literární západ

Vítejte v temném koutku Literárního Západu, kde je rozdíl mezi fikcí a realitou utopen v jemně zelenkavém mlžném oparu, kde můžete mít sny jakékoliv barvy, pokud si zvolíte barvu černou, kde mrtví vstávají z hrobů a straší živé (a mnohdy i naopak). Vítejte v ZOMBínově záhrobní zahrádce.

Ad astra

Dnešní Záhrobní zahrádka bude věnována 25. květnu. Právě v tento den tomu bude přesně 50 let od Kennedyova projevu, v němž prezident USA velmi emotivně ujišťoval, že Spojené státy jsou baštou svobody (a nebýt to nepatřičná asociace, dalo by se v prvních větách nalézt i ujištění, že kdo nebuduje svobodu s námi, buduje ji proti nám) a skončil banální poznámkou o plánovaném vyslání člověka na Měsíc. Nu což, mnozí jistě byli vyslání tam i onde, na měsíc i déle, ale tentokrát se jednalo o Měsíc s velkým M. Exkluzivně pro Záhrobní zahrádku prezident Kennedy s hrdostí vzpomíná:

„Chtěli jsme letět na Měsíc. V 60. letech jsme chtěli letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že to bylo snadné, ale proto, že to bylo obtížné.“

Pokud se zeptáte v redakci, pak vám řekneme, že podobně obtížné je udržet pořádek na Kůprově stole a NASA si klidně dál létá, což v dnešní době zdaleka takovou výzvu nepředstavuje (pročež je na oběžné dráze skoro nemožné najít parkovací místo). Pozice Spojených států byla o to horší, že tou dobou byl světovou jedničkou v této disciplíně Sovětský svaz (každý Trekkie vám ovšem poví, že Vulkánci cestovali mezi hvězdami už kolem roku 850 př. n. l.). Navíc je třeba si uvědomit, že v kosmu nefungují jinak běžné věci. Nic nedrží na svém místě, voda neteče dolů (ba přímo tam žádné „dolů“ není), plnicí pero nepíše… A zrovna vývoji přetlakového plnicího pera věnovala NASA nemálo prostředků… zatímco Rusové použili tužku (čímž je myslím jejich náskok vysvětlen).

Jak všichni víme, J. F. K. se prvního člověka na Měsíci už nedožil. A nedožil se jej ani hlavní konstruktér kosmického programu Sovětského svazu Sergej Koroljov. Pro LZ okomentoval triumf svého rivala slovy:

„Američané spojili své síly do jednoho obrovského tažení a před nikým nezastírali své plány na ovládnutí kosmu. Naopak my jsme uchovali naše plány v utajení dokonce sami před sebou…“

Vasilij Mišin, následník Koroljova, nesl prohru SSSR statečně:

„Bolelo mě to. Ale bylo to úžasné.“

A vskutku, člověk se nemůže ubránit obdivu, uvědomí-li si, že se banda dobrodruhů dobrovolně posadila na zapálený sud se střelným prachem a nechala se vystřelit v (prakticky) neřiditelném projektilu po dráze spočtené počítačem výkonem hluboko pod úrovní dnešního mobilního telefonu, a to vše s naprostým minimem spodního prádla. „Ale v těch dávných dobách byly duchové odvážní, rizika vysoká, muži byli praví muži, ženy pravé ženy a malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri byla pravá malá chlupatá stvoření z Alfy Centauri a kdekdo si troufal čelit neznámým hrůzám, konat bohatýrské skutky a ohýbat slova, která předtím ještě nikdo neohnul.“ A právě tento citát ze Stopařova průvodce Galaxií nás přivádí k další významné – tentokrát literární (konečně – pozn. redakce) – události spojené s 25. květnem.

Ručníkový den

Když 11. května 2001 zemřel náhle spisovatel Douglas Adams, řadu jeho fanoušků to opravdu zasáhlo. Adams zemřel na infarkt v tělocvičně ve věku pouhých 49 let (to jen dokazuje škodlivost těchto zařízení), což muselo skalní příznivce opravdu ranit, protože autor sám by si jistě vybral jiný způsob odchodu. Například nápad na Stopařova průvodce Galaxií jej zastihl zrovna v okamžiku, kdy přespával opilý uprostřed pole kdesi ve Španělsku (ve skutečnosti to bylo v Rakousku, ale nikdo z redakce nevěděl, jak správně napsat Innsbruck) neschopen se domluvit s domorodci a sehnat ubytování i přes fakt, že měl u sebe Stopařova průvodce Evropou. Ale vraťme se zpět k nešťastným fanouškům. Ti chtěli uctít památku nekorunovaného krále stopařů, frúda všech frúdů, který znal odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec a vždycky věděl, kde má ručník. A tak vznikl dva týdny po jeho úmrtí první Ručníkový den – den, kdy všichni fanoušci Douglase Adamse vytáhnou ze skříně svůj sváteční ručník a celý den jej viditelně nosí při sobě. A proč zrovna ručník? Podívejme se, co o něm říká Stopařův průvodce:

„Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím můžete utřít, pokud vám ještě připadá dost čistý.

Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou »ztratil«. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.“

A tak se i letos koná Ručníkový den, v pořadí jedenáctý. Pokud se i vy řadíte mezi příznivce Douglase Adamse a chcete uctít památku jeho posledního stopu, nezapomeňte si doma 25. května ručník. Noste jej kolem krku, přes rameno či kolem pasu, ale vždy s hrdostí a šarmem, jako jej budeme nosit my, redakce LZ.

Odkazy:

• Ručníkový den
• Sergej Koroljov [en]
• Vasilij Mišin [en]