literární západ

To je docela báječné překvapení, že se piráti (nebo Piráti?) zmocnili Literárního Západu: ten se zdá být po pirátském převratu nebo po pirátském puči – alespoň na první pohled – opravdu a hned nějaký ohnivější a bouřlivější. Ale co na druhý pohled? Co když zdání klame? (No fuj! pozn. red.) Jaké vůbec máme zkušenosti s piráty v české literatuře a v české literární kultuře? Poměrně pramalou, vždyť říční a poříční piráti toho v našich dějinách mnoho nevyvedli, není nám toho povědomo, a na naše krajany sice narazíme všude, ale úplně všude, přece jenom ale v literárním světě tuzemském i cizozemském bude asi českého pirátství poskrovnu. Jmenuje se ale v takovém pirátském duchu nějaká knížka? Namátkou nahlédněmež do Dějin české literatury, sv. 4, období 1969-1989, a shledáme, že v tomto dvacetiletí vyšly knihy kupříkladu s názvy jako Pidluke padluke nebo Pimpilim pampam, ale nějací Piráti zhola žádní. Ba ani korzáři, ani bukanýři… Ale začít se někdy a někde musí, takže piráti na českém Parnasu si začali na Literárním Západu. Proč ne. Koneckonců je to prima nápad – a po osudu obětí se distinguovaně neptejme.

Zato jinde a jinde se setkáváme s nápady, s nimiž by bylo záhodno se nesetkat vůbec. Kdo by v Plzni a v západních Čechách aspoň v duchu nechvátal s gratulací Josefu Hrubému, jenž získal Literu za poezii, tudíž jeho poezie byla přinejmenším do určité míry náležitě oceněna, ačkoli se okamžitě ozvaly hlasy z Prahy a Brna, proč Literu nezískal někdo mladší – a proč by měl?  Ale o to nejde, jde o to, v čem je Hrubý absolutně nevinně a co mu jako skutečnému tvůrci nemusí nikterak zkalit radost z uznání jeho díla – totiž o tu televizní estrádu, která se zove Magnesia Litera.  Přeskočme mnoho vulgárních neliterárních slov a konstatujme s určitou objektivitou, že naše Magnesia představuje určitou jistotu – totiž jistotu, že její televizní estrádní aranžmá bude za rok horší a pak ještě horší. Každým rokem totiž zaznívají v kulturních kruzích navlas stejné hlasy, pravící, že horší už to být nemůže a že něco tak strašného ještě duchovní člověk v televizi neviděl – a pak se rok sejde s rokem a našinec se šokován ujistí, že to vskutku může být ještě horší a že to ještě horší opravdu je.  Záměrně jsme se nepídili po autorství tohoto estrádního scenária, poněvadž za rok to bude horší a za dva roky bude ještě hůř, proč tedy nyní hledat jméno konkrétního neumětela? Koneckonců je to pouze naše chyba, že této estrádě věnujeme pozornost. Hle, jak frapantní příklad diváckého masochismu par excellence!

Když však sledujeme na obrazovce na vlastní oči ty estrádní nekňuboviny, všechny rádobyvtipné a rádobyzávažné hlouposti, nejsme s to ani naříkat, ani se veselit. To před pár lety se duchaplný moderátor vykasal s nesmírně legrační pravdou či prostopravdou: pochlubil se obecenstvu i z řad přátel krásné knihy, že za celý rok nepřečetl jedinou knihu!  Však to také na jeho chování bylo zatroleně vidět a je znát, že ani jedna jediná kniha by už nic nezachránila. Jaké slovní a scenáristické skopičinky naservírovala televizní estráda před pár týdny, o tom raději pomlčme. Opět musel vstát z mrtvých vousatý vtip, že pesimista říká, že horší už to být nemůže, kdežto optimista nadějeplně oponuje, ale že může. Takto esteticky nadobro zašlápnuti ztrácíme chuť meditovat nad tím, zda někdo nějakou Literu získal právem nebo neprávem, zda mají poroty aspoň trochu jasno, co se po nich chce – a odvracíme zraky od pódia a díváme se raději do publika, zda tam neposedávají někteří naši známí. Tak pár se jich tam pokaždé najde – ale drtivá většina literárních kumštýřů se tohoto pořadu vystříhá jako čert kříže. Tedy spíše obráceně: jako umělci tvořící i ve znamení kříže nechť se ochraňují před pokušeními televizního čertiska.

