literární západ

Měl jsem to štěstí věnovat se v Plzni výuce krásné literatury české v letech, kdy tam působil prof. Aleš Haman – to byla hvězdná doba plzeňské literární bohemistiky! Nic na tom pochopitelně nemění ani skutečnost, že Haman dojížděl z Prahy a vlastní literární život v západočeské metropoli sledoval jen z povzdálí. Však to byl a je špičkový literární vědec, potýkání se spisovatelskými aktivitami velkoryse přenechával jiným. O jedné tamější kuriozitě jsem mu však zvesela vyprávěl: že se totiž v plzeňských kulturních kruzích pohybuje člověk, který za největšího současného českého spisovatele nepokládá třeba Milana Kunderu nebo Miloše Urbana, toť lhostejno, nýbrž – Mariana Pallu. Tak jistě, v té době Palla sbíral krůpěje slávy zvláště na rodících se festivalech slam poetry, jeho knihy tenkrát mohly část veřejnosti příznivě oslovit, leč jinou část rozhodně nikoli, možná zejména „tlustým ženám“ imponovala jeho humoristická knížka Jak zalichotit tlusté ženě – nicméně šlo o typický příklad autora pohybujícího se na rozhraní krásné literatury a krásné neliteratury. A kdo spisovatele přesto pokládal za literární veličinu, de facto se holedbal tím, nakolik literatuře nerozumí. Ba ani Pallovi nikoli.

Jenže čas oponou trhnul a všechno je jinak. Mnozí spisovatelé si kladou otázku, která nová česká próza je tou nejskutečnější knihou roku, čili ne tou vzešlou z nahodilého vzorku účastníků novinářské, resp. jiné ankety – a třeba Michal Viewegh má jasno nad jasno, že vždy je ze všech nejlepčejší ta jeho, ať ji teprve píše nebo ji právě vydává. Nyní však není o čem diskutovat, není nad čím pochybovat, poněvadž pouze jedna jediná kniha má nárok na to stát se Knihou roku, přímo Knihou knih tohoto roku – a je to právě nová kniha Mariana Pally. Horší-li se ješitný Viewegh na literární kritiky, že ho málo vychvalují, v Pallově případě nic takového nehrozí. Honosí-li se Viewegh prodejností své produkce, Pallovu knihu si s největší pravděpodobností nezakoupí vůbec nikdo a možná ani autorovi nejdůvěrnější přátelé nebudou mít o jeho nejnovější dílko sebemenší zájem, nebudou ho určitě chtít ani číst – stejně jako literární kritici (Viewegh si plačtivě plete literární kritiky s deníkovými recenzenty, ale to je takříkajíc jeho problém). Pallova kniha se totiž nedá číst v žádném případě, možná hláskovat nebo slabikovat – natolik je svým způsobem obdivuhodná a podivuhodná. Naznačme však konečně, o co jde: inu o prózu, kterou ve „svém“ brněnském nakladatelství Druhé město vydal básník a prozaik Martin Reiner (též odpovědný redaktor publikace – doufejme, že nadmíru pečlivý!) – a která se jmenuje Njkpůúp kkléédc. Jak také jinak.

Takzvaný obyčejný čtenář se bude muset záhy spokojit či vyrovnat s tím, že jediná slova v této Knize knih, která jsou beletristicky relativně přístupná, jsou mj. právě již ta uvedená: Marian Palla, Martin Reiner a Druhé město. Pozor, málem nám ušel text na záložce, který sepsal známý básník a kurátor Jiří Valoch, potkali jsme se tudíž s dalším jménem konvenčně znějícím, neboli s hodnotitelem, který v souvislosti s vydáním Pallovy prózy „Njkpůúp dosti kategoricky konstatuje, že „Oohiljem dressěvnm, trdlynmvbnžýýýýý?“ Posléze svou úvahu o autorovi výtvarný kritik uzavírá tvrzením, podle něhož „Xxx. Akiáíkl seč řeřmnok eraserztnboéá!“ Přičemž má svatosvatou pravdu. Vždyť stačí si přečíst první slova prozaikovy knížky („Kdabugiw fdugdk dakd hjfkfif fdrd ddafa ůoyky k hkhá áhá gsad wdc xf…“) a porovnat je se závěrečnými  – v tomto případě si troufneme je zvědavým i zvídavým čtenářům bezostyšně prozradit! – replikami („…Mk anaj avbvzvvd dmnalk epeoeů klf fůjúj lkjiob“), abychom ocenili, nakolik je tady Valoch v hodnocení Pally překvapivě stylově přístupný, což jindy věru nebývá, obzvláště pokud píše dosti troufale o literatuře. Hle, šťastná výjimka! Palla by možná i na to zareagoval přesně tak, jak rovněž on v textu podotýká: „F kddl ksjs.“ A svou výstižnou myšlenku by pro větší pochopení ještě vstřícně rozvinul: „Aalkddjf fkdl adafr erete že ldld.“

