literární západ

Doma není nikdo prorokem a zřejmě zvláště jím nemůže být či se jím stát slavný spisovatel, který odešel do ciziny (nebo do ní byl vypuzen, resp. polovypuzen, podle toho, jak kdo podobné záležitosti posuzuje) a v exilu si vlastním přičiněním získal slávu bez nadsázky celosvětovou. Tato nestárnoucí pravda se potvrzuje i v současné chvíli, kdy ve Francii připravují k vydání – v arcirenomované, rozuměj vůbec nejrenomovanější pařížské nakladatelské edici s názvem Pléiade – souborné dílo českého a nyní již také francouzského literárního tvůrce Milana Kundery. Nějaká přirovnávání tu nejsou  nikterak zapotřebí, nicméně díky tomuto rozhodnutí se Kunderův umělecký nimbus obrazně vyšplhal až na nadčasový literární Olymp, na němž bude náš spisovatel jako rovnocenný slovesný Olympan důstojně figurovat kupříkladu po boku Danta Alighieriho a dalších velikánů světového písemnictví všech dob. Leč zatímco světová veřejnost to kvituje a komentuje s porozuměním a s uznáním, česká veřejnost – až na těch pár výjimek, co stvrzují pravidlo – buď závistivě mlčí, anebo závistivě syčí.

Pochopitelně je na místě drobné upřesnění: jak už to tak bývá, pojem „souborné dílo“ je takovou zevšeobecňující metaforou a i z praxe minulých desetiletí ba století dobře víme, že tzv. sebrané spisy jsou sice něčím mohutnějším než vybrané spisy, málokdy však zahrnují vše, co umělec napsal nebo vydal – a že i v tomto případě vydání souborného díla sluší se chápat jako vydání toliko určitého souboru autorových děl. Pravděpodobně s jeho souhlasem a po dohodě s renomovaným nakladatelstvím.  Na veřejnost prosákly už také informace, že v edici Pléiade nebudou zastoupena Kunderova raná díla, protože si to prý spisovatel nepřeje, ovšem která raná díla? Striktně vzato k rané tvorbě Milana Kundery můžeme počítat jeho mladistvou publicistiku, poezii (z níž literární historie oceňuje z odstupu času pouze autorovu milostnou sbírku Monology, a to ještě v té nejposlednější verzi), odborný spis o Vladislavu Vančurovi a první dramatický opus Majitelé klíčů, jenž byl, ruku na srdce,  tehdejší kritikou nehorázně přeceněn.

To nepochybně ani trochu nevadí, pokud však na srdce položíme rovněž druhou ruku, přiznejme si, že světoznámý a všude ve světě překládaný a vydávaný Kundera je obecně spojován pouze s jeho pozdější esejistikou a především prozaickou tvorbou. Neboli že Milan Kundera začíná být uznáván až díky Žertu a Směšným láskám, od nichž v exilu dokročí k Nesnesitelné lehkosti bytí a k Nesmrtelnosti. Což znamená, že na opomenutí svých prvních literárních prací má Kundera svatosvaté právo – stejně jako každý jiný tvůrce srovnatelného renomé a srovnatelného uměleckého osudu. Jestliže si ale někdo spisovatele pořád spojuje pouze s fučíkovským Posledním májem, měl by být soudnější a připustit, že tvůrci se hodnotí podle svých knih vrcholných, nikoli podle mírně řečeno nevrcholných, vzniklých pod vnějším i vnitřním tlakem, v podmínkách cenzury i autocenzury. Nemluvě o tom, že jakékoli zaslepenost v mladším věku je daleko pochopitelnější kauzou než všeobecně nesnášenlivá a neomluvitelná krátkozrakost mluvčích pokolení zdánlivě moudrého a zdánlivě i historicky zkušeného.

Vskutku je to krátkozrakost neomluvitelná, ale pro český literární kontext nadmíru, až chorobně typická. Dramatik a publicista Karel Steigerwald plným právem konstatuje, že úžasné ocenění Kunderova díla je v českých médiích kdesi na okraji zájmu, že fakt, proč dílo českého spisovatele došlo světové proslulosti a uznání, se našemu prostředí jeví jako zpráva nezajímavá, dokonce až mdlá. A navíc i důvod k špatně skrývané závisti, načpak byl takto oceněn dlouholetý exulant a k tomu literát, který už dlouho nepíše ve své, tj. i v naší mateřštině. Načež Steigerwald ve své glose psané pro Reflex (č. 12) vysvětluje, z jaké příčiny se nás Kunderův triumf (podotkněme, že jde o triumf dvaaosmdesátiletého spisovatele) jako by ani netýkal: český veřejný prostot je podle něho spjat především s potměšilostí, zahořklou kritikou a všudypřítomným moralizujícím kádrováním. To vědí nejenom umělci a spisovatelé, leč i v cizině působící fotbalisté, že v Čechách se úspěch neodpouští. A zaživa už teprve skoro nikomu nikoli.

Nepochybně zároveň platí, že knihy Milana Kundery nemusí každý milovník literatury nekriticky zbožňovat, pro mnohé prozaikova tvorba není takříkajíc jejich šálek kávy, početní čtenáři mohou patřit i k jeho zatvrzelým odpůrcům – a samozřejmě každý má či může mít své gusto. Nicméně je vydání autorova díla v prestižní edici Pléiade jakýmsi kulturně úředním potvrzením, že spisovatel docílil něčeho, co nesvedl ani Karel Čapek, ani Vladislav Vančura, ani Bohumil Hrabal, ani nedávno zesnulý Arnošt Lustig – a z živých klasiků jen stěží může na podobnou benefici pomýšlet namátkou Josef Škvorecký nebo Václav Havel. Odvoláme-li se ještě jednou na Steigerwalda, opravdu nikdo jiný než Milan Kundera neuměl z tragédie českých zemí v druhé půli minulého století vytvořit světové literární téma a nikdo další nedokázal svým prozaickým a esejistickým uměním povýšit malé české osudy na příběhy velké až velkolepé. Ať se jeho knihy někomu líbí nebo ne až tak moc.

Když v předloňském roce vyšel u nás u příležitosti osmdesátých Kunderových narozenin nevelký, ale úctyhodný sborník pojednání o autorově díle, nedočkal se doposud jedné jediné recenze, ačkoli o kdejakém knižním bulváru či na obě nohy kulhající prvotině se mohou recenzenti upsat. Teď si Kundera pomyslně podává ruku se zmiňovaným Dantem Alighierim – a v Čechách o něm během dvaceti polistopadových let nevznikla jediná monografie. Zato o braku ano, a prý i vědecká. Inu, nimrat se v exkrementech svede každý polomudrlant, ale umět aspoň vidět literární hvězdy ve výši…