Ale proč o tom vlastně píšeme? Poněvadž někteří naši mírně řečeno nerozumní a do svého mluvení a psaní sebezahledění a dosebezaposlouchaní publicisté celou tuto podivnou televizní fidlovačku berou vážně nebo se ji snaží pár dní v roce jako by brát vážně. Například takového Jiřího Peňáse z Lidových novin věru nemusíme brát příliš vážně, nyní ovšem nasadil svým deníkovým dumkám mediální korunu, když hlasem velikým v novinách zahřímal, že věřte nevěřte, Magnesia Litera je naše nejvýznamnější literární cena! To je tak haluzovité tvrzení, až se ho Peňás asi sám podvědomě zalekl a potřeboval honem vyrukovat s nějakými argumenty. Moc jich z rukávu nevytřepal, vlastně skoro žádný, a tak se spokojil s bavičským prohlášením, že ve srovnání s Magnesií je prý Státní cena za literaturu určena pouze věhlasným klasikům českého písemnictví a že proto představuje toliko a všehovšudy jakési přilepšení k důchodu. Nic víc.  Tumáš čerte kropáč!  Peňáse holt trápí peníze… Nějaké umělecké důvody, přínos pro českou literaturu, věhlas našeho písemnictví ve světě atd., to vše mu nic je a ničím není, Magnesia Litera je zkrátka a dobře nejlepší a šmytec.

Papír unese všechno, jak známo, tak proč bychom se z toho všeho netěšili.  Škoda, že žurnalista spatřuje vůkol sebe samé starce nad hrobem a zhola netuší, že Státní cenu za literaturu obdržel už i autor mladší než on, náš bezvousý publicista Peňás. A když to vezmeme doslova, nutno obdivovat novinářovu bezmeznou představivost, podle níž dejme tomu takový Milan Kundera zřejmě měl z dekorování naší Státní cenou upřímnou radost pouze z té příčiny, že se v Paříži dočkal jakéhosi přilepšení.  Léta tam žil a strádal, nikdo ho neznal, nikdo ho nevydával ani nepřekládal, franků neměl nazbyt, eur ještě méně – a teď konečně přišlo zanedbatelné zmíněné přilepšení k důchodu v českých korunkách. Kundera se tím pádem stal jakousi směšnohrdinskou postavou české i francouzské literatury – zato kdyby vyběhl z bytu a jal se všude na bulváru Raspail vykřikovat, že mu přiřkli  prý nejvýznamnější českou cenu Magnesii Literu, to by byl jinačí sukces! To by ho vzápětí nepochybně neminula ani nějaká ta Nobelovka, pravda, taková pomíjivá hloupůstka, kvůli níž se ani přitroublé televizní estrády neprovozují!

O Josefu Hrubém se většina deníkových žurnalistů moc nerozepisovala, asi básníka kloudně neznala a vyznamenanou sbírku nečetla. Kdyby byli více vědoucí, shledali by, že Hrubý už napsal i mnohem kvalitnější knížky poezie než Otylé ach! A dozajista ještě napíše!  A to je důležité, nikoli estrádní cizopasení na české knize. Ostatně: na Slovensku už prožluklé DPH zvýšili – a co stalo? Nekomerční slovenské knihy mizejí ze světa, prodávají se tam ale o to víc nekomerční knihy české. Ach, o tomto světě povězme své –  otylé ach.