literární západ

V srpnové žízniUž je máj, sice máj značně studený, přesto máj, slušelo by se tudíž po biblicku zaveršovati radostně: A aj! Co se však v měsíci květnu v Plzni odehrává natolik závažného, abychom o tom pojednali v Literárním Západu? Každému podle libosti, každému podle gusta, snad je však možno zdůraznit, že plzeňský básník, prozaik a antidivadelník Jan Sojka (v září mu bude už osmatřicet nebo teprve osmatřicet) nyní vydal třetí část své volné trilogie ze světa autorových generačních vrstevníků – a zvolil pro ni název V srpnové žízni. Kniha navazuje na dřívější dva svazky Podzimní lidé a Rok bez února, je podstatně méně rozsáhlá, spíše bychom mohli mluvit o novele nebo o minirománu – a k Sojkově próze se s největší pravděpodobností v Zápisníku ještě vrátíme. Zároveň však již nyní můžeme konstatovat, že tímto titulem se cyklus uzavírá, tj. trilogie se nerozšíří na tetralogii – a že se tudíž spisovatelův prozaický cyklus po knihách věnovaných podzimu, zimě a létě již nerozroste o nějaké podobně generačně laděné vyprávění jarní, třebaže by už možná zřetelně nereflektovalo nějaké jaro života. Leč kdo ví! Co když se k jarním vodám našich osudů autor vrátí někdy po čtyřicítce? Za připomenutí však asi stojí, že všechny části Sojkova prozaického triptychu kupodivu vyšly v různých nakladatelstvích – nejprve v olomoucké Votobii (pisatel těchto řádek rád vtipkuje, že šlo o osudový hřebík do rakve nakladatelství, to je však toliko černý humor, byť po Votobii je skutečně veta), poté v pražské Pasece a nyní opět v Praze, v čiperném a nápaditém nakladatelství Artes Liberales. Jinými slovy řečeno – ani jedna ze Sojkových próz (ani knih veršů) pohříchu nevyšla v Plzni, ačkoli autor je Plzeňan tělem i duší a určitě by plzeňské vydání své publikace uvítal.  Z jiného hlediska ovšem platí, že vskutku málokterý plzeňský autor se může pochlubit tím, že uveřejnil de facto všechny své samostatné knižní práce (včetně básnických sbírek) mimo Plzeň, konkrétně v Praze, Brně a Olomouci. A z toho vyplývá, že by Středisko západočeských spisovatelů a nejlépe sám plzeňský primátor měli Jana Sojku dlouze, usilovně a trpělivě přemlouvat, aby už konečně vydal některý svůj nový knižní titul v rodném městě. No, aspoň že je Sojka důstojným laureátem Ceny Bohumila Polana!

Kniha V srpnové žízni se už dočkala jedné slavnostní prezentace v Polanově síni Knihovny města Plzně, ta druhá proběhne v pátek 13. května v divadélku Jonáš v prostorách Měšťanské besedy.  Na první prezentaci autor exceloval i jako znalec fotbalu na slovo vzatý, možná by ho však zaskočila otázka, s jakým skórem dopadla ligová klání mezi Viktorií Plzeň a Baníkem Ostrava. Anebo nezaskočilo ani v nejmenším, v Ostravě by však odpověď byla naprosto jednoznačná: fotbal nefotbal, liga neliga, Ostrava prohrála 5:6. Tato odpověď se pochopitelně nevztahuje k fotbalovému dění, nýbrž k loňské dramatické soutěži o titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015. O celé této záležitosti jsme již psali vícekrát, dozajista i v západněliterárním Zápisníku, povězme si však, co se o tom píše v Ostravě, přesněji řečeno na stránkách ostravského umělecko-literárního kvartálníku Protimluv (č. 3-4/2010). Lid ostravský kulturní nepochybně celou záležitost nahlíží poněkud jinýma očima – a přirovnává se nejtěsnější výsledek hlasování 5:6 pro Plzeň ke hře náhody, k jakémusi druhu „slepého“ losování. Ostravský filosof Vladimír Šiler v tomto duchu v časopise tvrdí, že se naprosto neprokázalo, že by Ostrava prohrála, neboť je „horší“ – ale že se smíšená mezinárodní komise neuměla rozhodnout, co je opravdu kvalitnější. Má za to, že tzv. spontánní subjektivní moudrost členů komise nápadně často v novějších časech vede do slepé uličky a že princip demokracie se někdy tragicky střetává s principem racionality. A proto prý Plzeň vyhrála, Ostrava nikoli.

Truchlivější je však zjištění obecnějšího rázu, k němuž ostravský myslitel dospívá: že profesionální týmy projektových manažerů se podle jeho názoru do té míry snažily vyhovět rozmanitým libůstkám členů komise (Šiler jízlivě píše o „komisařích“), o nichž jejich agenti  – jak vidno – vskutku ledacos vyzvěděli, až se ukázalo, že v soutěži se prosadily a uspěly v prvé řadě kvalitnější projevy byrokracie – a že v poli totálně poražených se octla sama kultura. Rozuměj v městě vítězném stejně jako v městě poraženém. Že se vůbec nehledělo na příklady evidentní racionální argumentace.  Že obě strany – které si podle Šilera prý žárlivě vzájemně nakukovaly do karet a především od sebe navzájem opisovaly – se snažily unifikovat se do standardních škatulek projektových dotazníků a formulářů. Že se zvláště kvůli tomu nepodařilo komisi přesvědčit, že Ostrava má oproti Plzni vyšší kulturní potenciál, že kulturní scéna v Ostravě není jednoduše evropsky standardní, nýbrž mnohem pozoruhodnější.  A že především z tohoto důvodu nedošlo k přesvědčivému vítězství Ostravy nad Plzní. To znamená nikoli třeba 6:5 pro Ostravu, ale třeba 9:2 nebo 10:1.

Nicméně výsledek platí a Plzni zmíněné nejtěsnější vítězství už nikdo nevezme. Co kdyby však opravdu podlehla v poměru 1:10? Šlo by o jeden jediný hlas z komise, obrazně řečeno si však můžeme představovat, že ten jediný čestný bod by si Plzeň zasloužila rovněž kvůli tomu, že sice v ní nevychází žádný Protimluv, ale už desátým rokem náš jediný regionální literární měsíčník Plž. V Ostravě přece nic takového nemají a v dohledné době ani mít nebudou! Jenže nikdo není doma prorokem a rčení – Nekamenujte proroky! – se dodržuje opravdu jenom občas. Zkuste uhodnout, jakoupak asi částkou podpořila kultůůůůůůůůrrrní komise Města Plzně vydávání Plže v letošním roce?? Ano, je to otázka jak pro první třídu a odpověď je nabíledni – ani korunou. Ani korunkou. Ba ani zrušeným padesátníkem. Plž je totiž něco, co se tak úplně nevejde do zmíněných standardních škatulek – a logika magistrátních radních všeznalců je až překvapivě jasnoduchá! Naco Plž? Vždyť beztak budeme a myslíme si, že už dokonce jsme Evropské hlavní město kultury. Spějme tudíž k bizarnímu a fantasknímu závěru: nebude divu, když živé a sympatické knihy Jana Sojky nakonec dost možná začnou vycházet – v Ostravě. V manažerské metropoli evropské kultury o knihy nějakých plzeňských autorů přece zájem být ani nemůže.