi pořád hovoříme jako o významném fenoménu české literární tvorby, Jan Novák si srovnatelné renomé zdaleka ještě nezískal. Ba ani ti, kdo oceňovali jeho knihu Zatím dobrý, s uznáním poté kvitovali, o kolik lepší a především „životně“ přesvědčivější je kupříkladu kniha Zdeny Masin, sestry známého bratrského páru. Nemluvě o znalcích literatury faktu, kteří doslova koprněli údivem, nakolik nedokumentární, dezorientující a spoustu reálných faktů o Mašínech zamlčující je Novákovo pouze zdánlivě věrohodné vylíčení! Sečteno a zváženo: do žádného top ten nebo top twenty ani top thirty české prózy Jan Novák nepatří.

Do této spisovatelské či tvůrčí elity naopak nikoli paradoxně náležejí mnozí ti, kteří znalost „normálního života“ umějí vtělit třeba i do různých vypravěčských strategií nebo do schopnosti kombinovaného vyprávění. Jako například pozdní debutant Tomáš Zmeškal, jako z mladších talentů kupříkladu Jana Soukupová. Novákovy beatnické sny o „normálním světě“ ve srovnání s tím vyznívají jako cvrlikání sladkých ptáků mládí. A nekriticky je oceňuje jedině nějaká televizní estráda.