Každý, kdo láskyplně uchopí do dlaní a jme se zraky stránku za stránkou dychtivě laskat Pallovu prozaickou publikaci Njkpůúp kkléedc, musí mít pocit něčeho unikátního. To není ptydepe, to není esperanto, to není pokleslá čeština novinářů a politiků, to je čiročirý zaumný jazyk, s nímž doposud nikdo v českém písemnictví nevyrukoval a nikdo ještě podobnou prózu nevydal ni nenapsal. Navíc je to originál a zároveň už i překlad! Pohříchu prakticistně a technicistně založení lidé (kteří vůbec nečtou, aspoň beletrii nikdy) sice mohou tvrdit, že jde všehovšudy o nějaký počítačový nebo klávesnicový trik, ani jim se však nepodaří zbavit  pallovský artefakt jeho kouzelného pozlátka. Toto je kniha, toto je četba! Pokud již připomenutý Viewegh fňukavě ve svém opulentním knižním deníčku slzí nad nezvratnou skutečností, že neumní kritici v jeho knize neocenili „propracovaný kompoziční plán“ (!), že si vůbec nepovšimli „zcizujícího způsobu vyprávění“(!) a dokonce ani to, že autor přispěchal se „zcela vážně míněnou polemikou“(!), Marianu Pallovi nic takového nehrozí, nemusí naříkat ani nadávat, nemusí potrefeně syčet na recenzenty, že to jsou samé „úči“ či „literární účetní“ – vždyť jeho próza je jasná jako zrcadlo křivého světa. Stačí se do ní začíst nebo přinejmenším zahledět, navíc bez obav na kterémkoli místě – a literární kritik vpravdě nemá, co by dodal.  Jen učiněný hnidopich (neboli ujařmený zjev recenzentský) by možná v textu protivně postrádal třeba polské nosovky, francouzské aksány, německé přehlasovaniny, ne-li dokonce ruské tvrdé a třeba i měkké jery a k tomu nějaké slůvko psané pro větší jasnost a pohodlnost čtenářovu japonsky či v sanskrtu, nebo občas i písmem slepeckým. Ano, Pallovo právě vydaná prozaická práce Njkpůúp kkléedc, to jsou arcipostmoderní Hovory k sobě – a dozajista rovněž hovory k nám. Nutno se ponořit do jejich četby jako do slují intelektu…

Tak jest, ba i ten nejvýmluvnější kritik hodný toho jména kletě už neví, co na spisovatelovu adresu uznalého ani neuznalého povědět, všechny trumfy mu vypadávají z kritické výbavičky – a to jsou chvíle, kdy oprávněně přichází řada na pisatele, aby veřejnosti sdělil, co svou knížkou konkrétně zamýšlel – co jinými slovy v ní chtěl básník říci (neb Palla je i groteskní a nonsensový poeta). Nuže, Marian Palla své poselství vložil do následujícího textu: „…Iuue eteyr žr rtř tssgsg teeřž Fdaewrw www rše vů jdkdi Ghaga terřč Hfsgstterevcb gdh dyr Oiir ruryr gdhd dg Vcad sdsr iu rý rrui šž Lk sysu v sv“. A připojil ještě pět písmen, která jsou v kontextu jeho prózy onou největší, zdali vůbec myslitelnou záhadou: podepsal totiž zmíněné poselství slovem pocházejícím jakoby z jiného světa, slovem, které tajemně zní – „autor“. A dokonáno jest. Namoutě, je to kniha roku.  Kdo nevěří, ať si ji sežene. A povolaným znalcům k pochopení textu leccos napoví tolik nenápadný Pallův postřeh „s smss,,s,ms“. Lépe se to zformulovat nedá.