opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-1
hodiny
0
-3
minuty
0
-5
sekundy
-2
-8

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Kdysi míval pojem „žlutá knížka“ zcela jiný, přičemž dosti hanlivý význam, řekne-li se však „žlutá knížka“ dnes v Plzni, nemůže jít o nic jiného než o třetí prozaickou publikaci plzeňského básníka a divadelníka (hned poprávu lze namítnout, že Antidivadelníka) Jana Sojky s poměrně výmluvným, nepříliš však překvapivým názvem V srpnové žízni – čili o knihu s výrazně žlutou obálkou.  Proč nepříliš překvapivým? Poněvadž Sojka už vydal prózu Podzimní lidé a potom „zimní“ příběh Rok bez února, takže zvolený titul jeho „letní“ knihy pouze potvrdil tušení bytující v kruhu jeho přátel., že dojde na další roční období. Nicméně prý žádné „jarní“ vyprávění či líčení nemá prozaik podle vlastního tvrzení už v úmyslu napsat, ačkoli připustil, že možná i ano, ale tak za deset let, stěží dříve – to asi aby nikdy neříkal nikdy. Riskuje tím ovšem, že některý talentovaný literát rozšíří tuto volnou trilogii na tetralogii místo něho a dokončí ji samovolně jako by v Sojkově zastoupení! Proč ale pak nesepsat o nekonečném generačním příběhu autorových vrstevníků i svazek pátý, šestý, sedmý?

Na Literárním Západu jsme se mohli před několika dny dočíst, že pro společenství plzeňského Antidivadla, tohoto „prazvláštního ansámblu“, jak jsou páni antidivadelníci v anonci pojmenováni, je více než charakteristické, když vydání knížky V srpnové žízni oslavují v květnu – tehdy se totiž konala tzv. prezentace prózy v Divadélku Jonáš v Měšťanské besedě. Je to pravda pravdoucí, nedosti však na tom, poněvadž jiná prezentace téhož titulu se konala přibližně už před měsícem, tj. v dubnu, a to v Polanově síni Knihovny města Plzně. V dubnu stejně jako v květnu se vše odehrálo pod taktovkou Antidivadla a s přispěním jeho hostů, jenže žádné červnové nebo dokonce srpnové či zářijové další radovánky nad Sojkovou knihou prozatím nejsou ohlášeny. Překvapení dozajista nejsou vyloučena, zrovna v červnu by mělo totiž dojít na slavnostní předání jednoho z posledních výtisků s autorovým vlastnoručním věnováním, přičemž v místech nedaleko od hrobu Václava Hraběte, doufejme ale, že opravdu půjde o poslední výtisky. Sojkova knížka se dobře čte, leč měla by se i dobře prodávat.

sojka_krest

Foto: Marek Velebný

Zpět však ke květnovému dění v Divadélku Jonáš, kteréžto se onoho třináctého máje zaplnilo v natolik nadpožehnaném počtu, až se antidivadelníkům zraky z důlků kroutily. Našli se i tací, kteří byli i v Polanově síni, i v Měšťanské besedě, proč však porovnávat? Nikdy přece nevkročíme do stejné řeky, natož s Antidivadlem. Sotva se totiž Sojka objevil na jonášovském jevišti, dostalo se mu natolik bezprostředních ovací, že všechno ostatní už víceméně vyznívalo jako přátelský a příjemný dovětek k těmto ovacím, i když program byl venkoncem řádně dodržen. Četly se ukázky ze „Žízně“, které ale směřovaly spíše k zahloubání než k uvolnění, zpívalo se s kytarou a strnulé ticho zavládlo v sále snad jen v okamžiku, kdy Sojka poděkoval sponzorům své knížky, nepředstavil je však. A tak to má být, umění se má podporovat bez nějakých cirkusáckých reklamních kejklů! Však těch klasických babiček, co kdysi zaslali těžce ušetřený troník na stavbu Zlaté kapličky, jest si nám věru víc vážiti než těch, kdo třeba teď prolhaně a proradně vytrubují, že by mohli věci kumštu a literatury zvlášť kdykoli pomoci a že podle potřeby určitě pomohou, nepomohou však nikdy. Ješitnost jim nedovolí: co kdyby byli málo pochváleni, co kdyby jménem nebyli patřičně vyvoláni, co kdyby… A chovají se jako ti nejprožluklejší z blanických rytířů: když je zle, dělají, že o ničem neví – a poté naznačují: prý ještě není nejhůř, prý obětavě pomohou, až bude nejhůř. Asi tehdy, až bude dokonáno. Sojkův příběh to naštěstí není.

A co se neseběhlo v tzv. Polance, seběhlo se v Jonášovi: Jan Sojka důkladně a dopodrobna publiku objasňoval situace a zvláště pohnutou atmosféru, za níž se při letních přátelských setkání do putovního zápisníku Antidivadla (nikoli Zápisníku dr. No!) spontánně sepisují jakési bizarní i brizantní polodivadelní skeče, jejichž evidentní vlastností jest to, že jsou takříkajíc naprosto „nehratelné“ neboli že hrát se nedají věru za žádných okolností. Právě proto se Antidivadelníci rozhodli, že tyto skeče nebo scénky či též ryzí dramatické nonsensy na večeru uspořádanému u příležitosti vydání Sojkovy knihy nejenže zkusí zahrát, ale vskutku i zahrají. Dokonce k tomuto účelu promptně angažovali postavy, které v těchto skečích či nonsensech ze zápisníku ničeho netušíce vystupují. A tak nastalo, co mělo nastat. Někdejší mluvčí Střediska západočeských spisovatelů, pilný fotograf Marek Velebný, v jedné ze scének přímo exceloval v roličce poúnorového bachaře, jako by se pro toto povolání – jež má tak blízko lidu – ex post narodil; nepotřeboval k němu ani fotoaparát. Ve skeči nebo nonsensu nazvaném Výletníci zase docházelo k hojnému svrhávání jednotlivých aktérů z pódia přímo do Macochy, což se přihodilo i obtloustlému redaktoru Bavlnovi – odpovídalo to však logice věci. Jak jinak má totiž soudný kulturtrégr reagovat na podbízivé lkaní nejmenovaného literáta, který navzdory všem právě dokončil knihu pro mladší mládež s názvem Pradědečkárna? Vari od něj, vari, medle pryč, nejlépe rovnou do Macochy a ještě lépe se srpnovou žízní k tomu, třebas i v měsíci máji. Polodobrovolné vržení se do Macochy původně čekalo i literárního kritika a prozaika slynoucího v textu scénky Germán, ten se však duchapřítomně nedostavil a v kulisách propasti po boku nebohého Bavlny místo něho skončil v transu alternující herec. Nevadí, na přeživšího Germána čili Vojtu Němce nepochybně dojde při příští prezentaci „Žízně“! Ba, jinak to být nemůže, vždyť v Antidivadle ani s přecitlivělým redaktůrkem Bavlnou nejednají jako v bavlnce!

Všude se ale najde nějaká kaňka, tudíž sem s ní.  Večer to byl náramný a určitě nikdo nelitoval, že byl při tom. Při tom však nebyli plzeňští literáti starší Kristových let – s výjimkou  osob účinkujících ve zmíněných nehratelných hrátkách antidivadelních. A čest Západočeské univerzity, kterou Sojka vystudoval, zachraňovali v hledišti snad pouze jazykozpytka Jana Vejvodová a  bohemistogermanista (též kritik!) Martin Šíp.  Asi to bude tím, že ti i ti ostatní houby vědí o srpnové žízni.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody