literární západ

Náhle zemřel Zdeněk Šmíd, spisovatel, který se sice už před desítkou let usadil v Praze, přesto si bez jeho osoby a především bez jeho tvorby veškerý literární Západ čili literaturu západočeského regionu skoro nedovedeme představit. Zahynul při potápění se na Seychelách, do Plzně tato truchlivá zpráva dorazila možná pozdě, možná ale i poměrně brzy – a prozaička a publicistka Markéta Čekanová se chopila iniciativy a začala připravovat vzpomínkový večer. Proběhne již toto úterý 19. dubna od šesté hodiny odpolední nebo podvečerní v Galerii „13“ v plzeňské Pražské ulici – a v tomto smyslu se sluší konstatovat, že právě to, co Čekanová organizuje, činí z Plzně kulturní město. Být to na magistrátních úřednících, určitě by si našli kdejakou záminku, aby se nemuselo vůbec nic konat a vůbec nic odehrát – jen aby v této souvislosti nemuseli, všemocný a všehoschopný poplužní dvůr na čelíčku, přiznat či připustit, že možná zhola nic z toho, co vzešlo ze Šmídova pera, doposud nečetli. Ach ano, řekni mi, co všechno nečteš, a podupávej si bohorovně v porculánku kulturního dění dál…

Kdo se však minul nebo míjel s těmito neveselými informacemi, měl by vědět, že Zdeněk Šmíd se svého úmrtí dočkal v sobotu 9. dubna, čili v necelých čtyřiasedmdesáti letech. Kdyby k němu byl osud milostivější, příští rok by se 17. května dožil pětasedmdesáti let a přátel by mu určitě přišlo pogratulovat požehnaně. Plzeňský vzpomínkový večer proběhne v úterý – a den předtím, v pondělí 18. dubna dojde v Praze na poslední rozloučení se zesnulým: stane se tak v kostele sv. Václava v pražské čtvrti Prosek (U proseckého kostela 5/3) od 13. hodiny dále. Tolik praví smuteční oznámení – a potom by už měl nastat nebo už v těchto dnech mohl nastat čas nekrologů. Takových, které by citlivě a zasvěceně zhodnotily autorův literární odkaz, jeho spisovatelskou všestrannost – a zvláště v Plzni by mělo být řečeno, jak významnou plzeňskou osobností se Zdeněk Šmíd stal na rozhraní osmdesátých a devadesátých let minulého věku, kdy v západočeské metropoli deset roků působil nejprve jako redaktor Západočeského nakladatelství a posléze jako redaktor deníku Naše pravda, pozdějšího Plzeňského deníku.

Není pochopitelně ve venkovských možnostech pečlivě přelouskávat všechny přední deníky, obecně vzato však platí, že o Šmídově skonu víc pomlčely než nepomlčely. Pozastavme se tudíž pouze u Lidových novin jako u periodika, jehož kulturní redakce je skálopevně přesvědčena, že nebohá veřejnost musí povinně číst i kdejaké rozbředlé hlouposti, které v těchto novinách na kulturní stránce vycházejí, a k tomu ještě jejich pisatele bezbřeze obdivovat. Což se týká i prefabrikovaných nekrologů, přebíraných z rozmanitých agentur. Tak například v minulém týdnu uveřejnily „Lidovky“ mj. nekrolog mexického libretisty, slovenského hlasového pedagoga a též francouzského fotbalového internacionála, který vynikl v časech vichystického režimu.  Nad všemi uronily krokodýlí slzu, neboť si asi zaslouží tuto úctu, ovšem o Šmídovi v podstatě přetiskly zprávu ČTK. Ta jistěže nemohla být nikterak obšírná, co se však čtenáři z ní dozvěděli? Že Šmíd napsal mimo jiné „kultovní vodáckou trilogii“, že „jeho záliba v cestování a potápění se mu stala osudnou“ a věnoval se „také české mytologii a dějinám“. Pak následuje strohá a stručná věta: „O sudetoněmecké otázce psal v románu Cejch.“ A víc nic. Autorovo „vážné“ beletristické dílo – včetně humoristických příběhů – bylo víceméně agenturou (zde nikoli ABL!) smeteno ze stolu. A Lidové noviny k tomu nepřidaly ani slůvko.

Což je škoda přeškoda! Zdeněk Šmíd totiž zdaleka nepsal pouze vodácké cestopisy a vyprávění tohoto typu, i když ty jsou v jeho tvorbě čtenářsky pravděpodobně nejúspěšnější. Všechna jeho díla nemáme v úmyslu vypočítávat, přece jenom však… Už autorův prozaický debut Sbohem, Dicku! patřil k tomu nejlepšímu, co v podmínkách starého režimu u nás mohlo vyjít – a pak si spisovatel získal velké renomé jako tvůrce pozoruhodných moderních pověstí, které mnohdy představovaly satirickou a sarkastickou paralelu k současnosti, přičemž například v knize Útok na Vyvolenou takovou společenskou satiru dováděly k aktuální účinnosti. V Plzni psalo a publikovalo vícero spisovatelů, pouze Zdeněk Šmíd však knižně zachytil velký fenomén plzeňské umělecké kultury předlistopadových let v dokumentární reportáži Miss Porta. V té době mu celorepublikovou proslulost získal společensko-humoristický román Babinec, vyprávění o učitelích a především o učitelkách, knížka, která je nejméně tisíckrát pronikavější i úsměvnější než plytká veselohra Marečku, podejte mi pero. A zasloužila by si i vnímavé režijní filmové ztvárnění… V „úmrtní zprávě“ ČTK však není Babinec vůbec zmíněn. Koneckonců se tu i mylně tvrdí, že Šmíd vystudoval v Plzni na „Peďáku“ ruštinu – to sice ano, ale spolu s češtinou. A čtrnáct let učil v Karlových Varech.

A co Cejch, jeden z našich nejvýznamnějších románů z období po roce 1989? To přece není pouze „něco“ o sudetoněmecké otázce. Něco, co zavání módní tematikou a ještě módnější publicistickým zjednodušováním. Kritik Jan Lukeš sice kdysi zvesela napsal, že si tohoto románu nikdo nevšiml, ale nevšiml si ho pouze on, nikoli pisatelé dlouhé řady obdivných a uznalých recenzí. Víc než o román tady kráčí o rodovou ságu, resp. o kronikářské vyprávění o soužití Čechů s Němci v západočeském pohraničí od 18. století, dovedeno až k poválečné agónii –  o knihu, v níž spisovatel mistrovsky demonstroval své umění evokovat mytickou atmosféru i přesvědčivého modelování psychologického portrétu. Cejch vyšel poprvé už v roce 1992 – a od té doby Šmíd vydal řadu dalších umělecky hodnotných knížek. Za všechny připomeňme alespoň povídkový soubor Lesk a bída Čekání  – zrovna ten měl jednoznačně získat třeba Literu za prózu!

Nevím, kde bude Zdeněk Šmíd pohřben, zda jeho ostatky neskončí na louce rozptylu. Ale zasloužil by si setrvat ve světě, který mu byl tak blízký – v Krušnohoří, u rodné Kdyně, někde při březích Otavy. Někde tam, kde by k němu nedoléhala indolence a ignorace Lidových a jiných novin a děravá paměť státních agentur. A to je něco, co bychom si, řečeno šmídovsky, proč měli nechat líbit?